Několikahodinové akce zaměřené vesměs na taneční, elektronickou, ale i popovou hudbu z různých dekád zdaleka nejsou ničím novým, vždyť v menší míře se na hity osmdesátých a devadesátých let tančí například v Lucerna Music Baru každý pátek a sobotu už dlouhá léta.

V posledních letech se ale zdá, že tato nostalgická odpoledne a večery začínají nabírat na síle, o čemž svědčí celá řada podobně stavěných formátů fungujících napříč Českou republikou. A právě Radio Kiss patří mezi hlavní jména, která tuto specifickou scénu táhnou. A když jste jednou hudební publicista, těžko podobnému formátu odolat - vždyť každý z nás tu a tam oživí vzpomínky na dobu svých náctin, kdy byl jeho hudební rozhled - speciálně v době před streamovacími službami a internetem - obecně mnohem více omezen než nyní.

A jakkoliv si dnes už člověk uvědomuje skutečnosti, že například v devadesátých letech existovala jak z dnešního úhlu pohledu kvalitní elektronická a taneční hudba, kterou reprezentovali například The Prodigy, The Chemical Brothers, Underworld nebo Orbital, byly tady taky vyložené pitomosti rekrutující se především z dnes už mrtvého žánru, kterému se říkalo eurodance. To do něj se řadili všichni ti Haddaway, Corona, Snap!, La Bouche, Dr. Alban nebo třeba i DJ Sash!, jenž byl jedním z protagonistů právě skončené akce v O2 areně.

Kroutíte hlavou nad tím, jak je možné, že se na čtyřhodinovou akci, na níž drtivá většina interpretů ani ne tak zazpívá, jako spíš pustí na playback v průměru tři až pět písniček, prodávají lístky jako na běžícím páse? Nebo že pořadatelům dává smysl rovnou oznámit na příští listopad její další ročník na stejném místě, zatímco jen o měsíc později se stejná událost s jinými interprety odehraje v největší ostravské hale? Pak je možná na místě podívat se na to z jiného úhlu pohledu.

Vždyť tehdejší puberťáci z generace Y dnes nadšeně výskají, když například na Rock for People přijedou zástupci opačného žánrového spektra a libovolní reprezentanti nu-metalu, ať už to jsou Linkin Park, P.O.D., Limp Bizkit nebo Papa Roach. Ti všichni totiž pro festival znamenají tisíce prodaných lístků. Protože nostalgie. A protože jedinečná možnost vidět své tehdejší modly dost možná poprvé, ale třeba i naposledy naživo.

Patříte-li tedy mezi tehdejší ztracenou generaci, která si dnes po třicítce plní sny tímto způsobem, nemůžete se proto skrz prsty dívat na - jak jsme tomu tehdy říkali - dnešní zastydlé šampóny, kteří podobné emoce zažívají při muzice z opačného žánrového spektra. Nebylo by to přece fér.

Ačkoliv...

Smířlivý tón reportáže dostává trhliny ve chvíli, kdy si uvědomíte, že i taneční a popová hudba milénia měla jak své zasloužené hvězdy se solidními a neurážejícími hity, jako byla třeba loni na této akci vystupující Kate Ryan, tak i naprosté hlouposti a bizáry.

A když se jednou rozhodnete, že váš program bude mít nekonečné čtyři hodiny a navíc ho ještě potřebujete za pár měsíců víceméně zopakovat v jiném městě s jinými taháky na plakátě, logicky musíte přizvat i ty, na jejichž vystoupení se nebude vzpomínat zrovna v dobrém. A co hůř, možná vezmete zavděk i jménem, které v programu zaměřeném na nultá léta vůbec nemá co dělat, protože patří do devadesátek.

To je třeba příklad s rádiem už spřáteleného rappera vystupujícím pod jménem Stay-C. Ten se nedávno rozešel se svými mateřskými Twenty 4 Seven, dál ale navštěvuje každou druhou akci podobného druhu, takže je nejen už notně okoukaný, ale nadto i obecně zbytečný. Protože těch pár písniček, které pouští z mptrojky, stojí ve všech případech na ženském vokálu, kde pro něj samotného už nezbývá místo.

