Robert Jíša, o kterém jsme v poslední době na našem serveru psali v souvislosti s vydáním projektu "AquaMarine (Barvy moře)" (DVD s neverbálním filmem) a cédéčka s relaxační hudbou "Pět Tibeťanů", patří na naší scéně k talentovaným skladatelům a instrumentalistům. Studia hry na klavír z dětství rozvinul na pražské Ježkově konzervatoři a posléze přesídlil na skládání filmové hudby. Po vydání několika alb, z nichž se nedají přehlédnout projekty "Hourglass" (1992), "Aquarius" (1993), "Amazonas" (1995) nebo "Barvy" (1996) a po několika pokusech o složení hudby k studentským filmům se vydal studovat do Berklee College Of Music, obor filmová hudba. Po třech letech se roku 1999 vrátil ze studií a prvním větším projektem, na kterém spolupracoval, byla hudba k televiznímu filmu "Ani málo ani moc". Dále natočil několik meditačních alb s dr. Maškovou a kromě skládání hudby k filmům se začal věnovat i hudbě pro znělky televizních pořadů a reklamu. Jedním z posledních projektů, pod kterými se podepsal, je symfonická hudba k filmu "Phantom" slovinské režisérky Emy Kugler. Témat k rozhovoru se tedy sešlo hned několik.

Jak jste se seznámil a dal dohromady s Miroslavem Hrdým, se kterým jste spolupracoval na většině svých projektů?

My jsme se seznámili v roce 1986 v jedné hudební skupině, kterou snad ani nebudu raději jmenovat, protože byla příšerná. On v ní hrál na basovou kytaru a já tam přišel jako mladý kluk hrát na klávesy. Skupina se potom rozpadla a my dva jsme si hudebně rozuměli a pokoušeli se o muziku dál spolu. Posléze Mirek basu odložil na hřebík a začal se spíše věnovat výtvarnu. Já jsem u té hudby zůstal, a tak vlastně vznikl takový audiovizuální team - a hlavně jsme výborní kamarádi.

Vaší první spoluprací byl "Hourglass"?

To bylo v roce 1992, ale ještě před "Hourglass" byl projekt "Český kód". To bylo nějak na přelomu revoluce v Týnské ulici, kousek od Celetné, kde potom probíhal "Hourglass". Tam byla akce ještě s jedním malířem, kdy vlastně dva malíři výtvarně naplňovali dva prostory do tvarů jakýchsi "přesýpacích hodin" a byla to předzvěst "Hourglass", akorát se to jmenovalo "Český kód". Ty dvě místnosti byly diametrálně odlišné. Jedna z nich reprezentovala civilizaci, odcizení, industrializaci společnosti a podobné věci, ta druhá byla idylická, přírodní, plná harmonie a krásy. K vizuální stránce věci vznikla i hudba, která měla hrát dominantní úlohu, tedy myslím si, že ji hrála. Akorát se to nikdy nevydalo a co se týče audioviziálního zpracování, to bylo hodně blízké pozdějšímu "Hourglass".

V bookletu k desce "Hourglass" se objevila nová hudební škatulka jménem "progressive-new age", jak toto vlastně vzniklo?

To jsme si tak trochu vymysleli. My jsme byli ve studiu s lidma v San Franciscu, kde se to míchalo, a povídali jsme si o té nahrávce. A někdo tam řekl, že by z marketingového hlediska bylo fajn, kdyby to mělo jiný název než new age. "Hourglass" zněl atypicky, byl zajímavější na poslech, než by se dalo čekat od klasické new age a posléze tam někdo použil nějaké to označení. Je jasné, že mi to dělalo dobře na mé ego. Šlo o to, že oni mají již v new age dlouholetou tradici, je to tam usedlé a "Hourglass" vlastně nebyl až tak typická new age, proto vzniklo "progressive-new age". Já jsem se toho potom držel, ale rozhodně to není žádný oficiální název, který bych založil, byl to jen nápad, který vznikl při dokončování desky.

Následníkem "Hourglass" bylo épéčko "Aquarius", na kterém jste natočil svou improvizaci na téma vodní svět. "AquaMarine" též čerpá z tohoto světa, mají tyto projekty nějakou úzkou spojitost?

