Britpop, pojem, který znal v polovině devadesátých let snad každý, už má nejlepší éru za sebou. Především však jeho hlavní představitelé - skupiny Oasis, Pulp a Blur - styl natolik rozmělnily, že se o nějaké jednotné hudební tvorbě už ani mluvit nedá. Jejich vzájemná nevraživost a soutěživost, která britpop v jeho vrcholu paradoxně posilovala, už také dávno není aktuální a každá kapela se vydala jiným směrem. Úroveň desek prvně jmenovaných je již za zenitem a zdá se, že po všech skandálech a nešvarech uvnitř Oasis, jejich úspěšnost dobíhá pouhou setrvačností. Pulp hledají vlastní cestu, bohužel, jakkoli je jejich album "We Love Life" kompaktní a příjemně uvolněné, jeho jednotlivé skladby nedosahují kvalit nejlepších hitů z desek "His 'n' Hers" nebo "Different Class". Viděno mým pohledem, jediní Blur neztratili kontinuitu dobrých desek a ani experimentování s elektronikou na posledních dvou albech jim neubralo na kvalitě. Vedlejší aktivity zpěváka Damona Albarna ve skupině Gorillaz či projekt Mali Music navíc přinesly kapele nové postupy a Blur jsou dnes stylově jen těžko zařaditelní. Což jim však jen prospívá. Osudnou ranou, která mohla skupině zlomit hřbet, byl odchod kytaristy Grahama Coxona po osobních neshodách. Coxon, který s Albarnem tvořil většinu hudby a textů, odešel na sólovou dráhu a na poslední desce se podílel pouze jedinou skladbou. Ostatně pře odchodem ještě neskončily, protože na poslední desku "Think Tank" byly z jeho strany slyšet spíše negativní slova.

O to zajímavější mohlo být vidět Blur naživo a posoudit, jak hluboce se Coxonův odchod podepsal na pódiovém projevu. Protože však Praha stále není vedená mezi elitou evropských koncertních měst, musel jsem se za nimi vydat do nedaleké Vídně, kam skupina zavítala na šňůře k poslednímu albu. Podle slyšeného mísení jazyků na místě koncertu jsem nebyl jediný cizinec, který na Blur zavítal. Hojně frekventovaná byla kromě němčiny i britsky znějící angličtina a slovenština. Přece jen, Bratislava je coby kamenem dohodil. Ačkoliv byl koncertní sál vídeňského Gasometru s kapacitou čtyř tisíc návštěvníků podle zpráv místního rádia téměř vyprodán, plocha před pódiem se zcela nenaplnila. To však věci vůbec nevadilo - myslím, že každý z návštěvníků rád vyměnil roli natěsnané sardinky za trochu životního prostoru pro pohyb.

Do poslední chvíle však visel otazník nad předskokany. Britská skupina Elbow byla uvedena pouze na stránkách Gasometru, na lístcích, plakátech či stránkách skupiny se nevyskytovala. O to větší bylo překvapení, když předskupina nejen že byla, ale navíc místo vyklidněných Elbow na pódium naskočila živelná banda, která se představila jako Curbs a která se úkolu rozehřívačů zhostila výborně. V sestavě tří kytar, baskytary a bicích byla slyšet klasická kytarovka a mladická energie. Skladby se valily v rychlejším tempu a melodie byly příjemně popové, ač místy ne tak nápadité. K tomu přispíval i zpěvákův hlas, který se příliš neuhýbal z jediné, byť naplno zazpívané polohy. Na pódiu bylo hodně živo, hudba se skupinou šila a až na sólového kytaristu, kde prožívání bylo na hranici únosnosti, všichni vypadali přirozeně. Zbustrované kytary měly příjemný tvrdě zvonivý zvuk a spojení rytmiky a basy fungovalo bezchybně k celkovému "drajvu". Právě nezpívané mezihry, kdy rakouští Curbs šahali do tvrdších melodií a kdy se přes sebe dostávaly kytarové vyhrávky, kapele seděly nejvíce a místy mi energií připomněly táborské Sunshine. Zvuk zakolísal jen jednou, když na pár minut nebyly slyšet levé reproduktory, technici ale během jediné písně závadu odstranili. Nažhavené publikum odměnilo přibližně osmipísňový set zaslouženým potleskem a kapela vyklidila pozici svým ostrovním kolegům.

