Koncert ostrovních tanečních velikánů Moloko se konal v multifunkční hale B vídeňského Gasometru. Protože architektura je umění stejně jako hudba, pojďme se netradičně na okamžik podívat na historii této zajímavé budovy. Na konci 19. století byly s plynofikací Vídně na návrh Franze Kapauna postaveny čtyři obří plynojemy, které však o sto let později s přechodem na zemní plyn ztratily využití. Osloveni byli vynikající architekti, kteří se zhostili svého úkolu na výbornou, a válce od roku 2001 skrývají byty, parkoviště, stanici metra, kanceláře, obchody, mateřskou školku a hlavně koncertní halu pro čtyři tisíce návštěvníků. Ušlechtilé materiály jako sklo a kov jsou nejlépe vidět právě v dekonstruvistickém štítu, který budovu B ozvláštňuje a dodává jí duch modernity. Pro hudbomila je už jen samotný příchod na koncert povznášejícím pocitem. Ostatně, podívejte se sami.

Moloko nebyli ve Vídni tento rok poprvé - kromě jarního koncertu tu ještě vystupovali v rámci letního festivalu. Snad i proto se sál zaplňoval jen pozvolna. Když na pódium těsně před osmou hodinou přišli GusGus, byla plocha před nimi plná jen s dobrou fantazií a to i přesto, že místa na sezení v patře zela prázdnotou. Islanďané se tím však nedali rozhodit a začali do lidí hustit svou představu o ideální taneční muzice. Kdo čekal rozvinutí skvělého tanečně popového alba "This Is Normal", ten se krutě mýlil. Gus Gus vysoupili jen ve čtyřech a zcela elektronicky, takže hudba zněla mnohem více jako na albu "Vs. T-World". V koncertní podobě to vypadalo tak, že dva členové kapely obsluhovali všechny ty čudliky mudliky, jak říká mixážním pultům můj kamarád, a v popředí dominoval pár u mikrofonů. Zpěvačka byla navlečená do černého elastického kompletu, přes který měla žluté krajkové šaty uvázané pod ňadry, zpěvák se pro změnu zhlédl v sedmdesátých letech a jako správný štramák měl oblek s ananasovým vzorem a jeho tvář zdobil pěstěný knír. Navíc obsluhoval rumba kouli právě v podobě ananasu, během vystoupení zvládl i několik piv a nezbytné cigarety. Hudební projev se místy blížil až k technu, jak ovšem zkušená kapela během písně vrstvila hudební plochy, ostré beaty a vzrůstající, neustále se opakující transovní zpěv, na konci se ve vygradovanách skladbách dostalo satisfakce i tomu, kdo na taneční parties nechodí. Rozhodně zajímavé bylo dění na pódiu. Hodně zběsilý tanec obou frontmanů se měnil v trhané pohyby, tanec s koštětem zpěvačky měl dvousmyslné pohyby a částečný striptíz ananasového muže vyvrcholil tancem na hlavě. Že by podpůrné látky? Po padesáti minutách hudebních i tanečních zběsilostí se GusGus s vídeňským publikem rozloučili.

Naštěstí se během jejich vystoupení parket zalidnil a Moloko po nezbytné přestavbě pódia zdravil mohutný dav natěšených fanoušků. Od začátku bylo jasné, že půjde o koncert ve velkém stylu. Modře nasvícené siluety muzikantů začaly tóny "Familiar Feelings" a dav okamžitě poznal první singl z aktuální desky "Statues". Ostře taneční baskytara, vrstvení nástrojů a vzrůstající volume písně dalo předzvěst slovu, které provázelo celý koncert. Gradace! Vtom se zapíchlo bodové světlo do plátna na pozadí a v něm obrys tančící a zpívající Roisin Murphy, která po předehře a za obrovského potlesku, s plátnem jako vlečkou k nebesům, vstoupila na pódium. Show mohla začít.

