Balkánské lidové písně hrající formace Gothart není jen seskupení zkušených muzikantů, ale hlavně výborných kamarádů. Aspoň takový dojem na mě udělali v šatně městského divadla ve Žďáře nad Sázavou, kde v polovině října proběhl jeden z koncertů k jejich novému albu "Rakija'n'roll". Předem nesjednaný rozhovor, který několikrát přerušil správce divadla, když netrpělivě (a neslušně) upozorňoval na čas, mi pomohl zorganizovat vstřícný Honza Klíma, hlavní zpěvák kapely. Ačkoliv měl být původně uskutečněn s celým ansámblem, odpovídat vydrželi jen ti nejhovornější - zmiňovaný "Janko" Klíma (JK) a hudební šéf "Petko" Koláček zvaný "Koblih" (PK) - k nimž se v průběhu párkrát připojili také "Marko" Vojtěch (MK) a Helena Koláčková (HK). Na stole byla svačinka, pití nealkoholické i ostřejší (za zmínku stojí číslicemi označené lahve, jejichž obsah hudebníci nabízeli k ochutnání a zhodnocení; cílem bylo zjistit, kterou z tekutin bude vhodnější podávat návštěvníkům chystaného listopadového křtu) a také noviny s poněkud pomateným článkem, v němž byl v hojném množství "upraven" název kapely na několik navzájem odlišných "novotvarů". Moje první otázka se proto týkala právě tohoto tématu.

To je asi radost, když vás takhle někdo zmrví...

MK: Já spíš myslím, že za tohle by měl ten dotyčnej obdržet nějakou cenu. Kolik tomu se tam toho vešlo...

V roce 1998 jste dost razantně změnili vaši hudební tvář, od středověké hudby jste přešli k balkánské world music. Lákají vás další hudební kraje, na něž byste se mohli přeorientovat?

PK: Láká nás spousta věcí, ale myslím, že se teď chvilku podržíme tohohle kopyta.

Ptám se, protože jste měli v plánu projekt Abram Orchestra, který měl být zaměřený na středomořskou hudbu. Co se s ním stalo?

PK: To už je několik let v plenkách a zatím to v těch plenkách zůstává (smích). Máme Gothart a už není moc čas na takový aktivity, kterým bysme se mohli věnovat nějak regulérně.

O nové desce se mluvilo jako o na přípravu nejsložitějším projektu plném překvapivých momentů i pro běžného posluchače. V čem spočívá ta složitost a v čem je tak překvapivá?

PK: Překvapení si musí najít každý sám, ten rozdíl od předchozí desky tam je, doufám, znát. Asi největším překvapením je, že ve třech věcech je tam dechová sekce, kterou aranžoval Petr Ostrouchov.
JK: Bicí jsou taky překvapení, ani harmonika dřív nebyla.
PK: A ta složitost spočívá v tom, že se pracovalo se spoustou lidí a hromadou nástrojů, takže řádově, když to vezmu na stopy, bylo třikrát více stop, než na minulý desce. A něco takovýho ukočírovat není žádná legrace.

K nové desce se vztahuje docela zajímavý klip. Povězte něco blíže k tomu, jak vznikal.

JK: My jsme byli osloveni Davidem Čálkem, režisérem dokumentu, který točil na slovenských cikánských vesnicích na Spiši. Tenkrát se tam měla jedna z osad rušit a nám bylo nabídnuto pro ty lidi uspořádal koncert, jehož záznam by se použil právě pro ten dokument. A my jsme si řekli, že když už je natočenej ten materiál, že by byla škoda nezpracovat to do nějakýho klipu. Hrozně dlouho jsme přemýšleli, k jaký písničce to uděláme, nakonec to vyhrála ona krátká půlminutová píseň, jelikož to pro nás bylo z finančních důvodů výhodné (smích).
MK: Hlavně ten člověk, co to stříhal, nás do dneška proklíná, protože zažil poprvé takové zadání, aby z pěti hodin hrubého materiálu dělal takhle krátkej klip (smích).

Zabýváte se balkánskou kulturou nějak podrobněji?

JK: Zabýváme se zejména gastronomií - tady zrovna jednička, dvojka (smích). Testujeme vínovici, kterou budeme likvidovat lidi na křtu. To je nám asi nejblíže (smích).

V poslední době lze zaznamenat určitý boom balkánské hudby. Čím si to vysvětlujete?

JK: Pozor, tady těch kapel není tolik, já osobně vím asi o čtyřech. Koukni se na to tak, že je tady třeba patnáct irskejch kapel.

Já měl spíš na mysli zájem publika o tento žánr.

JK: Jasně, je to módní, je to dobrá tancovačka, je to příjemná relaxace. Ale na to, na co se ptáš, je dost těžký odpovědět. Proč lidi chodí na operu?

Je šňůra k "Rakija'n'roll" prvním turné po České republice, nebo jste takto celoplošně jezdili na koncerty i dříve?

JK: Jezdili jsme i dřív, ale je pravda, že tak intenzivně jsme nehráli nikdy. Dříve to nebylo tak husté, jako je to tento měsíc, jsme zvyklí tak na tři koncerty měsíčně, dva v Praze, jeden někde jinde, takže je to pro nás trošku vypětí, ale my si pak zase dáme oraz.

Do Žďáru jste přijeli hrát do divadla - moc mi nesedělo, jak se s tím usedlým prostředím se sedačkami popere vaše temperamentní, tancovačková hudba. Byl v tomto ohledu koncert výjimečný?

