Kdyby náhodou došlo k tomu, že zvítězí developeři a jediný pořádný plac pro velké koncerty v Česku, tedy pražské Letiště Letňany, promění v další zástavbu, organizátoři by mohli obrátit zrak směrem k městu, které letos slaví osm set let od první písemné zmínky. Hradec je u dálnice, samotný areál v pohodě utáhne padesát tisíc lidí a samostatné koncerty rovněž - Ed Sheeran to vloni se svým dvojákem a speciální kruhovou arénou jasně ukázal.

Koncert Bryana Adamse byl vedle zmíněných podniků jen takovou malou provinční akcí - míněno samozřejmě rozměrem, nikoliv obsahem - a zamířilo na něj podle organizátorů něco přes deset tisíc hlav.

Večerním vystoupením kanadské hvězdy vyvrcholil celoodpolední minifestival. Se setem Viktorie na malé stage v šapitó sice areál zel prázdnotou a stánkaři - nabídka byla na to, o jak docela malou akci šlo, velmi široká - zatím mohli tak akorát scrollovat na obrazovkách telefonů, nicméně už od tohoto prvního koncertu se děly věci.

Mladá zpěvačka (se svou skvělou kapelou), totiž má doopravdy našlápnuto. Nominaci na hraní před Adamsem jí zajistili fanoušci v hlasování na sociálních sítích - a rozhodně nešlo o chybné rozhodnutí. Současně pojatý pop-rock má nápady i energii a pětice muzikantů jej podává s potřebnou suverenitou. Věřím, že o Viktorii ještě uslyšíme.

Velkou stage otevřeli Dea Matrona z Irska. Ústřední dámská dvojice Orláith Forsythe a Mollie McGinn se dala dohromady na talentové soutěži - "máme tu jedno místo, takže buď budete hrát společně, nebo vůbec" - a pak se obě společně otrkávaly po hospodách a na ulicích. A letos už hrály na Glastonbury.

Jejich zemitý rock šlape pěkně, ale ve výsledku spíše prošumí. Navíc mám pocit, že si dámy (plus kytarista a bubeník) na sebe nakládají více, než jsou živě schopny zvládnout. Cítit to bylo u akustické "Glory, Glory", energická jistota "Oh, Well" se rozpadla do nevýrazna.

Kovbojové Frankie & The Deadbeats hráli svou melancholickou alt-country a do toho jim na stanovou plachtu bubnovala průtrž mračen. Nezůstalo to bez odezvy, song "Let It Rain" dostal najednou úplně nový rozměr a případná byla i hláška z pódia o tom, že je "přece fajn mít festival v listopadu". Povedený set opřený o obě alba formace, odehraný s lehkostí - škoda jen zbytečně přehuleného zvuku. Tím ostatně trochu trpěly všechny kapely ve stanu.

Anna K. už dokázala areál slušně naplnit - a nezklamala, byť jistou rutinu už její set obsahoval. Notorické hity se hladce prolnuly s novinkami z chválené desky "Údolí včel", pár vtípků z pódia se trefilo. Výsledek? Taková festivalová jistota, která neurazí.

A pokud jsem zavěštil zářnou budoucnost, Simon Opp, poslední vystupující na stanové stage, na ní poctivě pracuje také. Naživo ukazuje, že pořádný bigbít neumřel a s trojicí muzikantů za zády si na sebe dokázali natáhnout slušné množství diváků. Tenhle zpěvák má totiž to potřebné rebelské kouzlo, charisma i hudební ksicht.

Nabroušené vypalovačky i sympatická přidrzlost funguje. Jen by se měl přidržet angličtiny: trojici česky zpívaných písní trochu scházela jiskra. Mírně škytající motor ale spolehlivě nahodila vzpomínka na Ozzyho Osbournea v podobě "Paranoid". Simon Opp je každopádně někdo, koho se z mladé domácí muziky vyplatí sledovat.

Bryan Adams nenápadně bavil publikum, ještě než vůbec nastoupil na pódium. Zadní projekční plocha totiž ukazovala nejen postavu boxera z titulu zhruba za měsíc vydané řadovky "Roll With The Punches", ale taky drobné skeče - tu z přípravy pódia, tu probíhající sportovce, kteří nakonec figurínu boxera shodili a de facto tak koncert zahájili.

Čtveřice muzikantů v černém, lídr jako jeden z nich, po většinu stopáže dvouhodinového setu s baskytarou. Žádné dramatické nástupy, budování atmosféry. Jen přijít a pěkně zostra - a výstižně začít se songem "Kick Ass". Nejpozději od druhé skladby, hitovky "Run To You", měl Adams publikum na své straně. Neokázalý frontman utáhl večer svých charismatem a nevtíravým humorem. Image sympaťáka od vedle prostě funguje.

A vůbec - vystoupení stálo na muzice a obešlo se bez něčeho, co by se dalo shrnout pod slůvko show. Jedinými efekty byly nafukovací koule, které si dav pinkal v první třetině, a létající cadillac - tedy, to létající cosi spíše vypadalo jako loď mimozemšťanů - při "So Happy It Hurts".

Promítací plocha za zády hudebníků, to už není dnes show, ale u akcí tohoto typu povinnost. Nabízela náladotvorné záběry, doprovodné klipy a hlavně na ní bylo dost místa na záběry z dění na pódiu. A tady lze taky chválit: záběry měly dynamiku, skvěle pracovaly s pohybem a obzvlášť pohled na Adamse zezadu proti moři lidských tváří měl vážně něco do sebe.

Aktuální turné si do názvu vetkalo ještě nevydanou boxerskou řadovku ("Roll With The Punches" bude k dostání od 29. srpna), pětašedesátiletý kanadský muzikant vklínil do setlistu čtyři dosud vydané - velice povedené - singly, ale nijak je ani informaci o nové desce netlačil. Věděl, že lid přišel na hity a těch má Bryan Adams v repertoáru dost a dost. A oprávněně, dobrou písničku prostě napsat umí: "Back To You", "(Everything I Do) I Do It for You", "Heaven", "Summer of ’69" - všechno jsou to výborně složené songy, u kterých si i milovník popu může připadat jako rocker v kožené bundě.

Publikum zpěvákovi (kytaristovi, basákovi, harmonikáři) vracelo vloženou energii plnými hrstmi zpět. Když tak při rokenrolu "You Belong To Me" - ještě přifouknutém klasikou "Blue Suede Shoes" Carla Perkinse - vyzval k tanci, spustil tím lavinu sundávání triček a jejich točení nad hlavou. A u jedné odvážlivkyně, která zřejmě podcenila bystré oko kameramana na pódiu, to šlo ještě dále než pouze do trička. I Adams byl nepokrytě překvapený.

Dojemný moment si nechal na úplný závěr, kdy jen sám s kytarou odehrál "All for Love", tedy slavný duet s mušketýry Stingem a Rodem Stewartem, a věnoval jej hladovějícím ve světě. Nenásilné připomenutí toho, že není všechno jenom rocková pohádka, kterou přivezl do Parku 360.

Pro Bryana Adamse byl hradecký koncert jeden z mnoha. Přesto se ukázal jako profesionál bez hvězdných manýr. Nebylo těžké mu zobat z ruky a odejít s úsměvem na rtech. Veskrze povedený večer, který nijak nenarušil ani poněkud zdlouhavější odjezd. Ale to, prosím, není výčitka, nýbrž konstatování faktu: rychleji prostě tisícovku aut z louky nedostanete. Jak to s úsměvem glosovali organizátoři, kteří ty nekonečné fronty řídili: "Alespoň hezky zpracujete dojmy z koncertu!"