Asi jen vyložený naiva mohl brát vážně prohlášení Erica Claptona o odchodu do muzikantského důchodu. Turné po albu "Reptile", z něhož vznikl koncertní záznam na CD a DVD "One More Car One More Rider", mělo být poslední a Clapton se měl nanejvýš objevit ve studiu a to ještě kdoví jestli. Všechno je ovšem jinak - již jsou známy termíny Slowhandových koncertů po Státech a my máme to potěšení třímat v rukou novou Ericovu desku "Me And Mr Johnson". S radostí zavrhujeme představu kytarového velikána lelkujícího mezi stohy zlatých desek a zaprášenými kytarami. Vábení múz bylo zkrátka příliš lákavé, nemluvě o jednom velkém dluhu, který chtěl Clapton touto deskou splatit. Tím dluhem je pocta Claptonovu celoživotnímu bluesovému hrdinovi Robertu Johnsonovi.

Když se ptali Keitha Richardse, s kým by se chtěl díky kouzelnému proutku setkat, řekl dvě jména - W. A. Mozart a Robert Johnson. Johnson ovlivnil nejednoho bluesmana i rockera, a přitom je to osobnost vskutku mysteriózní. Málo věcí z jeho životopisu je jistých, ale vycházejme z všeobecně tvrzeného údaje, že byl v roce 1938 otráven žárlivou milenkou - dle knihy "The Story Of The Blues" tehdy bylo Johnsonovi 26 let. Bluesmanových nahrávek se mnoho nedochovalo a ještě se traduje, že kvůli blues upsal svou duši ďáblu. Možná proto očaroval celé generace hudebníků.

Clapton se obklopil osvědčenými spoluhráči (prakticky stejný team, tedy i včetně Doyla Bramhalla II., je podepsán pod minulým albem "Reptile") a ve více než šedesátiletých písních jim dal prostor bohatě vyniknout. V rychlé "hot" skladbě "They're Red Hot" (pozor, "Me And Mr Johnson" není nudná sbírka uplakaných dvanáctek!) se kapela baví starobylým soundem a "Last Fair Deal Gone" je didaktickou ukázkou bluesových kořenů rokenrolu. Johnsonovy syrové originály Claptonova skupina vypulírovala (v případě dřevního blues je legrační v bookletu číst, že producent Simon Climie obsluhoval ProTools), takže je na výběru posluchače, zda zvolí archaické autorské původní nahrávky anebo s láskou provedené coververze s bohatším zvukem většího nástrojového parku v rukou odborníků na slovo vzatých. Obě volby jsou plusové.

Clapton se netají svým obdivem k Johnsonově hudbě, jež jej výrazně ovlivnila (a opět zopakujme, nejen jej - mimochodem zde uvedená "Love In Vain" je v mnohem pomalejší verzi krásným kouskem Rolling Stones). Albem "Me And Mr Johnson" si Clapton jistě udělal radost (pěkně navázal na deset let starou kolekci bluesových předělávek "From The Cradle") a posluchač to pozná. Nevykalkulovaná pocta celoživotní bluesové inspiraci dopadla mistrovsky.