Přestavba pódia trvala asi dvacet minut, po kterých opět v sále zhasla světla a ticho přerušované netrpělivým pískotem vystřídal řev natěšených fanoušků. A pak nastoupili. Na pódium kromě očekávaných pánů Albarna, Jamese a Rowntreeho přišel i nový kytarista Simon Tong , čokoládové vokální trio, taktéž černý perkusionista a celou skupinu doplňoval hráč obsluhující samply a klávesy. Beze slov začali, a co by to bylo za propagaci nového alba, kdyby první skladba nebyla právě z něj. Písní "Ambulance" možná chtěli ukázat, že tento večer budou ordinovat dobrou náladu a především dobrou muziku. Ta se z lehké zvukové zamlženosti samplů a bicích rozjela do slušného odpichu. "Ambulance" bezesporu slavila úspěch. Následující tóny nikoho nenechaly na pochybách, že Blur nezapomenou ani na hity let předchozích - ke slyšení byl "Beetlebum". Vídeňské publikum se ukázalo být dobrými pacienty a britpopovou terapii v refrénu podpořilo zpěvem. Teprve se třetí písní to však začalo vřít. Postaral se o to na začátek dobře zvolený disco song "Girls And Boys". Má oblíbená píseň všechny rozeskákala a hned na úvod to byl jeden z pohybových vrcholů večera, v živém podání snad ještě více taneční než na albu. Na pódiu byla vidět pohoda, s přibylými lety se kapela nemusela nijak předvádět a vkusné světelné blikačky dobře doplňovaly uvolněný, civilní projev. Zpěvák Damon Albarn rozdával úsměvy publiku i kapele, stejně tak Dave Rowntree, který za bicími neustále dělal opičky na perkusionistu, se kterým si dokonce na jednu píseň vyměnil místo. Prostě na pódiu vládla dobrá nálada, do které nezapadal jen ex-Verve kytarista Tong, který ačkoliv hrál výborně, vypadal jako jediný znuděně a za celý večer snad nehnul brvou. Na celkovém projevu to však poznat nebylo. Damon několikrát přešel na kraj pódia, odkud komunikoval s posluchači, jednou dokonce slezl přímo k první řadě, aby si s fanoušky podal ruce. Vůbec, ohlas byl vynikající, na pódiu stačilo pouze naznačit a publikum spolupracovalo jako hodinky, ať již mělo tleskat nebo zpívat. A vše vyznívalo velice přirozeně, připomínajíce mnohem více příjemné koncerty irských Frames, než úchylné manipulování davem německých Die Happy. Zvuk byl i díky akustice sálu perfektní, jen jednou dvakrát se mi zdála baskytara Alexe Jamese přebuzená. Damon často měnil elektrického Fendera za akustickou kytaru, přesně podle nálady skladby. Takže je jasné, že u vypalovací "Song 2" to v sále vypadalo jak na punkrockovém koncertu a všichni skákali jak pominutí. Ani ne dvouminutová punkovka všechny pořádně rozehřála. Zběsilostí jí mohla konkurovat snad jen aktuální, o polovinu kratší "We've Got A File On You". Než se fanoušci stihli chytit na rekordní rytmus, byl konec písně. Kromě jisté hry členů kapely odvádělo skvělou práci hlavně vokální trio. Nikdy bych si nemyslel, že do tolika písní "Blur" mohou doprovodné zpěvy tak sedět, slyšet nebyly snad jen ve třech kouscích. Opravdovým skvostem byl radostný opus "Tender", který, natáhlý ještě víc než na albu, nechal naplno vyznít minisbor, který se ze strany pódia přesunul Damonovi po pravici. Neuvěřitelnou gradaci ještě podpořil vokalista, který místy zastupoval Albarna v sólovém zpěvu. Pro mne rozhodně nejsilnější okamžik koncertu.

Šestnáctiskladbový playlist by ukázal takové hity jako "The Universal", "Parklife", "Country House", "For Tomorow" nebo "She's So High". Z nové desky byly ke slyšení třeba "Gene By Gene" s věrně podanými Beckovskými robozvuky na začátku a na konci, obrovsky gradující "Brothers And Sisters" se skvělými vokály a houpavou basou, citově, téměř akusticky podaná "Out Of Time" nebo "Good Song". K dokonalému setu mi chyběly snad jen "On Your Own" nebo "Charmless Man", ale uspokojit každého nejde. Výborně tvrdě například vyzněla "třináctková" skladba "Trimm Trabb", která se z elektronické psychedelie změnila na ostrou řežbu do kytar. Kapela odešla na vrcholu, po kterém se dala vytleskat ještě na čtyřpísňový přídavek. Celý koncert trval okolo půldruhé hodiny a na jeho konci odcházeli pozitivně naladění fanoušci s vědomím, že viděli vyhranou skupinu, která je svá a nepotřebuje dělat velkou show, kvalita prověřených písní stačí. Britpop je sice mrtev, ale to nevadí, Blur ho přežili. Jen tak dál a příště snad i u nás.

Blur + Curbs, Gasometer, Vídeň, 9.11.2003