Za Atlantikem je na Sarah McLachlan pohlíženo jako na velkou hvězdu. V našich krajích tomu tak není, přičemž tato dáma, která bravurně ovládá klavír, kytaru a především svůj hlas, se má čím chlubit. Za svoji kariéru prodala již dvacet dva miliónů alb, posbírala tři ceny Grammy a několik kanadských cen JUNO. Největší respekt si Sarah vydobyla posledním albem "Surfacing" (ony tři ceny Grammy se týkaly právě tohoto počinu) a na něho navazujícím živákem "Mirrorball". Ovšem od vydání "Surfacing" uplynulo dlouhých pět let (to už si dává podobné odstupy jako Michael Jackson). Toto prodlení ale bylo zčásti způsobené rodinnými starostmi a radostmi. Koneckonců úmrtí její matky na rakovinu a narození dcery Indie je hlavní inspirací celé desky.

Ano, "Afterglow" je hodně osobní album, a ač se Sarah na zadní straně obalu desky směje, určitě to není album veselé. Dalo by se napsat, že je takové hořko sladko kyselé, nicméně té sladké chutě tam až tak moc nenajdete. Chvílemi jsou melodie veselé, ve větší míře jsou však smutné, melancholické až depresivní. Nicméně stále to zůstává ta samá Sarah McLachlan, jak ji známe z předchozích alb.

Potvrzuje to již v první "Fallen", která byla letos nominovaná na Grammy za Nejlepší ženský popový výkon. Tato písnička jakoby charakterizovala celé album. Popis desky přesně sedí i na ni, a asi proto byla vybrána jako první singl. Za ní následuje poměrně dlouhá "World On Fire". Nemá smysl zde komentovat melodii, protože ta je prakticky u všech písniček výborná. Tato písnička vyniká hlavně textem, ve kterém je hodně cítit bezmocnost při nemoci a umírání. Jako třetí v pořadí je trošku rockovější "Stupid". Ze začátku nepůsobí "Stupid" nikterak mimořádně, ale její velice silný refrén to všechno dohání. Při poslechu následující pomalé "Drifting" se nemohu ubránit pocitu, že jsem už něco podobného slyšel na Collinsově albu "Both Sides". Některými aranžmá a stylem se hodně podobá "We're Sons Of Our Fathers", ale to téhle baladě určitě neubírá na kráse. "Train Wreck" patří k tomu nejlepšímu, co na desce najdete. Osobně tipuji tuhle trošku složitou, různě se měnící písničku na další singl. Zpočátku zní jako jakýsi remix, potom jako balada a nakonec jako popová písnička ve středním tempu. Sice tato kombinace může znít šíleně, ale výsledek je perfektní. Pozitivně znějící "Push" je jednou z mála písniček o lásce. Zamilovanost je z téhle balady cítit v každém tónu. Odpovědi Sarah hledá v hodně pomalé "Answer", kterou hraje prakticky pouze ona sama na piáno a která zároveň patří k těm hodně smutným skladbám. Těm, kdo má rád britské Coldplay, se bude určitě líbit další písnička. "Time" je pro mě zcela určitě nejlepší věcí na celé desce. S elektronickou předehrou za vydatné podpory akustických kytar a výborných vokálů zpěv Sarah nabírá zcela jiné dimenze. S "Perfect Girl" se vrací Sarah McLachlan někam k "Angel" nebo "Shelter" z předchozích desek, ale rozhodně to není krok zpět. Jako červená nit se písničkou táhne "andělský" sbor. Jakýsi prolog poslední "Dirty Little Secret" mi opět připomíná jednu písničku z předcházejícího alba. Podobný klavírní základ je ke slyšení u "Last Dance", ale přece jen narozdíl od ní je "Dirty Little Secret" zpívaná. Sarah se v ní vyzpívává z bolesti a náhlého osamění. Musím napsat, že tak činí velice sugestivně a smutek v jejím podání zní neuvěřitelně.

"Afterglow" v porovnání se "Surfacing" něco chybí. Pravdou je, že u něj si nasadila laťku hodně vysoko. Osobně si myslím, že Sarah McLachlan "Sufacing" jen tak nepřekoná. Ale i přes to všechno je "Afterglow" výbornou deskou, která si najde v diskografii Sarah svoje místo a dokonce na čelných pozicích. Přes některé životní tragedie se prostě tímto albem potřebovala přezpívat. Ale to jí naopak napomohlo k silným melodiím s výjimečnými texty. Připojte k tomu kouzený a citlivý zpěv, více než dobře zvládnuté aranžmá a produkce a vyjde z toho deska, u které se vyplatí zastavit a zaposlouchat se do ní.