Nová Spirála je skvělý prostor - válcovitá stavba, kruhové jeviště s točnou (což nedávno hezky využili domácí Imodium), spirálovitá rampa spojující jednotlivá patra. Něco mezi futuristickým vězením (jak ostatně poznamenal i protagonista večera), industriálním jaderným reaktorem a prostorem, který baví svou strohou kultivovaností. Je dobře, že oceňovaný a pro domácí kulturní scénu důležitý sál vstal z mrtvých.

Jako by v něm festival Prague Sounds našel zemi zaslíbenou. Letos jej sice organizátoři využili poprvé - a v programu přehlídky jen jedinkrát - tuším ale, že to nebude naposledy. Na tom místě se totiž vzácně spojuje to, co akci dříve známou jako Struny podzimu charakterizuje. Obě entity dovedou pootvírat obzory, dívat se na umění jinak a prezentovat současnou kvalitu.

Daniel Lopatin - tedy Oneohtrix Point Never - jedno z nejvýraznějších jmen současné experimentální elektroniky i producent slavných desek The Weeknda, měl být už jedním z vrcholů minulého ročníku. Bohužel z toho sešlo a ani na druhý pokus to nebylo, alespoň co se, řekněme, vnějších okolností týče, také úplně bez chyb. Lopatin dorazil do Prahy ve společnosti digitálního umělce vystupujícího pod jménem Freeka Tet a hned zpočátku se omluvil, že přijeli s chřipkou. Slabou chvilku si vybrala také technika a svou roli sehrál i lidský faktor - to když Lopatin spustil špatnou stopu. Na druhé straně se ale jednalo o momenty, které futuristické vystoupení velmi příjemně polidšťovaly.

Zvukový svět Oneohtrix Point Never může na nepřipraveného posluchače působit jako chaos. Skládá útržky melodií, čisté zvuky boří náhlé zlomy, glitche, cíleně pracuje s materiálem, který má na sobě digitální patinu, zašuměné a jinak degradované nahrávky se mění ve výrazový prostředek. Jeho skladby jsou často nelineární koláže, které zpracovávají zvukovou found footage, nalezený materiál, samply. Poklidně plynoucí ambientní pasáž může razantně protnout abstraktní šum, z osmibitového chaosu se vynoří taneční beat.

Jako by se Lopatin na pódiu probíral oceánem digitálních vzpomínek - je důležité, že to není to retro, jaké nacházíme u části hauntologických umělců, v jeho případě jde spíš o zkoumání samotného rozpadu paměti a vzpomínek, které se mění v chvějící se obrazy, u nichž si nemůžeme být jistí, jestli jde o skutečnost, nebo o sen.

Umělec v Praze představil své nové album "Tranquilizer", které vychází až 21. listopadu. I proto byli diváci nápisem na LED stěně požádáni, aby nenatáčeli a nepřipravili tak další posluchače o celistvý zážitek. A nutno říct, že to, až na drobné výjimky, všichni dodrželi. Více obrazovek telefonů se rozzářilo až při přídavku, v němž zazněla "Barely Lit Path" a také dvě z nejstreamovanějších skladeb projektu "Boring Angel" a "Chrome Country".

Zmíněný Freeka Tet přidal k celému zhruba devadesátiminutovému setu další rozměr. Živě vznikající projekce - snímání obrazovek na jevišti, přičemž do projekce jakoby bokem, na kraji obrazu, pronikalo i dění za elektronickými nástroji, strohé digitální světy, kulisa pokoje, za jehož dveřmi se odehrávalo kdovíco - propojovaly teď a tady s virtuálními světy a stíraly hranici mezi nimi.

Oneohtrix Point Never klade svým propojením zvuku a obrazu otázky, kde končí člověk a začíná jeho digitální otisk. Jeho set na festivalu Prague Sounds měl ke klasickému koncertu daleko. Tohle byla spíše neklidná, roztěkaná, ale omamná meditace a putování mezi realitou a digitálními světy.