Jako každý rok jsme pečlivě připravili přehled nejlepších alb předešlého roku, což opět ukázalo, že co publicista, to jiný názor. A i když jsme každý nominovali deset tuzemských a zahraničních jmen, ve výsledku se jich leckomu dostalo do kolektivního názoru jen pár. A tak je tu pohled do uší Honzy Průši.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Na začátek trochu statistiky. Podle dat pečlivě zaznamenaných na mém
last.fm profilu jsem v roce 2025 poslouchal 11 666 písní z 1 932 desek od 1 600 interpretů. A celkem to udělalo 26 549 poslechů nějaké skladby včetně duplicit, tedy průměrně 72 denně. I tak šlo o můj nejslabší rok za poslední tři roky.
Nejposlouchanější písní se stal "Song Of The Lake" od
Nicka Cavea, nejposlouchanější tuzemskou "Jenom jednou" od
Ivana Hlase.
Nejhranější deskou je u mně "Večírek rozpadlých dvojic" Buriana, Dědečka, Vodňanskýho a Skoumala. Nejhranější zahraniční pak "Motion Picture Music 94-05"
Micka Harveyho.
Co se poslechu dle interpretů týká, dopadlo to v mých uších následně:
1.
Nick Cave & The Bad Seeds (1608)
2.
Mick Harvey (1021)
3.
The Doors (995)
4.
Jan Burian (823)
5.
Nick Cave (469)
6.
Lucie (458)
7.
Petr Linhart (437)
8.
PJ Harvey (391)
9.
Jakub König (369)
10.
Jan Vodňanský (345)
Ale teď už pojďme na to, jaká hudba vydaná v roce 2025 mne oslovila nejvíc. Začněme s tuzemskou scénou, kterou mám celý život rád. Nikdy jsem nad ní neohrnoval nos a odhadem tvoří 50 % toho, co poslouchám. Jak by to dopadlo, pokud bych měl vybrat desítku desek, které mne bavily nejvíc?
Jiří Imlauf se rozhodl neobnovovat
Houpací koně a nahrál intimní a jemnou sólovku, která mi až nezvykle sedla. Spolu s ním tam hraje
Ondřej Kyas, produkoval to s citem a láskou
Tomáš Neuwerth a pro nás stárnoucí chlápky, kteří zažili devadesátky, ale i konec normalizace deska vyvolává vzpomínky na různý druhy smutků. Ostatně smutek, na kterej se dá tancovat, v sobě Imlauf prostě má.
2. Jakub König - Astronauti |
Jakub König mi mluví z duše. Nikomu tolik nerozumím a vždycky se divím, jak je možné, že jsme naladění na stejné vlně a že se zabývá stejnými věcmi jako já. Jeho desky jsou tak trochu přeneseně i mým deníkem. "Astronauti" přilétli z ničeho nic a nasměrovali Kubu a jeho kapelu na místo, které jim sluší nejvíc.
3. Dunaj a Jana Vébrová - Mňau |
Dunaj jsem vždycky poslouchal spíš míň. Ale Janu Vébrovou na jejích obou deskách miluju. A tohle spojení dopadlo parádně. Ta energická dračice sem skvěle zapadla a mně konečně pomohla najít větší pouto i k předchozím nahrávkám Dunaje.
4. 29/2 - Kafka zase v pohybu |
Jeden z nejkrásnějších projektů na naší hudební scéně je
29/2. Lidé kolem
Martina Kyšperského se ten den, tedy 29. února, potkají, napíšou a nahrajou základy k desce a o rok později to vyjde. A za čtyři roky zas. Moc se o tom nepíše, ale pro mne je to vždycky (což je podruhé) osobitá a originální nahrávka a mrzí mne, že jí ta publicita chybí. Absolutní hudební radost, krásný nápady a parádní písničky.
Svět Petra Nikla je fascinující, ať už jde o obrázky nebo hudbu. Mám rád jeho oblíbená a nezvyklá slova, jsem fascinován jeho způsobem uvažování, líbí se mi jeho netradiční nástroje i svébytný hlas. "Pozp8tku" je krásná deska a "Žalm" za
Johna Lennona jednou z mých nejoblíbenějších loňských písní.
6. Veru Linhartová - Aeon |
Veru Linhartová mne baví od skupiny
27, kterou dodnes docela často poslouchám, a na její první sólovku jsem byl hodně zvědavý. A ona se jí povedla náramně. Je hodně esoterická (v dobrém a původním smyslu toho slova), tajemná, Veru na ní svou hudbou vzývá něco, co nás přesahuje, a já se na to při poslechu rád napojuju.