Roisin oblečená ve večerní šaty s dlouhými koženými rukavicemi a s kožešinovým límcem vypadala setsakra dobře. Ihned také následovala příkladu islandské zpěvačky a tanečním krokem dokazovala, že se s druhou polovinou mozku skupiny, Markem Brandonem, seznámila na party. Perfektně sehraný band ve složení klávesy, druhé klávesy se syntezátory a mixákem, bicí, kytara a baskytara, maximálně propagoval poslední album, během koncertu odehrál až na dvě výjimky celou desku. Naopak k prvním dvěma se zachoval macešsky, to když z nich zahrál pouhé tři písně. Ačkoliv ve Vídni žádný soundtrack k "Samotářům" nikdy neletěl, přesto dav aplaudoval na třetí hranou "Day For Night" z debutového "Do You Like My Tight Sweater". Ze stejného alba parádně vynikla i "Where Is The What If The What Is Why?", která narozdíl od minimalistické breakbeatové verze zazněla v mnohem plnější a melodičtější disco verzi, jako ostatně většina skladeb večera. Zpěvačka si navíc pohrávala s bývalým partnerem textem: "Why if my lover made me for free? otočená čelem k Markovi. Ke konci se zdvojilo tempo a krásně procítěný Roisinin zpěv nedával nikomu poznat, že před vstupem do skupiny si údajně zpívala jen ve sprchovém koutu. Její hlas se během celého koncertu měnil od maximálně vyzpívaných poloh k rapovaným pasážím a zpět k zastřeným tónům. Hlasová kvalita vynikla třeba při akusticky podané "Being Is Bewildering", s pouhými kytarami ještě ostříhanější než na "Things To Do And Make", nebo v krásné baladě "Statues".

Takto pomalé skladby ale byly osamocené, večer probíhal v taneční náladě a disco rytmu kopák rytmičák. Ale pozor! Není disco jako disco, Moloko hrají tu nejlepší odrůdu, jak ostatně bylo slyšet třeba v "I Want You", kde po baladické úvodní pasáži nezůstal v sále nikdo v klidu. Na otázku, jak si skupina poradí s mnohými smyčcovými aranžemi, kterými poslední album notně okořenila, odpověď zní - výborně. Skladby, kde byla samotná píseň založená na orchestru (jako u "Over And Over"), prostě nehrála a u ostatních jsem přes vrstvené klávesy a nasamplované zvuky neslyšel jedinou mezeru, naopak uši nestíhaly všechny zvuky, které se na ně z reproduktorů řítily. Již zmiňovaná gradace skladeb se ke konci dostávala do kakofonického stádia, aby se však náhle opět podřídila řádu. Takto vyzněla třeba "Forever Me", kdy bušení do kláves už nestačilo, a tak se po nich muselo skákat bosýma nohama!

Kapitolou samou pro sebe byly pódiové variace zpěvačly Murphy, která laškovala s obecenstvem a snad ještě více s chlapci z kapely. Tančila kolem nich, vyzpívávala své party k jednotlivým hudebníkům, případně se přímo svíjela na odposlechu, neřku-li na pódiu. Obměnu zaznamenala během jejího koncertu i garderoba, to když si po pauze vzala upnutý kožený kabát, kozačky a koženou čepici, vše v černé barvě. V tu chvíli vypadala přesně jako ženský protějšek Scotta Weillanda ze Stone Temple Pilots, který na koncertech vystupoval obdobně ustrojen. Jen to boa jí chybělo... Při již zmíněné "I Want You" vešla na pódium s obrovským pugetem červených růží, které při křehkém zpěvu, ve kterém se vyznávala z neutuchající lásky, postupně odhazovala, trhala a dupala po nich v napůl emocionálním, napůl hraném projevu.

A dostalo se samozřejmě i na hity. V půli koncertu to byl "The Time Is Now", poslední před pauzou hráli Moloko snad nejznámější "Sing It Back", který v silně elektronické verzi alba "I Am Not A Doctor" připomínal produkci odešlých Islanďanů. Aby však nebyla mýlka, skladba v dusavém rytmu plném syntetických kláves maximálně vygradovala, aby po bouřlivém potlesku pokračovala v příjemnější a známější rádiové verzi předposledního alba. Nutno říci, že aplaus vídeňského publika neznal mezí. Stejně tomu bylo i v případě zcela poslední skladby koncertu "Indigo", která jako jediná měla v koncertní verzi se zbustrovaným kytarovým riffem rockový zvuk. Nutno podotknout, že kytarista si tuto možnost pořádně hrábnout do strun pořádně užíval. Roisinin konečný skok do publika na závěr skladby byl možná zbytečný, hlavně proto, že ji ochranka ihned stáhla, nicméně udělal tečku za skvělým koncertem. Moloko ukázali, že naživo jsou ještě lepší než ve studiové podobě. Máte-li z podobný pocit i ze středečního pražského koncertu, můžete mi dát vědět.

Moloko + Gus Gus, Gasometer, Vídeň, 11.11.2003