David Stypka s námi pořád zůstává a jeho písně stále rezonují, i když už tu není. Projekt "Pocta Davidu Stypkovi" letos proběhl během pěti koncertních večerů. Navázal tak na vzpomínání z předloňska, kdy se hrálo pouze ve slezské metropoli, tentokrát se přidaly i pražské zastávky. Škoda jen, že se mu podobně velké pocty - jakou by si zasloužil - nedostalo ještě za jeho života. Uplynulo už pět let od chvíle, kdy nedobrovolně odešel z tohoto světa, když prohrál boj s rakovinou slinivky. Jeho odkaz ale působí nadčasově.

Téměř dvouhodinový večer se v pondělí, které všechna vystoupení uzavřelo, nenesl jen ve znamení vzpomínání. Jeho písně si vzali do parády kamarádi, a za mikrofonem se tak střídali interpreti, ke kterým měl blízko: Mirai Navrátil, Kateřina Marie Tichá a Ewa Farna. Spolu s nimi hráli Bandjeez a Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou Stanislava Vavříka. Aranžmá obstaral Jan Lstibůrek a skladby rázem dostaly slavnostnější kabát.

Mluveného slova se na začátku ujal bubeník Matěj Drabina, v půlce setu pak i baskytarista Maro Zeman. Představil poslední desku "Opatruj.", která vyšla na podzim, ale žádný křest se nekonal - vždyť už pokřtěná je a dítě se taky nekřtí dvakrát, jak utrousil. Padla i poznámka o pěti vyprodaných večerech s přirovnáním, že by po sečtení návštěvnosti vyšla kapacita jako téměř jedna O2 arena. Poděkování se dočkal i Martin Ledvina, pod jehož vedením vznikly tři desky. A i když koncert držel pietní ráz, měl hlavně uvolnit - bavit, dojímat, rozplakat, roztančit, zkrátka nechat písně prožít naplno. A přesně to se stalo. Každý si to v sobě zpracoval po svém.

Set fungoval jako průlet Stypkovou tvorbou. Začal prvním singlem, který jsem od něj téměř před deseti lety slyšela - "Vrány taky". Pokračovalo se přes bravurně energií nadité "Čaruj", "Nebolelo", "Jericho" a procítěný duet "Dobré ráno, milá", nechyběla ani melancholie a určitou rezignací protkaná "Láska není".

Z nové desky zazněla pouze "Už mě nesou". Větší prostor naopak dostala předchozí "Dýchej", ze které přišly "O lítání", "Marie", "Tvoje oči", "Farmářům", "Ještě se mi zdají sny" (té se zhostil basák) anebo "Mňam". Poslední zmíněnou poslal Ewě jako jednu z posledních hlasovek, aby mu řekla svůj názor, jestli se do repertoáru hodí a nejde o příliš velký úkrok jinam.

Slyšeli jsme i něco ze sólové tvorby hostů - "I přes to všechno" od Mirai a Katčina "Divoká", které vznikly i díky Davidově pomoci. Prostor dostala taky legrace - nechybělo popichování mezi Marem a Miraiem s tím, že když něco splete, dluží mu peníze.

Davidovy písně nejsou tak jednoduché, jak by se na první poslech mohlo zdát, všichni se s nimi ale popasovali na výbornou. Ewa dostala o něco méně prostoru, prim logicky hrála Katka, která s Bandjeez - tedy Stypkovou doprovodnou formací - nyní vystupuje. Písně díky orchestru ještě více rozkvetly. Každý z interpretů je také zpíval po svém, aniž by se snažil napodobit Davidovy originály - ono to ani nejde. Jeho skladby rezonují dodnes, ne-li ještě víc, když si člověk uvědomí, jaký to byl mistr slova a kolik pravdy se v těch mnohdy ne právě pozitivních textech schovává.

Společně jako trio zazpívali v závěru píseň "Kříž", která se objevila ve filmu "Úsměvy smutných mužů", a "Dělám", kde se zpívá: "Dělám, jako že je." To vlastně ale vůbec nemusíme. David Stypka tu s námi totiž svým způsobem pořád je i tak a kráčí s námi po naší cestě. Možná mohl být na koncertě více připomenut i obrazově, ale na druhé straně se pro mnohé dojemným momentem stalo právě objevení jeho tváře na obrazovkách za zády muzikantů.

P.S.: Jak jsem zmínila výše, doprovodné fotky pocházejí z nedělního koncertu, ale podle mě to dámám slušelo více při popisovaném pondělním. Ewa měla na sobě bílý outfit z předávání Slavíků, který vynesla zhruba před dvěma lety, Kateřina zase rozkvetlý sněhobílý top s třpytivou sukní.