Současná alternativní hudba se ráda tváří jako prostor dialogu, ale ve skutečnosti je to často jen střet. Mezi tím, co chce interpret říct, a tím, co mu dovolí prostředí, technika a chaos živého prostoru. Projekt Grandson stojí přesně na téhle hraně. Jeho písně fungují jako otevřené výpovědi, někdy jako obžaloba, jindy jako vnitřní monolog zesílený do megafonu. Nejde o skladby určené k pasivnímu poslechu. Vyžadují pozornost, srozumitelnost a schopnost projít bojištěm beze ztrát.

Večer otevřeli Vower, kapela pohybující se v šeru mezi alternativním rockem a temnou elektronikou. Jejich hudba se nevrhá dopředu, spíš se plíží, vrství a vytváří napětí postupně, jako když se místnost pomalu plní kouřem. Staví na náladě, detailech a jemných posunech dynamiky. Ideálně by jejich set měl fungovat jako uzavřený mikrosvět, kde každý zvuk má svůj význam a ticho není prázdné, nýbrž nabité.

Jenže tenhle svět narážel od první minuty na tvrdý strop technické reality. Vokál zůstával utopený hluboko pod hladinou nástrojů, jako hlas vysílaný z jiného patra budovy. Kytary a bicí se tlačily vpřed bez ohledu na rovnováhu, texty se rozpadaly dřív, než stihly vytvořit emoci. Jediným skutečně čitelným prvkem zůstávaly bicí - přesné, konkrétní, dominantní. Rytmus tu fungoval jako nosná konstrukce, zatímco zbytek zvuku se kolem ní marně snažil udržet tvar.

Publikum reagovalo spíš empaticky než nadšeně. Bylo znát, že lidé cítí potenciál skladeb i atmosféru, kterou se support snaží vytvořit, ale nedostávají k ní plnohodnotný přístup. Někteří zavírali oči a nechávali se vést pocitem, jiní trpělivě čekali, zda se zvuk srovná. Formace odehrála set, který měl směr i emoci, ale chyběl mu základní nástroj komunikace: slyšitelný hlas.

S příchodem hlavního jména se změnila energie v sále, ne však jeho akustická realita. Jordan Edward Benjamin alias Grandson vstoupil na pódium klidně, bez teatrálnosti, s jistotou člověka, který ví, že jeho hudba má fungovat jako tlak, ne jako dekorace. Působil ukotveně, přirozeně, jako moderátor vlastního chaosu. Rockové riffy se prolínaly s elektronickými beaty, rapové pasáže navazovaly na zpěvné refrény a dramaturgie setu slibovala postupnou gradaci.

Jenže právě tady se problém vyhrotil naplno. Rytmická sekce převzala absolutní kontrolu nad prostorem. Bubeník dominoval mixu s takovou silou, že zbytek kapely působil místy jako vedlejší efekt. Kopák a snare vyplnily sál, zatímco kytary se slévaly do beztvaré hmoty a vokál se objevoval spíš náhodně než systematicky. Chvílemi se to nezdálo jako koncert písní, ale jako jedno dlouhé, neúprosné drum solo, přes které se slova snaží prorazit marně.

V předních řadách se skladby začaly rozplývat do jednoho souvislého tlaku. Přechody mizely, melodie ztrácely obrysy a texty bylo nutné si domýšlet. Ze zadních částí sálu působil mix čitelněji, což jen podtrhlo pocit, že problém neleží v materiálu, ale v jeho rozložení. U autora, jehož tvorba stojí především na sdělení, šlo o bolestivou disproporci.

Přesto se publikum nevzdalo. Refrény se zpívaly i tehdy, když nebyly jasně slyšet, těla reagovala na rytmus a menší moshpit uprostřed sálu fungoval jako fyzická odpověď na neustálý úder bicích. Nebyla v tom euforie, spíš instinkt. Tělo reagovalo tam, kde uši ztrácely orientaci. Frontman z téhle odezvy čerpal a snažil se propast mezi pódiem a sálem přemostit čistou energií.

Společenská a politická témata skladeb rezonovala spíš emocionálně než konkrétně. Význam se nepřenášel slovy, ale intenzitou. Publikum odpovídalo pohybem, gesty a výkřiky, jako by rytmus převzal roli hlasu. V nejsilnějších momentech se sál proměnil v pulzující masu, kde beaty, světla a těla fungovaly jako jeden organismus, i když ne všechno bylo slyšet, jak by mělo.

Ve výsledku z toho vzešel večer plný napětí a rozporů. Technické selhání, především absolutní dominance bicích, proměnilo vystoupení v rytmickou přetlačovanou, kde obsah často ustupoval formě.

Zároveň se ale ukázalo, že silná pódiová osobnost a publikum ochotné jít naproti dokážou vytvořit intenzivní zážitek i v nepříznivých podmínkách. Nebyl to koncert, který by se zapsal do paměti pro svou dokonalost, ale pro svůj tlak - jako jeden dlouhý, dunivý úder, který zůstává v těle ještě dlouho poté, co dozní poslední rána.