Obě skupiny kromě oslav výročí spojuje i letošní vydání nových alb, podobný humor a láska k poctivému rockovému rámusu. Každá navíc zastupuje jedno pohoří (Tři sestry Krkonoše, Trautenberk Šumavu) a hlavně - znovu vsadily na osvědčenou chemii, protože podobnou koncertní šňůru rozjely už před dvěma lety.

Trautenberk odpálil set po úvodním namluveném slovu herce Josefa Dvořáka: "...ať přivítáme kapelu, která dělá větší rámus než bouřka v Krkonoších." Nástup na scénu muzikanti doplnili známou melodií z oblíbeného večerníčku, ze kterého si dlouhodobě berou inspiraci.

Z čerstvé desky "Sojčí teror", kterou tu i pokřtili, zazněly dva známé singly "Umaštěný tváře" a "Hory volají" - právě podle něj pojmenovali celou šňůru. Kmotry se stali Daniel Kurz z Atari Terror, který připravil grafiku - včetně kreslených vizuálů na ledkách s motivem jelena - a producent Milan Cimfe, který výjimečně dorazil obutý, jinak prý chodí bos. Křtilo se sojčím vývarem a sběračkou z rukou Kurze jr.

Na písničku "Lunt" přinesli klobásky - když se v ní zpívá o masokombinátu, chtělo to názornou ukázku. Nechyběl ani cover "Král Šumavy" od Sester, Horst si na tuhle kratochvíli nasadil papírovou korunu. Při opěvování Aniččiny krásy si nasadili masky žáby, medvěda a krocana á la Mr. Bean a publikum mělo řvát sláva. Mažoretky doprovodily song "Mužoretka", poté dámy došly zatancovat na "Je bál" v krojích a vypadaly jak vystřižené z Oktoberfestu. "Potužník senior" pak neváhal přestřihnout kabel a na stagi došlo asi na vteřinové vypnutí proudu.

Zároveň si z nás Šumaváci dělali šprťouchlata, když hlásili zápis do knihy rekordů - jednak ve světovém rekordu ve skoku do výšky, jednak v nejdelší wall of death. V našem rozhovoru slibovali i přílet sojky, jenže zřejmě nenašli dobrovolníka, který by se k tomu bláznivému nápadu upsal. Budiž jim to odpuštěno. Jinak šlo o řízný koncert - smíchem nám polechtali bránici a zvuk vychytali líp než hlavní hvězdy večera.

Jízdní řád jel s mírným skluzem, Tři sestry se na pódiu objevily až krátce po deváté a jejich nástup nepůsobil tak impozantně jako u spřízněné formace před nimi. Pro své fanoušky si hudebníci nicméně připravili zhruba třicítku písní - a mezi nimi ani jednu z novinky "Pub Art". Klidně mohli sáhnout po "40 roků", tu slýchám pravidelně z éteru na jednom rockovém rádiu, jenže hitů mají tolik, že na nové věci bohužel nezbyl prostor.

Jejich set se rozjel "Ztrátou imunity", pak přišly "Pijánovka", "Homosexuál", "Lepší časy", "Kelti", "DedeRon", "Aida", prsatá "Svatá Petra", průlet přes "Mexiko", "Kovárna" či "Expres do Bohnic". Zpívalo se i "Život je takovej", "Průša je úchyl" nebo "Když jí bylo 18" a na závěr přišla "Modlitba za partu". Prostě pecka za peckou.

Při songu "DeDeRon" a slovech "já chci zpátky svůj balon" se na nás shora sypaly barevné balonky, při "Mexiku" na jedné straně roztočili gejzír jisker. U posledních tří songů se za zády objevilo PF2026. Jinak se na obrazovkách až na výjimky (cesta autobusem po highway číslo 1 při "Pijánovce", láhve "Zelené" - slyšela jsem zvěsti, že se na barech nepřezásobili a prý došla - nebo právě "Svatá Petra") většinou promítalo dění na pódiu.

Vystoupení osvěžili také hosté - i ti méně veřejně známí, ale pevně spjatí s historií formace. Nechyběli tedy Tomáš Sup 1 Karásek z Kanady, Petr Dachau Jírovec, které označili za otce zakladatele, Supice Hanka či Synové výčepu.

A pak přišli i ti mediálně nejviditelnější, tedy bývalí sportovci. Dorazila oštěpařka Bára Špotáková, kterou familiárně berou jako čtvrtou sestru - zpěvem se připojila k "Aidě" a jako jediná přidala směrem k Fanánkově partě i děkovná slova. To bývalý fotbalista Tomáš Rosický, který pořád vypadá jako hošík, si střihl part na kytaru v "Modlitbě za partu". Fanánek se mezitím odvázal, odhodil stud i tričko, jen do sáhodlouhých proslovů se nepouštěl - jejich lidi stejně přišli hlavně na muziku.

Parádní sešlost plná humoru a nesmrtelných hitů mi nakonec ukončila letošní koncertní sezónu.