Vyrazila jsem tentokrát po vlastní ose, bez akreditace, jen jako běžná návštěvnice ukrytá v davu. Brian Hugh Warner alias Marilyn Manson si totiž na svém vystoupení nepřál novináře. Vyprodaná hala se zaplnila lidmi oděnými od hlavy k patě v černé, s ostrým make-upem a koženými kabáty.
Live: Marilyn Manson
místo: Sportovní hala Fortuna, Praha
datum: 15. listopadu 2025
Setlist: Nod If You Understand, Disposable Teens, Angel With the Scabbed Wings, Great Big White World, One Assassination Under God, This Is the New Shit, Long Hard Road Out of Hell, Sacrilegious, The Dope Show (With snippet of "I Don't like the Drugs (But the Drugs like Me)"), As Sick as the Secrets Within, Sweet Dreams (Are Made of This) (Eurythmics cover), mOBSCENE, The Beautiful People, Tourniquet, Coma White
Sportovní hala Fortuna se tvářila monumentálně, ale její slabiny se ukázaly ještě dřív, než světla potemněla. Žádné projekce, žádné boční obrazovky, jen mlha, světla a pódium daleko před většinou publika. Ti vzadu, včetně mě, viděli spíš stíny než člověka. A zvuk? Ten se vznášel mezi hutností a chaotickým tancem, chvíli přebasovaný, chvíli zastřený, občas jako by se hrálo z tunelu.
Večer otevřeli
Dead Posey - temná dvojice, která kombinuje rock s prvky industriálu. Nabídli atmosférický set, ale publikum zatím zůstávalo spíše zdrženlivé, jako by všichni čekali, až se hlavní stín konečně vynoří ze tmy.
Když světla uhasla, nekonal se dramatický nástup starého shockrockového titána. Do tmy vstoupila postava v černém kabátu, pohybující se pomaleji, těžce, jako by byla vytržená z noční můry a ještě si nestihla zvyknout na světla reflektorů. Hutná mlha, ospalé světlo, Mansonův hlas zpočátku rozmazaný. Soustředěnost publika se ale nezlomila. Naopak. Diváci strnuli.
Setlist pevně stál na klasických jistotách: "mOBSCENE", "This Is the New Shit", "The Beautiful People". S každým refrénem se hala probouzela víc a víc. Lidé kolem mě se odlepovali od sedaček, začali se hýbat, reagovat. Ale zvuková kondice haly tomu házela klacky pod nohy. Kytary se v některých momentech měnily v hučení, vokál pak náhle vystřelil jinak, než měl. Kontroverzní zpěvák se držel, ale bylo vidět, že bojuje se zvukem, se svou kondicí, s vlastní historií.
Umělec se během koncertu často pohyboval svým typickým, až pavoukovitým způsobem, poskakoval do strany, zkrouceně se nakláněl, kroutil koleny dovnitř, působil místy jako marioneta, místy jako nestabilní figurína. Zblízka to může vypadat teatrálně, ale nám vzadu to připadalo spíš jako sledování stínu v mlze. A té bylo opravdu hodně. Někdy tak moc, že jsme zpěváka vůbec neviděli, jen náznak siluety, rozmazané světlo a občasné zablesknutí kostýmu. Pro temnou estetiku dobré, pro diváka vzadu peklo.
A pak přišla chvíle, kterou si zapamatuje každý, kdo přišel. Těsně před "The Dope Show" si Manson přitáhl mikrofon k ústům, naklonil se nad dav a nadšeně zvolal:
"Miluju drogy a jsem na nich závislý." Nebyla to provokace. Spíš nepříjemná pravda vyřčená v přímém přenosu. V publiku to zašumělo, směs smíchu, šoku, opatrného ticha i fascinace.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na svůj vstup: sekuriťák se mě zeptal, zda nemám u sebe nějaké drogy, a pak rukou ukázal na zem, ať je tam případně nechám. V duchu jsem se uchechtla, že si to žádá Marilyn. Na podlaze se válely i nerozbalené Reese’s. Někdo si zjevně chtěl dát před koncertem sladkou svačinu.
Vizuální stránka byla tentokrát umírněnější. Žádné přehnané teatrální výjevy, žádné brutální rekvizity. Spíše dlouhé pasáže ve tmě, minimální světelná paleta, motivy křížů a mlhy. Vrcholem večera se zcela nepochybně stala skladba "Sweet Dreams (Are Made of This)", kterou fanoušci zpívali sborově.
Manson se vracel na pódium pomalu, jeho gesta byla měkčí, ne tak agresivní jako dřív. Jako by na okamžik odhodil masku a před lidmi stál ne prorok temnoty, ale člověk, který je rád, že ho ještě pořád někdo poslouchá.
Až téměř u konce přišla první skutečně výrazná vizuální scéna.
Marilyn Manson se při skladbě "Tourniquet" zjevil na vysokých chůdách. Ne tak pompézní jako kdysi. Spíš jako přízrak. Pomalý, nejistý, monstrózně vysoký, ale přitom křehký. V té chvíli nevypadal jako shockrocková legenda, ale jako chodící spánková paralýza.
Ten obraz byl nádherně chorobný, přesně takový, jaký od něj člověk chce. A když slezl dolů a přešel do klasické roviny pódia, nedalo se přehlédnout, že jeho pohyb za ty roky ztěžkl. Občas se zdálo, že hledá stabilitu, ale právě ta zranitelnost působila paradoxně silně. Jeho hlas byl místy rozmazaný, místy jasný jako řez, ale pokaždé emotivní.
Ať už šlo o support, nebo o hlavní vystoupení, zadní část Fortuny dopadla nejhůř. Zvuk byl chvílemi tak rozmazaný, že se jednotlivé nástroje slévaly v těžkou basovou mlhu. Vokály tlumené, občas slyšitelné, jindy ztracené.
Ani hlavní hvězdě večera se ten problém nevyhnul. Refrény, které by měly strhnout, se vzadu spíš tříštily. Kytary mizely, kopák duněl, zbytek se ztrácel v akustickém šumu. A když člověk kouká zdálky, bez projekcí, bez detailu, s tímhle zvukem, frustrace je přirozená. Když se světla zvedla a publikum začalo mířit ke dveřím, slyšela jsem kolem sebe:
"Zvuk to zabil."