Blink 182 už jsou tedy opravdu velcí, mají obrovské rodinné vily, bezpečná auta, pomalu i batolící se potomky, jsou angažovaní, jsou hrdí na to, že jsou Amíky, jezdí hrát pro další Amíky na vojenské základny mezi islámské divochy. A taky už chtějí natáčet fakt dospělácké desky. A jak je to doopravdy? Všechno - tedy skoro všechno - při starém. Těch pár vyklidněných klávesových meziher (občas taky přestanou na chvíli hrát úplně, asi aby si měl člověk čas popřemýšlet, jak ten čas letí) a společný skladatelský pokus s Robertem Smithem z The Cure ("All Of This") to opravdu nevytrhne a neudělá z pokérovaných výrostků trojklon Stinga. Snažit se působit dospěle a hudebně sofistikovaně, to je pro kapelu jejich ražení to samé jako spáchat harakiri. Snad jim to někdo brzy řekne.

Blink se už několik měsíců předem novinářům chvástavě vykecávali o nebeských kvalitách nové desky, což sice není nikterak objevné, ale zato vychytralé a vždy skvěle fungující promo zdarma. To jim lační novináři taky obratem poskytli. Vtipálci, že? Ale po poslechu desky mám stále neodbytnější pocit, že tomu snad, chudáčci Blink, v koutku duše, tam úplně vzadu, trošičku věřili. A to je tedy spíš smutné (ach ta pokroucená americká výchova). Chvílemi to vypadá, jako by pánové sebrali hračky ratolestem svých vrstevníků a začali roubovat lego na merkur ("The Fallen Interlude"). Logicky to prostě nemůže držet pohromadě. Klidně se mohlo ušetřit patnáct zbytečných minut. Jo, ta deska jich měla mít maximálně pětatřicet, protože takhle budete mít pocit, že je tam každá písnička alespoň dvakrát.

Blink se však nedali ani na artrock, ani na elektroniku, jenom si tak jednou, dvakrát nesměle a neuměle šlápli stranou (a vedle). Jinak vysmahli opět několik svižně hopsavých hurá songů (ale pozor, taková řáchanda už to přeci jenom není), nad kterými se ti praví punkáči (a pupkáči) jenom pohrdavě ušklíbnou. Protože Blink 182 jsou přesně ten typ kapely, kterou by mělo být trapné uznávat a chválit, pokud jste již překročili práh dospělosti. Jasně, nikdo nad dvacet vám nepřizná, že je doma sjíždí pětkrát denně. Vždyť by to bylo proti přírodě, že? "Taková pseudorebelie. Pche, to je dobrý akorát tak pro ty hloupoučký puberťáky. Jo, umí napsat dobrou vypalovačku, ale jinak bych to v životě neposlouchal!" Ale proč vlastně ne? "Blbej komerční kalkul! Kliďánko bych tady s nima zametl a vyfuckoval je za to, jak si pohrávaj s těma nevinnejma děckama a peněženkama jejich zoufalejch fotrů, jak jim všichni žerou tu jejich debilní pseudopunkovou pózu." Ale no tak, it's only... Vždyť to nejsou vrazi. A když třeba právě Blink 182 - nebo někdo další z předlouhé řady čekatelů - dokáží ve čtrnáctileté slečince na chviličku vyvolat pocit vlastní výjimečnosti, důležitosti nebo snad jisté rebelie, tak ať.

Resume: A jelikož už mi taky bylo dvacet, tak tady můžu maximálně slavnostně zopakovat stokrát vyřčené - oni fakt umí napsat dobrou vypalovačku (ale doma bych si to sám nepustil, to je jasný...). A tak je to správně.

P.S.: Blink 182 se o haldy svých fanoušků starají opravdu hezky. Kromě čtrnacti skladeb CD obsahuje multimediální stopu - jeden klip a další tři live-rarity-home videa. Booklet je pak doplněn obsáhlými komentáři k jednotlivým skladbám.