Možná toho Mirka, protože on je Vodnář a furt leze do vody a mě tím hodně ovlivňuje, ale možná ani tak moc ne. "Aquarius" byl původně myšlený jako program pro Křižíkovu fontánu, kde to potom půl roku, rok běželo jako představení. Kdežto "AquaMarine" v prvotním zárodku bylo o úplně něčem jiném. Když jsem studoval filmovou hudbu v Bostonu, k tomu řemeslu patří široký záběr hudby, třeba k dobovým filmům, a mě bavilo sledovat různé etnicky založené hudební vlivy. Já jsem tomu tehdy osobně říkal "Oceanus" a nebylo to tedy přímo o vodě, ale spíše o přístavech, které vzájemně spojují moře, oceány a bylo to více o lokálních kulturách. Byla tam třeba hudba z Grónska, Jižní Ameriky, plus další nápady a zvažoval jsem z toho udělat takto koncipované cédéčko. Pak mě však pohltil film, svět s cédéčky se vydal úplně jinam - směrem do záhuby, já jsem nějak ztratil chuť to dokončit a uložil jsem to k ledu v takovém polotovaru. Když jsme minulý rok začali s Mirkem spolupracovat při vzniku projektu "Voda a život" v Národním muzeu, oni tam chtěli nějakou videoprojekci, a když do toho vstoupilo B.M.S., že chce vydat nějaké DVDčko, Mirek přišel s nápadem natočit neverbální film. Pak to nějak vše začalo zapadat do sebe a já jsem s hrůzou zjistil, že mám v počítači několik desítek minut, spíše hodin hudby, která vlastně byla o vodě, a že kdybysme společně ten film sestříhali na tuto hudbu, mohlo by to být zajímavé ve spojení s novou hudbou a měli bychom třeba takto půlku filmu hotovou. Ono to také vznikalo dost narychlo a mně přišlo zajímavé, že by tam nebyla jen hudba za posledního půlroku, ale že by ten rozsah byl větší, a chtěl jsem, aby i výsledek za něco stál. Když jsem tento materiál projížděl v počítači, vždy jsem vybral jen pasáže, které se mi i po těch letech líbily a věděl jsem, že i tyto nápady budu muset upravit.

V rozhoru na zmiňovaném DVD "AquaMarine (Barvy moře)" zmiňujete, že zhruba půlka hudby byla ta objevená stará a druhá půlka byla úplně nová, co bylo ohledně hudební stránky věci složitější?

Trefovat se do těch snímků je řemeslo, to mi problémy nedělá. Když tak nad tím přemýšlím, řekl bych, že bylo složitější najít znovu zalíbení ve starších nápadech, vyjádřit se k nim. Pak jsem se snažil, aby tam zůstal zachovaný duch té doby, kdy to vznikalo, a přitom tomu dát nějakou formu, abych s tím byl dneska spokojený. Takže tohle asi bylo složitější.

Na "AquaMarine" je několik krátkých příběhů, někteří tvorové mají své tóny hrané nástroji, jak vznikaly tyto nápady?

To taky vznikalo s Mirkem. On předložil hromadu příběhů, které si byly relativně dost podobné v tom, že jedno zvířátko hledalo to druhé za účelem, aby ho pokud možno snědlo a buď se mu to povedlo nebo ne. Několik těchto příběhů na toto téma tam zůstalo a já jsem je jednoduše a přímočaře zpracoval. Ale pak mi přišlo, že by to chtělo posunout i do jiných rovin, doplnit jiné příběhy, které jsem vymyslel já. Postupně to tedy vznikalo, že jsme se třeba s Mirkem kolem šesté, sedmé večer sešli, otevřeli nějaké víno, vína a okolo třetí nad ránem jsme se posunuli dopředu.

"AquaMarine" je svým nápadem a strukturou podobný filmu Luca Bessona "Atlantis", viděl jste tento film?

Viděl jsem jej jednou v kině a musím říci, že jsem byl na rozdíl od Mirka, který byl z toho filmu nadšený, spíše trošku zklamaný. Čekal jsem, že to bude větší bomba. Ty záběry tam jsou nádherné, ale ono to je složitější. Já jsem byl se svou bývalou přítelkyní v Imaxu na filmu "Hlubina" a oba jsme se shodli na tom, že je to hezké, že to je v 3D film o moři, ale většinu těch záběrů jsme již někde viděli díky televizi, která tyto záběry se žraloky, perutýny a chobotnicemi vysílá poměrně často. Mě v "Atlantisu" nějak ten samotný příběh nestačil a ani ta hudba nebyla nejlepší, tedy místy jo, ale rozhodně mě to tolik neinspirovalo jako Mirka. Mně se třeba více líbilo hudební zpracování ve filmu "Microcosmos".

Když jsme se dostali až k filmové hudbě, máte zde nějakého oblíbence?

