Hned na počátku bych se rád vypořádal s problémem, na který budou mít pravděpodobně stejný názor všichni, kdo T-Mobile Kolbenova Park navštívili - takhle si pořadatel představuje důstojný prostor pro veřejnou produkci jakéhokoliv charakteru? Nejde ani tak o prostředí polorozpadlých továrních hal, to může mít z jistého úhlu pohledu i své kouzlo. Povznesl bych se i nad nepříjemné mnohaminutové čekání v dlouhé frontě před jediným vchodem - organizace podle vzoru kanalizace, jak říkává můj děda, je typickým českým jevem. Ale vyplnit plochu prostoru nějakým jen trochu kulturním materiálem, aby při stání na neskutečně zabahněné ploše nebylo třeba k zachování alespoň náznaku čistoty obout rybářské holiny, snad možné bylo. Vůbec si nedovedu představit, v jaký bahnitý rybník by se plocha proměnila, kdyby jen na půl hodinky sprchlo. Já naštěstí vše sledoval v suchu a nadhledu jedné z tribun, nicméně desetitisíců lidí na ploše, mačkajících se mezi obřími bahnitými loužemi, mi bylo upřímně líto. Nuž dosti planých řečí, vzhůru ku koncertu samotnému.

Chvíli po osmé večerní se na pódiu začaly objevovat barevné postavy jak z alegorického vozu, divoce křepčící za doprovodu tanečních remixů Paulových skladeb, jimiž zvukovou aparaturu krmil do svítivé rudé oděný DJ s fantastickým dvoupatrovým obřím cylindrem. Mezi tuc-tuc beaty jsem rozpoznal písně "Venus And Mars", "Live And Let Die", "Temporary Secretary" a "Silly Love Songs". Po nějakých pětadvaceti minutách barevného reje spadla zářící žlutá opona, tři velkoplošné obrazovky nad pódiem a dvě na věžích po stranách se vertikálně rozjely, čímž vyšlo najevo, že se jich v zákrytu skrývalo mnohem více - devět nad pódiem a po čtyřech na každé straně. Uprostřed pódia mezi černě oděnou kapelou pak svou červenou mikinou a sakem stejné barvy zářil sám maestro, v pravici nad hlavou vítězně třímaje možná nejslavnější baskytaru světa. Beze slova pozdravu pak za obrovského jásotu doslova "napumpoval" do publika vypalovačky "Jet" a "Got To Get You Into My Life". Následoval český pozdrav "Ahoj, Praho, ahoj, Česká republiko" a stále s baskytarou další dvě skladby, kdy zejména svižné provedení "All My Loving" definitivně dostalo publikum do varu. O dalších dvou beatlesáckých kouscích jsme pak byli (opět česky) ujištěni, že na tomto turné jsou hrány naživo poprvé, zejména přitvrzené "She's A Woman" to rozhodně velmi slušelo.

Paul na svých koncertech zásadně představuje doprovodné muzikanty postupně během celého koncertu. Jako první byl na řadě sólový kytarista Rusty Anderson (pro fanynky - to je ten černovlasý). Během Rustyho zdravice s daleko horší českou výslovností, než měl Paul, zasedl hlavní protagonista ke klavírnímu křídlu a došlo na zklidnění a u "The Long And Winding Road" u mnohých i na první slzičky. Poté kapela zmizela a McCartney s akustickou kytarou na krku prohlásil: "A teď tu budu chvíli sám, jenom s vámi," což při pohledu na T-Mobile Kolbenova Park, téměř úplně zaplněný desítkami tisíc fanoušků, znělo úsměvně. Čtyři písně ve stylu one-man show přinesly jednu velkou pikantérii jménem "In Spite Of All The Danger", píseň z pera dvojice Harrison - McCartney, kterou nahráli se sólovým pěveckým partem Johna Lennona v roce 1958 coby skupina Quarry Men. Jak Paul poznamenal, studio je tehdy na dvě písně (druhou byla "That'll Be The Day" Buddy Hollyho) stálo pět liber.

