Po dlouhém čekání vyšla konečně na začátku května debutová deska nadějné pražské formace Khoiba. Album nese název "Nice Traps", což je možné přeložit také jako krásné pasti. Jestli tento název skutečně "sedí", se můžete dozvědět z naší dnešní recenze.
Už jsem to psal mnohokrát, ale klidně to s radostí zopakuju ještě jednou - první khoibí ípíčko "Dilemma" patří podle mě mezi to nejlepší, co se nám za posledních pár let na české hudební scéně urodilo. Hlas Emy Brabcové, který by rozněžnil snad i Miloše Zemana, a křehké, ve své podstatě popové melodie a neotřelé, leckdy sympaticky mimózní elektro-kytarové aranže sem tam okořeněné vzletnými smyčci. To vše dohromady způsobilo, že se
Khoiba rázem stala jedním z největších tuzemských hudebních příslibů. Na regulérní debut jsme si sice museli počkat celé dva roky, ale s klidným svědomím můžu prohlásit, že to stálo za to.
Filip Míšek si dal společně s Palo Hubinákem (
Veneer) na produkci skutečně záležet a na výsledku je to znát. "Nice Traps" netrpí ani v nejmenším typickými neduhy českých nahrávek, a to je dobře, protože tohle album je o zvuku a o zvucích stejně tak, jako o melodiích, o emocích, o náladě a o atmosféře. Od začátku je celkem jasné, u koho se Filip učil. Ono taky po Česku moc lidí, jako je
Jan P. Muchow, bohužel neběhá. Jedním dechem ale musím dodat, že si
Khoiba za pomoci všemožných synťáků, rhodesů, vokodérů, samplů a v neposlední řadě kytar vytvořila vlastní, zcela svébytný - a poslední dobou stále experimentálnější - zvukový svět, v nemž se občas není snadné zorientovat.
"Nice Traps" je náročná deska, nic na první, ani na druhý poslech. Strčit si tohle cédéčko do přehrávače se rovná vydání se na pomyslnou, ale upozorňuju předem, že pěkně náročnou horskou tůru. Ze začátku si vyšlapujete zvesela, krok je svižný a vy si prozpěvujete ("Pure Hands"). Je vám jasné, že budete mít boty špinavé a plné čvachtavého bláta ("No Feedback"), na druhé straně vás uklidňuje ten až nebezpěčně svěží vzduch, to je krása ("Terribly")! Jelikož ale nejste na takovou zátěž zvyklí, těžknou vám brzy nohy a vy sotva popadáte dech. Hlava se vám motá a vy propadáte mírně schizoidním stavům ("Facilities"). Vrátim se ještě vůbec? - ptáte se nejistě sami sebe ("Make No Silence"). Navíc změny počasí jsou na horách otázkou několika málo minut. Ostré sluneční paprsky v mžiku vystřídá hustá mlha a depresivní slejvák. Ztratit se není žádný problém, stačí jenom chvilková nepozornost. Co já vím, někde uklouznete a už se propadáte do temné strže. Chce to zkrátka ostražitost! Když však vytrváte, budete na vrcholcích odměněni úchvatným pohledem až kamsi za nekonečný obzor. Zažijete omamné pocity štěstí ("Sonic Part") a rozjímání ("T.I.M.E."). Ale pozor, je před vámi ještě cesta zpět! Radostně sbíháte do údolí ("Not As It Seems"), jenže na konci čeká ještě fantazii probouzející les, ve kterém zřejmě neporostou jenom neškodné hříbky... ("202"). Inu, "Nice Traps"! Vážně to není žádná sranda, ale rozhodně stojí za to tuhle náročnou cestu podniknout.
Na závěr jenom tolik, že Emin hlas je úžasný "nástroj", se kterým se možná ona sama ještě stále učí zacházet, těším se proto, až nám na dalších nahrávkách ukáže jeho další polohy a barvy, čímž jistě přispěje k ještě větší pestrobarevnosti už tak originálních skladeb. Důležité u téhle desky je to, že nevznikla jenom proto, aby naplnila jednu z předem definovaných šoubiz-formulek, ale že sama jednu takovou podškatulku vytváří. Je známo, že jsou Filip s Emou velkými fanoušky
Radiohead... Já už jsem si jedny svoje vlastní, malé české
Radiohead nalezl dávno. A co vy?
P.S.: Recenzi je vhodné číst přímo při poslechu desky, kterou si můžete pustit například
zde.