Určitě, co se týče řemesla, struktury a hloubky práce s tématem ve spojitosti s dějem filmu, myslím, že je bezkonkurenční John Williams. Někteří lidé ho nemusejí mít rádi, protože to je ortodoxní symfonista. Ale on to opravdu dělá s nejhlubším vědomím toho, co ten film potřebuje. Když člověk začne soundtracky analyzovat, zjistí, že to nemá obdoby, většina autorů jde jen po povrchu a on jde mnohem hlouběji. Ať člověk poslouchá různou muziku, nemusí jen poslouchat zrovna filmovou hudbu, je to otázkou vkusu, o tom já teď nemluvím, ale prostě hudba musí sloužit filmu a ta jeho slouží. Třeba i v "Minority Report" ukázal, že dokáže uhnout i v rámci svého stylu jiným směrem a určitě bych ho nepodceňoval nebo neříkal, že někde zamrznul nebo tak. Jinak, Ennio Morricone se mi hrozně líbí, on je ohromný melodik a má krásnou muziku. Včera jsem byl na "Posledním samurajovi" - Hans Zimmer, takový studený čumák, ale ten soundtrack je geniální, to se mi taky líbilo.

A máte oblíbence i mimo rámec filmové hudby? V bookletu na "Hourglass" třeba děkujete Stingovi, Jarremu a mnoha dalším.

To bylo takové období. Teď se spíše snažím poslouchat vážnou hudbu. Třeba Henryka Góreckého, to je vynikající polský skladatel nebo Arvo Pärt - taková skoro hvězda v tomto oboru, ale taky se mi to moc líbí. A z takových těch ortodoxních mám pořád hrozně moc rád Petera Gabriela. Koupil jsem si jeho živé DVD a točím to pořád dokola, to kulaté pódium je geniální a těším se na jeho pražský koncert jako malý dítě.

Vzpomínal jste, že jste společně s Mirkem Hrdým začínali v jedné skupině, dala vám tato zkušenost něco do života?

No, snad to, že člověku dojde, že i když s muzikanty kolikrát není řeč (smích), zjistí, že je jich potřeba. A když člověk pracuje převážně sám, dojde k takové logické aroganci. Myslím si, že v kapele funguje docela zdravé prostředí proto, aby mu to trošku seseklo hřebínek. Je to prostě týmová práce a je to úplně o něčem jiném, než když člověk sedí doma, dva měsíce nevychází ze studia a pak něco vypustí do světa a zblázni se, planeto.

Velkou zkušeností určitě pro vás bylo studování na Berklee College Of Music, jak na to vzpomínáte?

To bylo geniální, to bylo super, nejlepší, to si vůbec nedovedu představit, co bych dělal, kdybych tam bejval byl nebyl. V Bostonu je to složitější, ono tam není moc co dělat a co se týče komunikace s místními, je to komplikované. Tam se doopravdy člověk věnoval studiu, dvacet hodin pracoval, čtyři hodiny spal a to každý den. Tady v Praze je pořád to dobrý pivo, spousta hezkých holek a vlastně ten čas strašně rychle utíká, respektive se zabíjí hrozně lehce. Což bylo perfektní a ty profesoři tam jsou mega odborníci, kteří jsou známí i tady u nás. Viděl jsem filmy a znal jsem jejich výsledky práce. Takže jsem je už notoricky znal při odjezdu od nás, věděl jsem, že to jsou fachmani v oboru, a když jsme například probírali nějaké příklady, tak to dokázali okomentovat, říci, co by se s tím daným tématem dalo udělat. Na mém oboru, kterým byla filmová hudba, byli zajímaví lidé, ke kterým jsem cítil i určitou autoritu. Kdežto tady u nás je to spíše o tom, že ten daný člověk je čistokrevný pedagog a čistě hypoteticky se teoreticky vyjadřuje k něčemu, o čem třeba nemá ani pořádně páru. Pro mě to byla ohromná škola, a když jsem tam nějakou dobu byl, teprve jsem pochopil, jaký jsem byl předtím hlupec.

Za svou kariéru jste vydal docela hodně různorodých projektů, máte nějakou nahrávku rád a naopak?

Já mám asi nejradši "Amazonas". Teď nemluvím o "AquaMarine", to je něco jiného a příliš čerstvá záležitost, takže ji nemůžu hodnotit s odstupem. Ale "Amazonas" mám pořád rád, ne že bych jej poslouchal, ale když náhodou někdy musím, tak mi nevadí a vyposlechnu si jej. Na druhou stranu nemám moc rád "Barvy", protože vznikaly za takových zvláštních okolností a udělal jsem tam více kompromisů, než by bylo zdrávo.