7. Terezie Kovalová - Zinka |
Taky
Terezie Kovalová nahrála debutovou sólovku. Na svém vokálu a cellu vystavěla písničky, které se ale nebála obalit i dalšími elektronickými zvuky a samply a co já vím čím dalším. Vznikl z toho dost experimentální a svébytný, a o to krásnější celek, který pro mne předčil všechny představy, jak jsem si původně sólovku Terezie představoval.
8. Ondřej Kyas - Nahrávání světa II |
Ondřej Kyas je nenápadnej člověk, který odvede spoustu práce, ať už u
Květů nebo zmiňovaného Jiřího Imlaufa. Vedle toho ale nahrává své věci, které čas od času vydá. Miloval jsem "Solárium" z roku 2019 a minulý rok vyšla hned dvojice alb "Nahrávání světa". Jde o experimentální folk, jakousi zvukovou pohlednici z jeho života - pohled do jeho bytí, duše i srdce. Jsem rád, že nám dal takhle nahlídnout.
9. Michal Prokop - Ostraka |
Co psát o
Michalovi Prokopovi. Je to legenda, která si před mnoha lety ujasnila, kde je její hudební místo a toho se drží. Z aktuální desky bych vypíchl zejména fantastické texty Michala Bulíře (otextoval polovinu písní, včetně té úplně nejlepší titulní).
Květy pořád něco vydávají a tahle EP kazeta, postavená na spolupracích (
Kvietah, Ondra Galuška, Alen,
Prune), je pestrá sbírka písniček, které neměly to štěstí a nedostaly se na nějakou řadovku. Takhle pohromadě ale zní skvěle. A já miluju tu o tom, jaké by to bylo, kdyby MK byl MC.
No a tady je můj 33písňový playlist tuzemských skladeb, které mne nejvíc bavily. Každá deska je zastoupená jednou písní, ale jsou tu třeba i singly, které na žádném albu zatím nevyšly. Příjemné dvě hodiny poslechu přeju.
Co se světové scény týká, kromě svých obvyklých oblíbenců, na které nedám dopustit, což je hlavně
Nick Cave, si vybírám hlavně klubové indie kapely. Sahám po stovkách desek, které vyšly, průběžně si po celý rok dělám plalylist toho, co mne zaujalo nejvíc, protože bych pak určitě na někoho zapomněl. Je toho prostě neskutečně mnoho. A tak mi můj TOP 10 vykrystalizoval v následující sestavu.
1. Blixa Bargeld - Blixa Bargeld Sings David Bowie |
Blixa Bargeld, jeden z mejch oblíbenců, nahrál písničky dalšího oblíbence
Davida Bowieho. A ta deska, i když je to jen EP, je nádherná. Jde o osobní poctu Bowieho tvorbě, která reflektuje Bargeldův minimalistický přístup, často tu zní jen hlas a klavír. Intimnější podobu Bowieho písní nenajdete.
Echolalia je projekt profesionálních muzikantů z Nashvillu, kteří vyrazili nahrát desku do pusté samoty na Isle Of Wight, do budovy z roku 1160, kde žijí mniši, ale je tam i nahrávací studio. Nádhernej nezávislej folk s přesahy k rocku i psychedelii a dalším žánrům. Zasněná křehká nahrávka.
Písničkářky Iony Zajac jsem si, myslím, všiml v nějakém facebookovém postu nebo rozhlasovém pořadu Jima Sclavunose. Debut "Bang" ji představuje jako křehkou indie folkovou písničkářku s osobními emocionálními texty o níž, doufám, ještě uslyšíme.
4. The Wytches - Talking Machine |
Pátá řadová deska britské garážové party
The Wytches míchá syrový garážový rock s post-punkem a psychedelií a zas to celé zní nesmírně pestře. Často se střídají úseky od syrového, pulzujícího rocku po snivější, introspektivní momenty. A jo, objevil jsem si je až loni a jsem za to rád.
5. Albertine Sarges - Girl Missing |
Berlínská písničkářka
Albertine Sarges hraje směsi post-punku, dream popu a dynamických kytarových zvuků. "Girl Missing" je spíš energičtější indiepopové album, ale prolíná se i s jemnými momenty, jako moje nejoblíbenější skladba "Reflection".
6. Youth Lagoon - Rarely Do I Dream |
Youth Lagoon je jistota a na jeho nové desky se vždycky těším. Pro páté studiové album čerpal americký hudebník inspiraci ve starých rodinných videokazetách z jeho dětství, které našel někde ve sklepě v krabici. Z nich i nasamploval část zvuků. A i když mne předchozí "Heaven Is A Junkyard" bavila o trochu víc, pořád je radost se jeho hudbě věnovat.