Proto buď na molu jen poskakuje a hecuje publikum, nebo si - nově - do programu zařadí "Never Gonna Give You Up", která ani není od něj, nýbrž od Ricka Astleyho. A nadto jde ještě o hit z roku 1987, tedy tematicky naprosto mimo. Hrůza.

Pro lidi, kteří nikdy podobnou událost nenavštívili, je potřeba poukázat ještě na skutečnost, že z produkčního i uměleckého hlediska se tady hraje ta co možná nejlevnější liga, což v praxi znamená, že když už světla svítí, pak svítí naprostou většinu času bíle. Když se střílí do publika konfety, je to jen takové drobné prdítko, které pokryje papírem sotva prvních pár řad u pódia.

A když se spustí ohně, neznamená to, že byste je cítili až na tváři jako u Rammstein či Parkway Drive. Doprovodné obrazovky po stranách zůstávají malé, stejně jako musí zůstat malá očekávaní hudebních fanoušků, kteří se přišli podívat na svou oblíbenou hvězdu.

I zde totiž platí, že jméno interpreta je to, co primárně prodává, takže stejně jako například fanoušci Jethro Tull vědí, že z originálních členů jim zůstal jen principál Ian Anderson, příznivci eurodancu se zase musejí smířit s tím, že i jejich hvězdy zestárly, zeštíhlily sestavu a mnohdy přivezou už jen zbytky někdejší slávy. A také že rychlejší než zjišťovat, kdo z celého line-upu hraje či zpívá naživo a nepouští to celé z playbacku, bude spíše jednodušší ukázat na ty, kteří jako jedni z mála nepodvádějí.

Zářnou ukázkou v rámci možností poctivějšího přístupu byly taháky letošního ročníku - mezi nimi i belgická skupina Sylver. Ta se po nemastném, neslaném úvodu od prvního regulérního vystupujícího skrývajícího se pod jménem Aquagen, jemuž sekundovala jedenašedesátiletá zpěvačka Rozalla, rozhodla zpívat naživo. Hlásek zpěvačky patřil bohužel mezi slabší a libovolný výše zazpívaný tón frontwoman raději slyšitelně vynechala, nicméně možnost slyšet poprvé živě hity jako "Turn The Tide" nebo nezapomenutelný "Livin' My Life" rozhodně potěšila.

A ačkoliv Wikipedie tuto formaci stále uvádí jako čtyřčlennou, reálně vystoupila v Praze už jen jako duo. I přesto ji ale jeden z moderátorů rádia oslovoval pouze v ženském rodě, neboť si - evidentně nepoučen - myslel, že pod názvem Sylver se neskrývá celé těleso, nýbrž jen zpěvačka Silvy De Bie. Podobných přešlapů však v průběhu večera nastalo více.

Jakkoliv je dobře, že se pořadatelé rozhodli na vrchol projekční obrazovky napsat, kdo právě vystupuje, nevyhnuli se u toho chybám. Kupříkladu by jim někdo mohl říct, že slovo feat. je zkratkou pojmu featuring, ve volném překladu něco jako ve spolupráci s, což znamená, že se za ním vždy musí psát tečka. Tady chyběla.

Ještě hůř v tomto směru dopadla Belgičanka Evi Goffin s jinak poměrně jalovým vystoupením bez památných momentů. Zakládající členka a ústřední zpěvačka tranceových Lasgo, jichž už není součástí, ačkoliv formace působí s novou vokalistkou dál, byla na plakátě uvedena jako Voice of Lasgo, což je víceméně v pořádku. Na obrazovce ji ale kdosi napsal jako - a to není překlep - Formely singer Lasgo. Což opět ukazuje, že člověk, který měl takovou prkotinu na starosti, neumí ani pořádně anglicky. Blbce pak dělá nejen z diváků, ale i z vlastních vystupujících.

Ono obecně platilo, že i přes proměnlivou kvalitu vystupujících to zákonitě byli vždycky hlavně moderátoři se svými vstupy mezi jednotlivými koncerty, kteří kvalitu celé akce zbytečně posouvali dolů. Třeba když vzali Michala Kavalčíka alias Rudu z Ostravy a nechali ho odpálit konfety zadkem. Nebo když se čtveřice z nich představila jako Lunetic Revival - a zatímco z reproduktorů hrála originální "Ať je hudba tvůj lék", mezi pitvořící se čtyřkou na molu se z nepochopitelných důvodů nacházela žena, konkrétně Míša Dinhová. V boybandu.