Když jsem koukal do bookletu právě k albu "Barvy", kde jste si pochvaloval třeba vůči "Amazonas" přímočařejší práci ve studiu, která vás baví, jak tedy v tomto kontrastu potom výsledek vyznívá?

No, ono tam muzikantů tolik nehrálo, to byl právě takový kompromis a v určité fázi vývoje se to zvrtlo, dalo by se říci z organizačních důvodů a podle mě to mělo jít ještě dál. Zůstalo to někde v půlce cesty. Nebyl to špatný nápad, cesta nebyla špatná, a jelikož to právě zůstalo někde v půlce, dopadlo to hůř, než kdybych si všechno prostě dělal sám klasicky postaru. Tady bych ještě doplnil, že "AquaMarine" není žádná vážná hudba v tom pravém slova smyslu, ale právě, že se tam povedlo zaimplantovat vlivy z venčí, muzikanty a všechny lidi, kteří na tomto projektu podíleli, tak to je to, co tenkrát potřebovaly i "Barvy".

V rozhovoru na již několikrát zmiňovaném DVD "AquaMarine" jste si pochvaloval možnosti prostorového zvuku, čím si vás tento zvukový formát tolik získal?

Za prvé je to mnohem větší zábava při míchání, než je tomu ve strereu. To je taková první věc, na kterou při tom člověk narazí, a že si může se zvukem více pohrát, co se týče umístění v prostoru. Za druhé mnohem jednodušeji se míchá, zvuky můžou být rozházeny do prostoru a méně si překážejí, než je tomu ve stereu. Protože aby nedocházelo ve stereu k interferencím, k frekvenčnímu rušení, musejí se některé nástroje ořezat, aby si vzájemně nepřekážely. U prostorového zvuku s nimi můžete hýbnout jinam a nechat tak naplno vyznít barvu zvuku onoho nástroje, můžete být ve výsledku odvážnější. A za třetí možnost pěti kanálů dává neomezené možnosti. Ono to možná je spíše pro fajnšmekry, protože do té doby, něž jsem to sám poprvé uslyšel, nevěřil bych, že přední tři kanály dávají zvuku úplně jiné možnosti než dva. Prostřední kanál tomu dává diametrálně odlišné grády, když se využije důstojně. Pokud by mělo někdy dojít k nějakým změnám, nevadilo by mi zakázání dvou zadních kanálů, ale přimlouval bych za ponechání předních tří kanálů.

V součastné době je tady internet, jak koukáte na vztah hudba versus inernet?

To je otázka. Dnes jsem třeba koukal na stránky Apple a oni prodávají skladbu po devadesáti devíti centech, což je na naše nějakých dvacet pět korun, tak to není tolik absurdní. Člověk si pak nemusí za každou cenu kupovat celé album, když tam jsou z dvanácti písniček dobré jen dvě a zbytek je jen vata (srágora), potom to asi vyjde levněji. Já nevím, podle mě to ještě chvíli bude trvat, než to bude pořádně funkční. Internet je určitě vynikající rozšiřovací médium a možnost dát o sobě vědět na druhém konci světa. Já jsem vlastně díky internetu dostal neomezené možnosti, když jsem získal možnost vytvoření hudby pro film jedné velmi zvláštní slovinské režisérky. U nás mít k dispozici velký symfonický orchestr při natáčení není možné každý den, skoro vůbec, to má možná u nás možnost snad jen film od Honzy Svěráka. Co se týče komunikace a možností dát o sobě vědět, je to skvělý, ale jako nástroj pro distribuci hudby, to bych zatím moc neviděl.

Bude na "AquaMarine" navazovat cédéčko čistě jen s hudbou?

Cédéčko? To nevím. Stereo máster je k dispozici, mám jej, ale jestli k tomu budeme dělat čtverečkový obal, to doopravdy netuším a ani jsme to nějak neřešili. A kdy se to dostane ven, pokud to půjde do distribuce, to je ve hvězdách.

Jaké máte nejbližší plány?

