Kytarová rockpopová komunikace od protinožců

08.09.2004 05:00 - Ondřej Pravda | foto: facebook interpreta

Moc muziky z druhého konce světa se do středu Evropy nedostane, možná proto vydavatelská firma přišla letos s nápadem prezentovat "nový" objev - novozélandskou skupinou The Feelers s jejich druhou deskou z roku 2001 "Communicate". Jak na ní zní před pěti lety nejlepší novozélandská kapela?
6/10

The Feelers - Communicate

Skladby: Sex Show, Communicate, As Good As It Gets, Fragile, Fishing For Lisa, Just Like You, Forest, More To Prove, Astronaut, Accidental Love, Anniversary, Flood, The Web, Pull The Strings (bonus track), Venus (bonus track)
Celkový čas: 62:27
Vydavatel: Warner Music
Hlavně v Británii vznikaly a vznikají "příjemné kytarovky" jedna za druhou, ale aby toho posluchač neměl málo, urodí se občas i jinde. V Americe jsou kytarovky spíš tvrdšího rázu (Nickelback), případně ty jemnější směřují spíše k folku až country. Moc anglofonních teritorií už na výběr není, "zachraňovat" to logicky musí protinožci. Zachraňovat je v uvozovkách, protože samozřejmě to není s britskou produkcí tak špatné, aby se posluchač musel těšit na něco jiného. I když je známá a stále úsměvná snaha britského tisku každého půlroku až rok objevit nástupce brouků, posledních pár let se objevily kapely, které lze bez obav strčit do jednoho pytle "pohodová příjemná kytarovka", ačkoliv z něj samozřejmě různým uchopením téhož vyčnívají - lze jmenovat takové Coldplay, Del Amitri, Starsailor, Travis nebo Keane.

Z úvodu těm hbitějším dojde, kam směřuji. Nevědět, že The Feelers jsou z Nového Zélandu (lingvisti to možná poznali), tak by si je člověk tipnul na další kapelu z ostrovů. Z "další" vyplývá, že v jejich případě nejde o žádný neslyšený zázrak, že si lze i bez poslechu docela dobře představit, co vás čeká. Názor z internetu považující The Feelers za ty, co vytvářejí nový žánr, je opravdu příliš fanouškovský. Na druhou stranu, zisk ocenění nejlepší novozélandské kapely roku 1999 díky albu "Supersystem" odůvodňuje snahu firmy je představit v Evropě. Činí tak s jejich druhým albem, už z roku 2001, "Communicate", přitom kapela má z loňska dle webových stránek na kontě již třetí "Playground Battle".

"Jen" základní obsazení (James Reid - zpěv/kytara - neplést s Jimem Reidem z The Jesus And Mary Chain, Matt Thomas - basa, Hamish Gee - bicí) už dává tušit, že o žádné kytarové orgie nebo vazbení nepůjde. Ale možná i díky producentovi Foo Fighters Gilu Nortonovi a nahrávání v Londýně je jejich v základu jednoduchá kytarová muzika doplněna různými "navíc" prvky. A umí také přitvrdit, třeba hned v úvodních čtyřech skladbách, "Fragile" evokuje dokonce až gotický rock s těmi syntezátory v pozadí a kytarou, i když v refrénu zpopovatí. The Feelers nijak nezastírají, že melodická písnička je jim vlastní, takže se v dalších skladbách ručička vychýlí víc ve směru popu, ale pořád mají rockový základ. Obecným problémem skupiny je až přílišná zaměnitelnost s jinými, namátkou se vybaví Coldplay v úvodu "Communicate", ve "Forest" nebo "Astronaut". Také tisíckrát slyšený doprovod smyčců ve "Fishing For Lisa" nebo "Forest" patří k těm nelákavým momentům alba.

Ještěže je mezi nimi "Just Like You", zpočátku překvapující orientálním motivem na kytaru a také odsekávanými škvrky kytary. Jemná skladba skoro po celou dobu se na konci změní v docela rockující věc. V "More To Prove" mi setsakra připomněli Del Amitri, ale nejen proto jde o jednu ze tří nejlepších skladeb alba (spolu s "As Good As It Gets", kde Reid připomene v refrénu skoro Genesis/Gabriela a "Just Like You"). Před nařčením z pouhého kopírování jiných je však nutno mít na paměti, že tahle deska byla nahraná například před druhou deskou Coldplay, a tak jsou jisté podobnosti dané omezeními podobné muziky. I když mnohokrát slyšený vybrnkávaný začátek ve "Flood" a la Oasis už je přílišným klišé i na tenhle typ muziky. Zařazení dvou skladeb z debutu "Supersystem" z roku 1998 na konec je fajn, ale deska je nejen kvůli tomu příliš dlouhá, posledních pět skladeb už nebudete tolik vnímat. I když "Pull The Strings", s duc-duc rytmem nejtanečnější kousek desky, by vás mohl probudit. Ale žádná perla to není, to poslední uklidňovací "Venus" se povedla víc. Podobně jako s muzikou je to se zpěvem Jamese Reida, stane se vám víc než jen jednou, že už už naskočit jméno nějakého jiného zpěváka.

Když tedy pominete, že skoro v každé písničce vám pravděpodobně připomenou některé z výše jmenovaných kolegů, není to vlastně špatná deska. Ona podobnost je, až na nějaké drobnosti, ještě před hranicí bohapustého kopírování a vy si tak můžete tuhle "příjemnou kytarovku" užívat. A navíc dle fotek v bookletu vypadají jako obyčejní kluci, management kapely dělá sám Reid. Ještě by mohli vylepšit nově spuštěný web, moc informací tam nenajdete, i když ta biografie kapely v latině (nebo co to má být) je dobrý vtípek.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY