Šestá žamboší řadovka, která vyšla pět let od posledního počinu "Světlojemy", drží pevnou kapelní linii - vizuální stránkou, svým obsahem i stopáží, se svou necelou hodinou přece jen lehce nadstandardní a chtějící od posluchače spoustu pozornosti. Přesto - asi bych nekrátil. Třináct skladeb tvoří funkční konstrukci, jednotlivé písně jsou do sebe přirozeně zaklesnuté a nejlépe fungují jako celek, u praskajícího krbu a horkým čajem či svařeným vínem v rukou.

Oproti předcházejícímu počinu se nálada proměnila, kolekce "Skrýš" nabízí přesně to, co napovídá už její název: prostor, kam se může posluchač zavřít a být se svými vlastními myšlenkami. Pokud vyznívaly "Světlojemy" v zásadě extrovertně, prosvětleně, otevřeně, "Skrýš" spíše stojí na intimnějších výpovědích, uzavřenosti a uklidňujících a hřejivých stínech.

"Obejmi mě, ať vím, že nejsem na tmu sám," znějí první slova titulní písně a celého alba. Světlo předchozích řadovek kamsi zmizelo, "Skrýš" jasně odráží ty ztráty jistot, které se podepisují na duši člověka. Přesto nad temnotou za okny vítězí obyčejná vřelost a milost, zkoncentrovaná třeba v závěrečné ukolébavce "Počítání vlků".

Bytostně osobní ponory do myšlenek ("Jakube, co máme dělat / s tvým dopisem na rozloučenou" - "Jakub") střídají křehké záblesky historek, které se jako zasuté vzpomínky v proudu vědomí vynořují, v písni "Pač!" se hrdinkou stane environmentální aktivistka Julia Hill, jindy jako ústřední motiv slouží kouzlo místa či chvíle.

Svět, který Žamboši na své aktuální desce budují, je křehký a mihotavý jako vzpomínka, prosycený střípky každodennosti, které se Janu Žambochovi daří velmi úspěšně zachytávat a vtělovat do výstižných veršů. Stačí zmínka o vyklízení sklepa nebo "básni Leonarda Cohena založené hořkou čokoládou" a funkční obraz pevně spjatý s emocí dostává přesné načrtnutí.

Aranže slouží textům, celkový výraz je důležitější než finesy. Dominují kytary, akordeon, jemná rytmika, zvuk příležitostně dobarví elektrické piano, foukací harmonika Matěje Ptazska, jemně použité dechy nebo elektrická kytara Norbiho Kovácse, střídmá, ale obrazotvorná.

Na posluchače se skrze písně přenáší klid, Jan Žamboch své příběhy, často oděné do dlouhých, rozvitých veršů, spíše melodicky vypráví, přesto se ale na mysl příjemce pomalu namotávají a zůstávají s ním i po doznění písně.

Krása desky "Skrýš" se skrývá v její skromnosti a civilní obyčejnosti. Žamboši tu nestaví velkolepé příběhy, neoslňují nástrojovým bohatstvím nebo instrumentální ekvilibristikou. Prostě jsou. Nepodbízejí se, nejdou posluchači na ruku bodrou lidovostí a vznešenými, ale dutými slovy. V téhle skrýši bude dobře přemýšlivým.