Po vzpomínce na zastřeleného Lennona "Here Today" byla kapela zpět a vzpomínalo se na Harrisona jeho hitem "All Things Must Pass". Následovala hravá "I'll Follow The Sun", po které muzikanti reagovali na bouřlivé ovace dvojitým přidáním posledních čtyř taktů písně. Ke slovu přišel znovu klavír a křehká "For No One" a po ní do potlesku znovu poslední čtyři takty z "I'll Follow The Sun", aneb kapela se baví stejně dobře jako publikum. A už tu bylo představení klávesáka Paula Wix Wickense a na McCartneyho koncertech obvyklý akustický miniset, kdy klávesy jsou nahrazeny harmonikou a bicí souprava ořezána na minimum v podobě jednoho jediného bubínku. V tu chvíli, při "Eleanor Rigby", snad nejvíce vyplula na povrch fantastická pěvecká dovednost Paulových spoluhráčů, sbory zněly křišťálově jak v dobách Beatles. "Máte se dobře?" zeptal se diplomaticky Paul a na bouřlivou nadšenou odpověď s klidem Angličana reagoval: "Vždyť jsem vám to na začátku říkal, že se budeme dobře bavit..."

Ke slovu přišla opět baskytara, plné nástrojové obsazení a příprava na velké finále v podobě třeba "Penny Lane", "Band On The Run" nebo "Back In The U.S.S.R". Mezitím také došlo na představení druhého kytaristy/baskytaristy Briana Raye (to je ten blonďák) a fantastického bubeníka Abea Laboriela Jr. Znovu klavír a úžasným ohňostrojem doprovázená "Live And Let Die", zpět ke kytaře a pro mě vrchol večera - "I've Got A Feeling" v neuvěřitelně syrové, hardrockové verzi. McCartney má zkrátka energie na rozdávání. Usedl zpátky za klavír a po improvizovaném popěvku na téma, jak je v Praze blaze, spustil rock'n'roll "Lady Madonna" a nevyhnutelnou "Hey Jude" na závěr. Slyšet ten tisícihlavý sbor na vlastní uši, to jednoho opravdu zamrazí. Na nepatrný okamžik odchod a v zápětí byli muzikanti zpět (nejdřív jen Paul a Wix, pak všichni) a zaznělo "Yesterday", "Let It Be" a pro odlehčení "I Saw Her Standing There". Znovu odchod, tentokrát na delší dobu. Po návratu trochu překvapivě (leč příjemné překvapení to bylo) naservírována zřejmě první heavymetalová skladba v historii - "Helter Skelter", poděkování všem, hlavně fanouškům a definitivní zavírák v podobě dvojbloku "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (Reprise) / The End" s dlouhým a nádherným sólem hraným na tři kytary, neb basou tvrdil muziku Wix na klávesách. A řečeno s Johnem Lennonem - "dream is over".

Vynikající show podpořená snovými obrazci promítanými na obrazovkách společně se záběry hudebníků, po srovnání počátečních drobných problémů s příliš ostrými výškami dokonalý zvuk, nadšená kapela, bavící se šlechtic Paul McCartney a nepřeberná studnice hitů, ze které snad nelze vybrat špatně. K tomu nějaké ty milé drobnosti jako Paulovy časté pokusy o češtinu nebo titulky na obrazovkách při anglických promluvách. Jednoduše řečeno, první McCartneyho koncert v Praze neměl jedinou chybičku. Nezbývá než doufat, že Paulovo "See you next time, Praho (Uvidíme se příště, Praho)" nebylo jen zdvořilostní frází.

Set list: Jet, Got To Get You Into My Life, Flaming Pie, All My Loving, Let Me Roll It, You Won't See Me, She's A Woman, Maybe I'm Amazed, The Long And Winding Road, In Spite Of All The Danger, Blackbird, We Can Work It Out, Here Today, All Things Must Pass, I'll Follow The Sun, For No One, I'll Follow The Sun (závěr), Calico Skies, I've Just Seen A Face, Eleanor Rigby, Drive My Car, Penny Lane, Get Back, Band On The Run, Back In The U.S.S.R., Live And Let Die, I've Got A Feeling, Improvizace, Lady Madonna, Hey Jude, Yesterday, Let It Be, I Saw Her Standing There, Helter Skelter, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (Reprise) / The End

Paul McCartney, T-Mobile Park Kolbenova, Praha, 6.6.2004