Po třech letech od "Třetího hlasu", kdy stihl lídr Desed v mezidobí vydat "Dobrého lháře" se svou domovskou formací Dark Gamballe, se Trny & Žiletky zvukově opět posunuli. Především přitvrdili. Možná ještě lépe lze jejich progresi popsat jako zdivočení.

Temnota jejich tvorbou procházela vždy, ale novinka je jaksi znepokojivá, syrová, drásavá a nepříjemná. Přesto láká. Možná Desed upletl hudební variaci na stockholmský syndrom, ale beránek snoubí posluchačskou nepřístupnost a nemelodičnost (někdy až na hraně snesitelnosti) s určitou magičností, která v té kakofonii různorodých zvukových aranží a změn temp tkví.

Současné Trny & Žiletky si berou něco z undergroundu, něco z alternativního rocku, doom metalu, post i black metalu. V tom se od rukopisu Dark Gamballe liší, neboť ti stojí na pevných pilířích rockové hudby. U trnů charakteristika tak jednoduchá není a společně s onou nezařaditelností klesá líbivost. Ale o tu kapele zcela jistě nejde.

Název desky neztělesňuje žádná z písní, nicméně jde o úryvek textu skladby "Až do krve", která patří k těm nejsilnějším a klade si otázku, zda máme stále zůstávat beránky. "Dbát o duši, ale víc o slupku, radí sedm ze sedmi influencerů," zazní v další autorské perle, kterou Desed sepsal. Závěrečná "Potrava" výtečně kouše a svou filmovou rozmáchlostí se stává skrytým klenotem na chvostu stopáže.

Přestože beránek nepřináší radikální žánrové převraty, svou atmosférou, textovou hloubkou a instrumentální jistotou potvrzuje, že Trny & Žiletky dnes patří k nejzajímavějším domácím metalovým projektům. Nahrávka zaujme jak fanoušky kapely samotné, tak posluchače hledající hudbu s výraznějším tajemným přesahem a emocionálním nábojem. A obal? To je esence temné radosti.