Další plány jsou. Pokud se Mirkovi podaří vrátit v pořádku z Antarktidy, B.M.S. by mělo zájem o další surroundové DVD s projektem o Antarktidě, a na to bych se i těšil. Potom jsme se bavili o projektu okolo freedivingu, to je takové to potápění bez dýchacích přístrojů do hloubky sto metrů na jedno nadechnutí a jsou to naši společní kamarádi z české reprezentace. A teď se jedná a vypadá to, že by to mohlo být na dobré cestě, že by vyšel soundtrack k tomu slovinskému filmu "Phantom" režisérky Emy Kugler, což je zhruba hodina plnohodnotné symfonické hudby, kterou natočil výtečný symfonický orchestr Slovinského rozhlasu a televize. Myslím si, že kdyby tady takový podobný orchestr byl, mnoho našich symfoniků by dostalo výpověď a muselo by se hlásit na úřadu práce. Je to otázka týdnů, maximálně měsíců, kdy by se mi do rukou měly dostat hrubé nahrávky a já bych chtěl, aby vznikl nejenom stereo mix, ale i mix v 5.1, protože si myslím, že vážné hudbě by tento mix vůbec neuškodil, spíše naopak.

Chystáte nějaký čistě sólový projekt?

Mě hrozně moc baví dělat s obrazem a mám čím dál tím menší potřebu dělat desky bez obrázků. Mně připadá, že je to vynikající příležitost spojit muziku s nějakým obrazovým vjemem. Teďka jsem spáchal "Pět Tibeťanů" a tím mám pocit, že bude zase na nějakou dobu pokoj. A třeba i ten soundtrack k filmu "Phantom" je samonosná hudba, která vznikala během povodní, má svou sílu a vlastně i ten samotný film je hodně silný.

Láká vás možnost koncertování?

To by bylo pěkný, ale zatím nevím o žádném mecenávi, který by byl ochotný do toho vstoupit. Protože někde si šmrdlat na nějaký syntáčky, to by mě moc nebavilo. A co si budeme nalhávat, většina té syntetické hudby na vystoupení jede z počítačů, kdy vlastně ona ta hvězda jednou rukou spouští sekvence a druhou vyťukává nějakou melodii a většina hudby na tom koncertu jede z počítače. Je to jakýsi playback a tady nějak ztrácím spojitost se smyslem, proč si to raději neposlechnout doma a přijde mi to pod úroveň. Když už bych něco takového chtěl udělat, chtěl bych, aby tam byli živí lidé, kteří budou hrát a posluchač bude mít zájem si to poslechnout a jít na koncert. Také by to mělo mít nějakou výpravu, aby to nebyl jen obyčejný koncert. Jenže v takovém případě jdu s rozpočtem na takovou úroveň, že na to nemám, za deset let to může být o něčem jiném. Třeba Lucie si to jednou může dovolit, ale ono by se na to stejně přišlo podívat jen tisíc lidí a náklady by se nevrátily. To spíše přijde dříve doba, že nějaké hudební těleso bude hrát mé věci, bude je mít ve svém repertuáru. Možná ani nemám v sobě potřebu, abych někde exhiboval za klávesami na nějakém pódiu a okolo mě by byla stovka lidí, která by něco fidlala na smyčce.

To vypadá jako takový malý zatím nesplněný sen, máte třeba tajné přání, s kým byste si chtěl na nějaké nahrávce zahrát?

To je zajímavé (smích). Určitě bych si chtěl zahrát s B. B. Kingem.

Před chvilkou jsme nakousli internet a právě děláme rozhovor pro musicserver.cz, znáte jej?

No, díky vám ho již znám (smích).

A jaký je váš vztah k internetu? Pokud tedy nebudeme brát v potaz to, co již bylo zmíněno.

To asi nebudu moc originální. Samozřejmě je to nejefektivnější způsob komunikace s lidma, kteří jsou daleko. Já mám hodně kamarádů v Bostonu, kteří tam zůstali, a pokud chci být s nimi v kontaktu, a kdybychom si měli stále telefonovat, tak se z toho asi zblázníme. Takže maily jsou super. Potom hledání informací, cokoliv hledám, tak hledám na internetu. A se svojí přítelkyní jsem se seznámil přes internet (smích).

Co byste závěrem vzkázal našim čtenářům?

Já si myslím, že snad jedině, aby zmizel takový ten hudební fašismus, v tom smyslu, že já poslouchám tohle a zbytek jsou blbosti, že to je škoda. V každé muzice se dá najít super energie. Bylo by fajn a přál bych si, kdyby se nebránili a odvážili se poslechnout něco, čeho se třeba doposud báli. Ať už to bude vážná muzika nebo metal anebo klidně i popík, ve kterém je taky hodně věcí zajímavých. Prostě by bylo fajn, kdyby vládla větší tolerance k různým stylům hudby. Každá hudba vychází z historie z hudby našich pra pra pradědečků a těm by se to určitě nelíbilo.

Díky za rozhovor a ať se daří!