Divokej Bill v Lucerně není výplod mé haluzní fantazie ani externí postava Jiráskovy hry, ale splněný sen stovek fanoušků kapely stejného jména a další na výbornou splněný úkol agentury Ameba, která tuhle veselou partičku pase ve své stáji. Kdo jste byl ve středu v Lucerně, určitě budete vědět, o čem je řeč. Toho, kdo zaváhal a na koncert nedorazil, třeba přesvědčí následující čísla - 2500 prodaných vstupenek, 300 akreditací, 14 dnů předem vyprodaný koncert a 32 odehraných songů v 2,5 hodinovém setu. Pokud bychom chtěli zahájit útok na Guinessovu knihu rekordů, asi neuspějeme, ale v našich podmínkách je to minimálně docela fajn záležitost. Tak si ji ještě užijme.

Začátek koncertu byl na plakátech, které mimochodem už měsíc předem v souvislé vrstvě pokrývaly nemalou část naší drahé matky měst, avízován na 20.00. Přesně v osm se ozval gong, kterým nás v době nedávno minulé vítaly kinosály po celé republice - vzpomenete si ještě? Kdo by ovšem očekával následné pásmo pohádek, musel si nechat zajít chuť. Místo Millerova Krtečka se na dvou plátnech nad pódiem spustila projekce klipu "Kotle" a začlo TO.

Hned po "Kotlích" se na pódiu objevila stříbřitá postava a po krátkém náměsíčném tanci ještě jedna - ta nám ovšem předvedla něco málu z breaku. Po tomhle intro tanci jakýchsi bratrů Brůšových už samozřejmě nastoupili "billové". Ono déle už by asi ani čekat nemohli, publikum, které už v tuhle chvíli zaplňovalo každý milimetr sálu i balkóny ve všech patrech, by si je stejně "vyskandovalo". Začalo se "Šibenicí", následoval "Brouk" a "Sudička", což jsou jasné hitovky, na které reagoval celý sál, takže se v podstatě od začátku do konce v sále mocně pařilo. Pravda je, že se možná mohlo tancovat i víc, ale ono v té Lucerně bylo pořád tak nějak moc vidět. Těžko říct, jestli to byl záměr, ale pár lidí mohlo mít díky tomuhle faktu dojem, že pořád probíhá zvukovka nebo že se zatím jede nanečisto. Celý koncert se stáčel na kamery, vyjde z něj totiž DVD, VHS i CD a navíc se, dle dostupných informací, dostane v padesátiminutovém sestřihu v průběhu roku také několikrát do České televize (kdo jste se na vyprodaný koncert nedostal, můžete si ho tedy alespoň pořídit tímhle způsobem). Takže možná i tohle byl jeden z důvodů, proč to v sále tolik šajnilo a proč jinak dokonalá světelná rampa na pódiu neměla ve finále takový efekt. Ale tenhle večer šlo stejně hlavně o muziku a nic nekalého snad nikdo z návštěvníků nechystal, takže nás světlo zase nemohlo tak moc rozhodit.

Jedeme dál. Po songu "Archa" přišel první plánovaný host. Bubeník Franta Vrána, jehož domovská kapela jsou Tři sestry, odehrál s Billem dvě pecky, přičemž refrén z "Kladiva" zpívala celá Lucerna a probíhal kotel, jak se patří. Na "Svatou pravdu" ze stejnojmenné desky se za bicí znovu posadil Marek Žežulka a hrálo se zase bez hostů až do pecky "Středověk", na kterou si kapela přizvala basáka Šmityho a k Pecanově harmonice druhou harmoniku a to musím říct, že bylo super, protože mě utáhne kdokoliv na jakoukoliv harmoniku, natož na dvě. Další host - saxofonista Ruda Rigo z kapely Medvěd 009 - nastoupil při klipovce "Znamení", která při natáčení vyvolala dost rozruchu na pražském Václavském náměstí. (Aby ne, když se vám někdo s naprosto depresivním výrazem a kanystrem v ruce potlouká "pod ocasem", nevěstí to nic dobrého a nic jiného si zřejmě nemohli myslet ani obvykle uniformovaní pánové, kteří málem dotočení klipu překazili). K téhle věci měl být, alespoň podle playlistu umístěného na stránkách kapely, přizván ještě jeden special guest - Daniel Landa, který ale nakonec nedorazil. Důvod nevím, ale pro mě osobně Dan Landa nic tak moc special není, takže jsem ho rozhodně nepostrádala.