Humor se nepodařil ani ve scéně s názvem "Lepší než originál", kde trojice moderátorů z rádia zpívala například Rammstein v podání Patrika Peltána. Nebo když se zpíval "Vysoký jalovec". To už jste chtěli vyloženě utéct.

Vůbec nejostudnější momenty ale nastaly, když se moderátoři s mikrofony s různě nastavenou hlasitostí začali cpát do samotných koncertů, speciálně ve chvíli, kdy například ještě lákali na přídavek.

V případě Verony na něj nejenže lákali i sami spíkři, aby nakonec stejně jako v jiných případech žádný nepřišel, ale nadto ještě koncert zastavili ve chvíli, kdy Veronika Stýblová, která v roce 2018 nahradila Markétu Jakšlovou (dnes Plecháčovou) zpívala rok starý singl "Na mě nečekej". Přijít přímo do půlky skladby a zastavit ji, protože chcete předat Zlatou desku za deset milionů přehrání na YouTube, to se fakt nedělá.

Verona přitom - poměrně nečekaně - patřila k těm lepším vystupujícím, a to i navzdory tomu, že kromě zmíněného singlu mohla předvést už jen "Girotondo" a legendární "Nejsi sám" z roku 2003, kde Peter Fider samozřejmě musel zahulákat nezapomenutelné: "A ještě! A ještě! A ještě ještě ještě víc!"

Kdykoliv a kdekoliv jinde byste z toho koncertu nejspíš utekli, ale na takto specifické akci to fungovalo. A vzhledem k tomu, že třeba DJ Sash! neměl kromě velkého hitu "Equador" už co dalšího zajímavého nabídnout, člověku až přišlo líto, že Verona nedostala více času. Vždyť těch hitů, které by se sem hodily a publikum nadchly, má daleko víc. Což platí i přesto, že autor reportáže třeba "Hey Boy" nebo "Ztracená bloudím" svého času vytrvale nenáviděl.

Kromě Verony by si více času zasloužili i už zmínění Sylver, také jejich diskografie čítá ještě spoustu nosných singlů. Nebo pětapadesátiletá dánská zpěvačka a býválá modelka z projektu Whigfield, na jehož z dnešního pohledu přeslazenou a infantilně znějící hudbu už svět trochu zapomněl, ale singly "Think Of You", "Saturday Night" a "Sexy Eyes" z nikoliv nultých, ale devadesátých let, určitě znáte. Škoda že na víc než tři ukázky z jejího repertoáru nedošlo - i ona patřila ke kladům celého večera, protože ta okouzlující naivita k podobným akcím patří.

Za velký tahák platili rovněž Benassi Bros, byť i u nich už jde spíše jen o pohrobky kdysi tak úspěšného italského dua nikoliv bratrů, jak název napovídá, nýbrž bratranců. Připomínka velkého hitu roku 2005 s názvem "Every Single Day" určitě potěšila, tím spíš že ji přišla zazpívat i doprovodná zpěvačka, dnes třiapadesátiletá Dhany. Nemusela ale potom už předstírat zpěv při legendárním "Satisfaction", který byl samozřejmě kompletně puštěný z mptrojky. Ale zase - navzdory rozpačitému provedení mělo obrovskou sílu slyšet v tak velké hale:

"Push me,
And then just touch me
'Til I can get my
Satisfaction."

Do té doby spíše v poklidu sedící ochozy snad poprvé ve větším počtu vstávaly a tancem ocenily sexem nabitý, všeobecně známý hit z roku 2002, který patřil k vrcholům dne.

Do opačného spektra zážitků se zařadila Alexandra Stan. Její jediný hit "Mr. Saxobeat" byla primitivní blbost už v roce 2010, když skladba poprvé vyšla, a její pokus o koncert v O2 areně z toho duchaplný zážitek neudělal.