JK: My jsme v divadle už hráli, tuším, že to bylo divadlo ve Slaném, takže nějakou zkušenost s tím máme.
PK: Hlavně jsme ani nevěděli, do čeho jdeme...
JK: ... byli jsme zkrátka pozvaní a tím je to daný.

Do závěru dnešního vystoupení jste zařadili píseň z filmu "Dům k pověšení", k němuž dělal hudbu Goran Bregović, člověk, který vlastně balkánskou hudbu představil celému světu. Ovlivnil nějak i vás?

PK: V první řadě je nutno říct, že to nebyla přímo píseň Gorana Bregoviće, nýbrž lidová písnička. Ale co bysme si nalhávali, že nás neovlivnil. Ať se hneme kamkoliv, narazíme na jeho činnost a myslím, že tímhle žánrem se snad ani nedá projít, aniž by vás Goran Bregović neovlivnil. Máme ovšem každej svůj názor, takže Gothart není Goran Bregović. Tím neříkám, že jeho názor je špatnej, já osobně ho mám moc rád.

Nepokoušeli jste se jako on vytvořit vlastní písně tohoto ražení?

PK: Už v době, kdy jsme začali dělat tu starou muziku, jsem se tím začal zabývat, sbírat různý materiály a zjistil jsem, že toho je takový kvantum, že nemá vůbec význam dělat něco novýho, v lidový muzice obzvlášť. Tam jsou mraky překrásnejch písniček, který se snad ani nedají překonat.
JK: Ono je snad nemožný jenom se tomu vyrovnat, natož se to pak pokoušet překonat.

Absolvovali jste dost koncertů v zahraničí. Je to skutečně tak, že Češi jsou jedni z nejuvolněnějších posluchačů?

PK: To si troufám popřít. Třeba dobrý publikum mají v Německu, kde jsou lidi hodně tolerantní, daleko tolerantnější než třeba v Čechách, nejtolerantnější lidi, před kterýma jsme hráli, jsou ale Francouzi. Ti jsou fakt skvělí a krom toho, že jsou tolerantní, jsou daleko víc odvázanější než třeba Němci nebo Češi.
JK: Ono je něco jinýho, když na tebe chodí publikum, který tě zná a který si jde zařádit na známou hudbu, a něco jinýho, když máš neznámý lidi, to je taky jiná situace. Ale každopádně líp urveš cizince než Čecha, což je zvláštní.

Stalo se, že byste k tanci urvali i publikum takhle v divadle?

HK: Ano, Aero!
PK: My jsme doufali, že dneska se tomu tak stane, ale nějak to neklaplo.
JK: V kině Aero, kam nás pozvali, lidi opustili sedadla a začali trsat v bočních uličkách. Vzhledem k tomu, že tam bylo minimum našeho stálého publika, to bylo hezký. Ale v těch divadlech zase tak moc nehrajeme.

Je v pořádku, že tato hudba nemá prostor v rádiích?

JK: Já myslím, že všichni víme, čím to je. Muzika rádiím de facto prodává reklamy a z toho se asi ani nedá nějak vyvlíknout.
PK: I když je teď balkánská muzika svým způsobem módní, nikdy nebude dostatečně komerčně zajímavá.
JK: My v to můžeme těžko doufat. Když dneska nikde nehrajou ani toho Bregoviće a to je sakra věc, nás zahrají těžko.

Hraním tohoto žánru se asi moc uživit nedá. Máte mimo Gothart běžná, nemuzikantská povolání?

JK: Všichni, kromě jedné nezaměstnané, mají stálé povolání. I když volná noha je vlastně taky stálé povolání.
HK: A stálá noha je taky volná noha.
JK: Dříve jsme měli kapelu jako opravdu stálé povolání, ale to šílené tempo se nedá držet věčně.

Když by se někdo rozhodl začít hrát rakija'n'roll, co mu jako zkušení představitelé žánru poradíte?

PK: Zrovna včera jsme dělali jeden rozhovor, kde nám ten novinář říkal, že rozdíl mezi jinýma kapelama, který můžou být třeba i výborní muzikanti se spoustou zkušeností, a mezi náma je ten, že oni si jednoduše řeknou, ta balkánská muzika je fajn, tak ji zahrajem, protože to pro ně není vzhledem k jejich kvalitám problém a víc nad tím nepřemýšlí. Prostě se to naučí a hrajou. V podstatě se dá říct, nehrajte to, pokud tý hudbě opravdu nevěříte.
JK: Přesně tak. Hlavní je nepřistupovat k tomu jako k materiálu, tohle není klasická muzika, která se dá hrát z listu, to je hudba v podstatě živelná, protrpěná, krvácivá, plná lidskejch šťáv a s tímhle pocitem by měla být i braná. Měla by se prožívat, ne vzít noty a hrát. Co pak s takovou hudbou? V Německu jsem slyšel jednu kapelu výbornejch instrumentalistů, kteří hráli klezmer, ale nelezlo z toho nic. Bylo to sice dokonalé, ale dokonale chladné. Ta hudba se musí brát jako živel.

To by byl vzkaz pro začínající muzikanty. Máte vzkaz i pro čtenáře musicserveru?

JK: Poslouchejte rakija'n'roll a mějte se rádi (smích)! A my se jdeme raději převléknout...

Dobře. Díky moc!