Potom nastala malá technická pauza, měnil se totiž filmový pás. Publikum začalo trochu pohasínat, takže ho kapela musela paradoxně začít hecovat ("Řvěte! Ať víme, že jste taky chuligáni!"). Podobných pauziček bylo, zřejmě kvůli natáčení, víc, ale nikomu a ničemu to nijak zásadně nevadilo. Po věci "Divokej Bill" se koncert víceméně až do konce hemžil pozvanými hosty, mezi něž patřili třeba už zmínění a s Billem profesně a evidentně i neprofesně úzce propojení Medvěd 009 - hrály se dokonce dvě jejich věci ("Parní stroj" a "Olgoj Chorchoj"), Lety mimo nebo Wohnout. S Matějem Homolou z Wohnoutů zahráli kluci i věc "Kolem tebe" z poslední řadové desky "Mezi nima", kterou zpívá kytarista Roman Procházka a která je tak strašně pěkná a "holčičí", až jsem na chvíli zalitovala, že jsem na koncertě bez pánského doprovodu a ještě víceméně pracovně a nemůžu si tak tu romantickou atmosféru pořádně užít. Navíc mi tahle věc připomíná éru Wanastových Vjecí, Roman má i podobnou barvu hlasu jako Robert Kodym, a Wanastovky byly moje puberta, takže jsem docela vážně zaznamenala jasnou nostalgickou krizi. Mezi tuhle sortu písniček patří taky "Malování", na které zrovna běží (pokud má kde) čerstvý klip. I u "Malování", stejně tak jako u "Mrazíka", byl psaný host - Janička Španielová - ale ani ta se nedostavila. Zato se dostavili jiní. U songu "Plakala" byla u jednoho z mikrofonů dost tlačenice - přišli si sem totiž zazpívat sami organizátoři Fořťák, Dydla a Michal Thomes z Ameby, Mafuna a kdo ví, kdo všechno ještě. Končilo se "Pocitem". No končilo, jasně že měly přijít ještě přídavky a jeden z nejočekávanějších hostů. Ale toho si necháme až po nutné přestávce. O té jsem si důmyslně labyrintem chodeb doběhla do šatny, protože představa fronty skoro tří tisíc těl mě dostatečně vyděsila. Udělala jsem dobře - jednak si kluci s přídavky dali dost na čas a jednak bych se na konci k šatně vážně asi jen tak nedostala.

Po bubínkovém úvodu první várky přídavků a písničce "Průvod" na pódium konečně dorazil onen poslední host, kterým nebyl nikdo jiný než Lou Fanánek ze Sester a který svým hospodským vokálem přispěl do pecek "Dávno" a "Bohužel". Při jeho zpěvu to vypadalo, že na koncert přišly jen ruce a nechaly své nositele doma, tolik jich bylo ve vzduchu a tolik se jich kymácelo a hrozilo, že jsem si říkala: "aha, tak tohle měli na mysli učitelé na základce, když chtěli vidět les rukou." Na programu byl po krátké přestávce ještě jeden přídavek, o kterém všichni díky uveřejněnému playlistu věděli a který si tak nikdo nechtěl nechat ujít. Zkrátka dvaatřicátá byla "Rozárka" a tou tenhle jedinečný a neskutečně našlápnutý koncert definitivně skončil.

"Tuhle písničku chtěl bych ti, lásko, dát, ať ti každej den připomíná..." - kdo nebyl, nepochopí, ale třeba přijde příště...