Sice se na rozdíl od ostatních snažila i o odvážnější program, kdy své písně zkrátila a propojila je do podivného medley. K DJovi pouštějícímu podkresy se přidali i kytarista s bubeníkem, ale když už máte jednou hit postavený na saxofonu, tak máte přece koncertovat především s ním, ne?

Podivně působil i projekt s názvem R.I.O. feat. U-Jean, jehož jediný člen, do hotové nahrávky dozpívávající U-Jean, nepřidal večeru nic moc navíc. To třeba Jan Wayne se svou doprovodnou zpěvačkou, jasnou divou jménem Charlene, poměrně zabodoval. Interpretka na rozdíl od řady jiných projevila sympatie, když mezi tanečními covery "Because The Night" nebo "Total Eclipse Of The Heart" popisovala, jak moc se na návrat do vysočanské haly těšila.

A také ukázala, proč bylo v sektoru 115 tak dlouho tolik prázdných sedaček, ačkoliv jinak se hala poměrně zaplnila. Mohla za to skupina asi dvaceti, možná i třiceti Němců, kteří - stejně jako na tamních festivalech - zcela ignorovali dosavadní program a trávili čas někde u stánků s pivem, aby takřka až ke konci večera vystartovali na těch pár německých projektů a užili si je a jenom je. Zhusta tak během pár minut sektor zaplnili a pak už jen s pivem v ruce tancovali na hudbu tamního rodáka Jana Wayna a především na headlinery celé akce, rovněž německé ItaloBrothers.

Právě návratem pětice z Nordhornu měl večer trvající od devatenácté (nepočítáme-li warm-up) až do třiadvacáté hodiny vyvrcholit, ale klimax podobný tomu, když na 90s Explosion 2024 vystoupila Aqua coby regulérní kapela s opravdovými nástroji, se bohužel nekonal. A i z reakcí publika bylo znát, že mnohem víc tady řada lidí chtěla vidět moldavský boyband O-Zone.

I autoři největšího letního hitu roku 2004 ale dokázali zklamat, protože v nich dnes působí už jen jejich nejmladší člen Arsenie Todiraș, kterému na pódiu sekundují dva tanečníci. Samotný tanec byl v podání celého tria mizerný, o zpěv se interpret pokoušel pouze ve slokách, jinak všechno ostatní znělo z puštěné nahrávky.

Písničky zazněly celkem tři - i zmíněnými Němci bouřlivě přijatá "Dragostea Din Tei", jejich druhý velký hit "Despre Tine" a pak ještě znovu největší hit, jen v podivné disco úpravě. Což je o to pozoruhodnější, že sám zpěvák, který po rozpadu skupiny zkoušel štěstí jako sólista pod pseudonymem Arsenium, má ještě svůj vlastní, sice otřesný, ale i tak solidně úspěšný hit "Rumadai", který nepochopitelně vynechal.

Jak asi z předchozích řádků vyplynulo, Radio Kiss Millenium Explosion Live Show je rozporuplná akce. Rozhodně šlo o celkově lepší zážitek než zmíněné 90s Explosion, už proto, že vám tam cizí lidé v šusťákovkách nenabízeli kousnout si jejich párku v rohlíku. Tady se bizarními nestali ani tak návštěvníci se svítícími tyčinkami na hlavách, ale spíše předěly od moderátorů. Ty celému tomu snažení daly nádech vesnické zábavy, jen v kulisách velké haly.

Pokrátit by potřebovala i přepálená stopáž čtyř hodin, u níž bylo nutné chtě nechtě oddělovat zrno od plev. Zbylo by více času na projekty, které skutečně chcete i po tolika letech vidět. O těch byla řeč výše a na poměry velice specifického žánru poměrně potěšily.

Ostatně už příští rok v listopadu se na stejném místě mají ukázat další velké taháky - francouzská zpěvačka In-Grid, jejímuž hitu "Tu Es Foutu" se v roce 2001 nedalo vyhnout, a také nesmírně populární Safri Duo, jehož oznámení si vysloužilo jeden z nejhlasitějších potlesků večera. Ta nostalgie po propařených letech na diskotékách a časech, kdy byl člověk mladší, ale určitě lidi přitáhne i sama o sobě.