Od svého návratu na koncertní pódia po avizovaném, leč naštěstí nikoliv definitivním ukončení činnosti v roce 1993, je novinka "Dám si tě klonovat..." již čtvrtým studiovým počinem Olympicu, nepočítáme-li různé výběry či sólovou desku Petra Jandy. První z nich- "Dávno" považuji za jednu z nejlepších desek v bohaté historii kapely. Je z ní cítit, že je nahraná z jednoho jediného důvodu, kterým byl doslova tvůrčí přetlak výhradního skladatele Olympicu Petra Jandy - a to nebývá zrovna nejčastější důvod pro vydávání desek. Další album "Brejle" přitvrdilo, ale stále neslo punc vysoké kvality. Třetí v pořadí "Karavana" však byla pro mne velikým zklamáním. Ne snad po znovu kvalitní hudební stránce, ale proto, že Petr Janda, který se vždy držel výhradně skládání hudby, napsal pro "Karavanu" drtivou většinu textů. A je-li jedním z nejlepších skladatelů v naší zemi, platí pro něj jako pro textaře pravý opak. Nepříliš povedené texty "Karavanu" doslova a do písmene zabily. Proto jsem byl zvědav, jak dopadlo album nejnovější.

Začněme hudbou. "Dám si tě klonovat..." nepřináší vůbec nic nového. Olympic pokračuje ve stylu "Brejlí" a "Karavany" v melodickém rocku, založeném na kytarách a jejich riffech, podporovaných klávesovými plochami. Žádné složité vyhrávky či exhibiční sóla od klávesáka Jiřího Valenty nečekejte, všechnu smetanu slízl Petr Janda a jeho (akustické i elektrické) kytary. Také Milan Broum se svojí baskytarou a Milan Peroutka s bicími odvádějí svůj vysoký standard, kterému nelze nic vytknout, ale také jejich hra ničím nepřekvapí. Zejména baskytara mi přijde méně invenční ve srovnání s předchozími deskami. Skladby jsou na desce jednak skvělé (třeba titulní "Dám si tě klonovat", odpíchnutá "Už" nebo vskutku krásná "Fanynka Mária"), jednak v kontextu písní Petra Jandy ne příliš zajímavé ("Žiju jak žiju" nebo "Proč a nač"). Jsou tu ovšem i písně, u kterých se nezbavíte dojmu, že už jste je od Olympicu slyšeli ("Máma vždycky říkala", jejíž úvodní riff na akustickou kytaru jakoby z oka vypadl "Květinovému dítěti", byť je pomalejší).

Pokud se zaměříme na texty, narazíme na tak trochu podobný problém, jaký provází předchozí "Karavanu". Z pětice textařů, kteří se na albu podíleli, byl evidentně v největší formě Zdeněk Rytíř. Jeho "Dám si tě klonovat..." s vynikajícími slovními hříčkami jako "Dám si tě klonovat / Budu jen vás dvě milovat" nebo "Jen jeden vlas po tobě zbyl / Jako důkaz že jsem s tebou byl / A že jsem si tě naklonil" je světlou výjimkou alba. I jeho druhý příspěvek "Chuť rána po pekelným večírku" s výborným obratem "Duši mi pošlou jako dobírku" patří k tomu nejlepšímu na desce. Aleš Brichta a Miroslav Černý odvedli standardní práci bez výrazných okamžiků dobrých či špatných. Jeden z nejlepších textařů u nás, Pavel Vrba, zřejmě neměl Můzu zrovna na návštěvě a jeho "Valčík" je vysloveně nepodařený i vinou chyb, které obsahuje (i když nemusely původně v textu být, mohly se vloudit až během nahrávání). Například zpívá-li se v textu o svatém Patriku, patronu Irů, pak by se měla popíjet whiskey a nikoli whisky. Také použití nespisovných a spisovných tvarů v jednom textu, potažmo hned po sobě ("Ať hrajou / Ať hrajou / A zpívají") tahá za uši. A autor nejvíce, totiž pěti textů Petr Janda? Napadá mě jediná otázka - proč? Rádoby závažná sdělení s verši, které rým jen předstírají ("I ty boží mlýny začaly bejt líný vím / Všeho světa lotři i ti co se postí jí / A krvavý lázně bez hany a bázně spí / Je těžký bez mámy žít"), formální opisování bez myšlenky z dávného hitu "Osmý den" s gramatickou chybou na konci ("V pondělí se trápím / V úterý jdu ven / Ve středu se toulám / A užívám si den / Ve čtvrtek se flákám / V pátek jakbysmet / Sobota a neděle je hned" - sobota a neděle jsou hned), nedodržování rytmu textu ("Měl jsem hlad a tak jsem vařil / Přitom jsem trochu pařil"). Zkrátka Petr Janda je vynikající muzikant a skladatel, ale texty by mu podle mne měli psát jiní.

Závěrem snad ještě zmínka o obalu s vtipnými fotkami "naklonovaných" členů Olympicu (vždy dvě identické fotky každého hudebníka vedle sebe) a poznámka, že po zvukové stránce je album, nahrávané ve studiu Propast, tradičně na velmi vysoké úrovni. O to víc mi přijde líto, že dobrá polovina textů na desce sráží výsledek tak výrazně dolů. Být deska třeba v angličtině, mohl by člověk vnímání textů "vypnout" a hned by album bylo o dva bodíky lepší. A nebo mě napadá jiná věc - co si na příštím albu dát na textech záležet stejně jako na hudbě? Každopádně Olympic nežije z minulosti, má co říci i svojí novinkou. A už teď se těším na jeho další počiny..