Braitonští post-punkeři
Squid vydali minulý rok třetí desku. A zatímco druhá "O Monolith" mne tolik nebavila, aktuální "Cowards" jsem zas protáčel podobně nadšeně jako debut. Zajímavé je, že to album bylo nahrané ještě před vydáním "O Monolith", tedy už v červnu 2023, a rok a půl čekalo na vydání.
Floridští
Rugh debutovali deskou "Rug". Ke to lehce alternativní, nezávislá a DIY kapela s osobitou zpěvačkou Elizou Goldstein (CD si vypalujou a booklet tisknou sami). Hrajou alternativní indie pop, sami se řadí do anxiety popu a jo, ta úzkost je jejich skladbama nádherně prorostlá.
9. Double Virgo - Shakedown |
Double Virgo je hudební projekt, který tvoří Jezmi Tarik Fehmi a Sam Fenton, členové londýnské indierockové kapely
Bar Italia, kterou má tedy taky moc rád. Jejich tvorba, ovlivněná shoegaze a 90. lety, je syrovější a melancholičtější, jsou to takový jako Wanastowky ve vztahu k Lucii. :-) Deska "Shakedown" je příjemně neučesaná a svobodná, to na ní mám rád.
10. Black Squad - Strange Love |
Black Squad je australská superskupina, kde se potkali
Mick Harvey, Mick Turner, Adalita Srsen a Marty Brown. Na Micka mám slabost roky a tím, kolik toho pořád vydává, je skoro k neuposlouchání, ale stále to má smysl. Navíc tohle je trošku jinej projekt než jeho sólovky. O této kapele se začalo mluvit už v roce 2019, ale vzhledem k pracovnímu vytížení všech zúčastněných se k debutu dopracovali až teď. A stálo to za to, je to krásná noirrocková deska.
A protože si ty své oblíbené písně celý rok odkládám do playlistu, nabízím ho i tady k poslechu. Je to 85 kousků, pět a půl hodiny hudby, esence toho, co mi dělá dobře.
Co se koncertů týká, užil jsem si jich nepočítaně, ale nejvíc Květy ve Vile Kaprál. To byl vzácnej zážitek, kapela se představila ve všech myslitelných nástrojových obsazeních, zahrála mi na přání svou vůbec nejlepší píseň "Zvíře nebo sebe a zvíře", ale taky "Krvavej román" od Davida Kollera. Tohle bylo zase potvrzení toho, že za hudbou se vyplatí jet i do Brna.
Byl jsem i dvakrát na Nickovi Caveovi. V Curychu (zahrál "Watching Alice"!) a v Baden Badenu (zahrál "Shivers", ale taky bombastický "Tupelo"). Na Nicka se vyplatí jet kamkoliv a kdykoliv a dva koncerty za rok jsou takový rozumný minimum, stejně jako počet maitri dýchání, který za rok absolvuju.
Jakub König vydal skvělou desku a já si moc užil křest v Akropoli, ale i bytovej koncert, kde nám ji před vydáním skoro celou přehrál. Tohle je velká radost, být tak blízko u toho.
A pak jsem si splnil všechny nejtajnější sny z 90. let a objel jsem s
Lucií, co se dalo. Celkem to bylo šest koncertů, dva klubové (včetně Londýna), čtyři halové, potkávání v backstage, povídání, jednak pro rozhovor na musicserveru, ale pak taky pro radost. Dcera Alice byla díky tomu na svých prvních dvou koncertech Lucie, seznámila se s panem Kodymem. Tohle byla veliká radost, a i když se mi vždycky v noci nechtělo cestovat FlixBusem přes půl republiky, rozhodně to stálo za to.
A ukázalo mi to důležitou věc. Dost často se honím za novými kapelami, hledám věci ještě neslyšené, pořád mám nutkání objevovat si další a další hudbu, ale je krásný a důležitý nezapomínat na starý lásky. A na věci a lidi, s kterejma člověku bejvalo vždycky dobře. Protože je pravděpodobný, že mu s nima bude dobře i po mnoha letech.
Korunované to pak bylo tradičním vánočním koncertem Wanastowek ve Mlejně.
A nemůžu zapomenout ani na
Patti Smith, kterou jsem naživo viděl poprvé. A bylo to nepředstavitelně krásné.
Reporty ze všech jsou většinou dohledatelné tady na musicserveru, občas nějaké video je ke zhlédnutí
na mém YouTube kanálu.
