Už je to pár pátků, co kapela
Rybičky 48 vydala desku
"BIG⚡️BÝT". Jako předposlední na ní najdeme "Nebeskou bránu" - skladbu, která u kutnohorské party vybočuje z řady. Nesází v ní totiž na humor, spíš na bilancování, které chytne za srdce. Frontman v ní přemítá nad tím, co všechno nestihl a jak rychle mu život protekl mezi prsty.
Jak mi její autor
Kuba Ryba sdělil při
rozhovoru:
"V den, kdy mi bylo čtyřicet, jsem seděl na chalupě. Přemítal jsem, kde jsem vzal na hájenku, že mám patnáct let ženu, dítě. Do toho jsem si začal hrát 'Nebeskou bránu'. Pozměnil jsem to, bral jsem to jako prdel, ale udělal jsem z toho pohřební písničku, kterou chci, aby mi zahráli, až jednoho dne zemřu. Myslím na všechno. Máme svatební skladbu a teď už i pohřební."
Na sociální síti k tomu dodal:
"Ten den jsem si poprvé uvědomil, že mám před sebou max polovinu toho, co už jsem prožil. Když budu mít to štěstí. Skládal jsem to při plným vědomí toho, že jednou odejdu a u toho si nechám tenhle song zahrát. A přitom to není vlastně smutná písnička. Při nazpívávání ve studiu jsem se u ní strašně rozklepal po celým těle a zpíval jsem úplně jinak, než jsem zvyklej. Poprvé v životě mě rozbrečel vlastní song. To když nám poprvé pouštěli nahraný smyčce."
Za černobílým, skoro filmovým vizuálem stojí Jakub
Mahdies Mahdal. Klip se z většiny natáčel na jeden záběr a stylizace míří rovnou k poslednímu rozloučení s Kubou, který si dokonce lehl do rakve. Sílu vyznění pak ještě zvýrazní syrová zimní krajina a poletující sníh - během natáčení prý panovalo sedmnáct stupňů pod nulou. Výsledek naštěstí nepůsobí jako póza, ale jako nejlepší klip kapely vůbec.