Sonic Youth jsou dnes už bez debaty legendou alternativního rocku. Jméno, které svým významem dalece přesahuje žánrovou oblast noise, ze které vzešlo. Skupina, která ač je svým založením nekomerční, dávno již pro svého vydavatele nepředstavuje žádné riziko vložených investic. Na scéně se pohybují už téměř čtvrt století, ale ani v nejmenším to neznamená, že by žili z podstaty svého věhlasu. Stále čile koncertují, stále ignorují módní trendy a alba vydávají s až obdivuhodně krátkým časovým rozpětím. To aktuální vyšlo opět na zavedené značce Davida Geffena na počátku léta, tedy ani ne dva roky po jeho předchůdci, a je v pořadí již devatenácté (!). Jenže, co si budeme povídat - pomineme-li předešlý titul "Murray Street", těch několik předchozích bylo jen slabým odleskem naštvaných a úderných opusů z minula, pro které jsou onou zmiňovanou legendou. Ale zapomeňte na ně - je tu "Sonic Nurse".

Hned úvodní kousek "Pattern Recognition" naznačí, že máme zase po delší době před sebou v intencích diskografie téhle party velmi povedené album. Připomíná, čím si Sonic Youth už kdysi vydobyli své renomé – geniálně vyváženou směsicí melodií, hlukových disharmonií, zneklidňujících vyhrávek a zvuků, podpořenou přesnou rytmikou. Navíc když se opravdu zaposloucháte, pravděpodobně si vůbec nevšimnete nápaditého aranžmá, natož abyste se zabývali něčím tak malicherným, jako jsou instrumentální schopnosti jednotlivých zúčastněných (které mimochodem jsou všechno jen ne podprůměrné). V kombinaci s tu naivně dívčím, tu až k hysterii se blížícím zpěvem basistky Kim Gordonové zní vše přirozeně, jakoby to takhle dělali všichni a odjakživa. A Kim je na téhle desce až v překvapivě dobré formě a jí zpívané skladby patří k těm nejpovedenějším. Závěrečná zpětná vazba pak jasně dokazuje, jak se i s tímto prvkem, pro mnohé kytaristy nevyzpytatelným, dá zacházet promyšleně a zcela cílevědomě. Následující "Unmade Bed", civilně zpívaná kytaristou Thurstonem Moorem, na to jde úplně z jiné strany. Ve výsledku je tahle singlovka příjemnou, milou a až s inteligentním popem koketující kytarovkou, hratelnou na libovolném komerčním rádiu. Nálady se pak střídají v průběhu celé nahrávky a jestliže první půlka by docela dobře snesla přívlastek 'energická', pak ta druhá se nese spíš v duchu melancholie a zamyšlenosti.

Ve srovnání s dobami minulými patří novinka k těm melodičtějším, méně agresivním, nenajdeme tu až tolik experimentálních výletů jako na deskách "Experimental Jet Set, Trash & No Star" či "A Thousand Leaves", natož raného nekoordinovaného chaotického hluku; na své si spíš přijdou fanoušci stravitelnějších poloh, jaké už Sonics v minulosti nabídli na nahrávkách "Dirty" či "Goo". To ovšem ani tentokrát neznamená, že by se ti, kteří disk poprvé vloží do přehrávače, měli připravit na vstřícné a uhlazeně se podbízející popěvky či prvoplánové hluky. A samozřejmě opět zapomeňte na to, že byste snad byli ochuzeni o onu typickou skladatelskou nevyzpytatelnost - po 'obyčejných' písničkách typu sloka-refrén-sloka se musí ti, kteří je vyhledávají, i tentokrát podívat jinde. Na druhou stranu je to další v řadě důkazů, že energie se dá vybudit i bez rychlosti, tvrdosti a v případě soustředěného domácího poslechu i koncertně nezbytné hlasitosti. A upřímně - nemyslím, že by se na tom všem nějak výrazněji podepsala účast věhlasného zvukového mága a multiinstrumentalisty Jima O' Rourka.

Je až neuvěřitelné, jak se i takhle letitý spolek stále dokáže úspěšně vyhýbat konvencím, stále nemít problémy s imaginací, stále neztrácí elán a necítí potřebu se hrbit a přizpůsobovat komukoliv. A nová deska je toho příkladem téměř ukázkovým. Po jejím poslechu se na dvacátou položku v albové diskografii těším už nyní.