Že Ozzy Osbourne odejde z našich životů, jsme čekali asi posledních dvacet let. Neúnavný bojovník s různými nemocemi ale nakonec zemřel nečekaně, jen pár dnů po velkolepém koncertu, na němž oslavil svůj život i kariéru se spoustou hudebních hvězd. Jaké písně se zapsaly do srdcí redaktorů a redaktorek musicserveru?
Král temnot a můj temný klenot z 90. let. Už dříve jsem se přiznal, že
Ozzy Osbourne, stejně jako třeba
Lemmy Kilmister, nikdy nepatřil k mým hlavním hudebním idolům. Fanoušci prominou. Přesto k oběma chovám hluboký respekt jako k muzikantům, kteří za sebou zanechali nesmazatelnou stopu a jsou pro mě těmi pravými, signifikantními rockovými hvězdami, k nimž vzhlížejí miliony opravdových fandů po celém světě. A toto přiznání přichází hned na začátku, aby nevznikl dojem, že po Osbournově smrti převlékám kabát.
Jediná srdeční píseň? Těžká volba! Zadání znělo jasně - vybrat pouze jednu zamilovanou. Věřte, že šlo o téměř nadlidský úkol. Od debutového alba "Blizzard of Ozz" či "Diary of a Madman" až po "No More Tears" nebo "Down to Earth" - diskografie Ozzyho je plná klenotů. Ačkoliv se v mé mysli střídali favorité jako "Revelation (Mother Earth)" nebo "Killer of Giants" (další si rozebrali mí kolegové), nakonec jsem sáhl po dalším ikonickém songu, který naprosto ovládl devadesátky.
"Perry Mason" je úderná kompozice s excelentní kytarovou prací a fenomenálním sólem Zakka Wyldea. Pro mě se de facto jednalo i o první živé setkání s Ozzym v pražské Sportovní hale. Šlo o zážitek, na který se nezapomíná. Pak jich sice ještě několik přibylo, ale stejně ten prosincový z roku 1995 byl asi nej. Klávesový úvod obstaral další mistr svého řemesla,
Rick Wakeman (ex-
Yes), který skladbě dodal mystickou hloubku. Celá píseň má úžasnou dynamiku, kde
Madman osedlal ocelového oře v rámci metalové škatulky. Jeho zpěv je v tomto období jasný, zdravý a nesmírně živý. Sálá z něj čistá pozitivní energie, žádná únava. Tahle pecka doprovázela moje devadesátky a hrála se snad v každém pražském rockovém klubu, od legendárního Bunkru až po Uzi.
I když Ozzy ještě natočil obstojné album "Down to Earth" a poté se zdálo, že přešlapuje na místě, vzedmul se k heroickému výkonu v podobě dvou posledních sólových desek. A o rozlučkovém koncertu v Birminghamu ani nemluvě - to bylo čiré ztělesnění jeho odkazu!
Co dodat? Fyzicky tu s námi
Pán temnot již nebude, nicméně jeho hudba zůstane a je vcelku jedno, zda s kapelou
Black Sabbath nebo v podobě sólových nahrávek či ve formě skvěle natočených coververzí. Padesát let nás bavil a bude bavit dál. R.I.P. Mistře. (Tomáš Rozkovec)
Byla jsem sama. V tichu, co dře víc než hluk. V prázdnotě, která se nevejde do pokoje, protože je úplně všude - v nádechu, v minutách, co se vlečou jako mráz po kůži. Ten den, kdy moje máma odešla po dlouhém boji s rakovinou, jsem sáhla po hudbě. Ne jako záchraně, spíš jako jediné věci, co ještě dávala smysl. A ozvalo se:
"Times have changed and times are strange..."
Ozzy. Jeho hlas. "Mama, I’m Coming Home". Od té chvíle se ta píseň stala mojí tichou modlitbou. Pouštím si ji, když mi chybí. Když noc není jen temná, ale prázdná jako vakuum. Když potřebuji slyšet, že návrat je možný - i když jen v myšlenkách. Ta píseň bolí. Ale také objímá. A ten moment, kdy zazní první tóny? Jako když se dotknu staré jizvy, která už dávno nekrvácí, ale pořád o ní vím.
Ale o čem vlastně tento hit je? Na první poslech zní jako dopis matce. Ale není.
Mama v téhle písni není jen matka - je to symbol. Přístav. Duše, co tě podrží, i když ses sám potopil. Láska, co nezmizí, i když jsi ji zradil. Ozzy tady nezpívá jako rocková ikona. Zpívá jako člověk, co už nemá co skrývat, prošel si peklem a ví, že ho tam nikdo nespasil - jen ta jedna osoba, ke které by se chtěl vrátit.
Je to zpověď. O návratu po všech ztrátách. O vyčerpání. O poznání, že všechny excesy, pódiové výbuchy, sláva i pády - nic z toho nedává smysl, pokud nemá kde složit hlavu, nemá domov. A v jeho světě byla tím domovem Sharon - žena, která ho neopustila, i když k tomu měla milion důvodů. Ale tohle není jen o jejich vztahu. Tahle píseň je pro každého, kdo měl v někom svůj vesmír a jednoho dne jej ztratil.
"You made me cry, you told me lies / But I can’t stand to say goodbye.” To je realita lásky. Skutečné lásky, ne té instagramové, té plné bolesti, chyb, odchodů a návratů. Ozzy nezapírá, že to pokazil. Ale nechce říct sbohem. Neumí to. Tak radši šeptá:
"Mami, vracím se domů." A já tomu rozumím.
Moje máma byla dobrota v lidské podobě. Ne křehká, ani měkká. Měla v očích světlo, které neumí křičet, ale zato hřeje dlouho poté, co zhasne. Když odešla, zhroutil se mi svět. Byl to tichý kolaps. Bez výbuchu. Jen prázdno. Jen pád. A právě tehdy jsem pochopila tu píseň do morku kostí. Že návrat nemusí být fyzický. Že se dá vrátit vzpomínkou, tichem, písní. Že doma není místo. Doma je někdo, koho miluješ natolik, že mu zpíváš z hloubi bolesti:
"Mama, I’m coming home." I když už tam není. I když už nečeká. I když víš, že ten návrat je jen ve tvé hlavě. Ale je.
Ozzy to zpívá drsně, bez patosu. Hlasem, který ví, jak chutná ztráta. Nežádá slitování. Jen říká:
"Přežil jsem. Ale domů se chci vrátit jiný. Zlomený, ale pravdivý." A v tom je ta síla.
Když si tu píseň pustím dnes, slyším víc než hudbu. Slyším srdce, co se pokouší dojít zpátky do míst, která už možná neexistují. Ale pořád na ně pamatuje. Ta vzpomínka bolí. Ale také drží při životě. Není to jen pouhá fráze. Je to zpěv z podlahy. Z místa, kam člověk dopadne, když už není kam padat dál. Je to pláč bez slz. A naděje bez jistoty. Ale i tak musí jít dál. I tak volá. I tak věří. Že jej někdo, někde, ještě slyší. (Eva Strnadová)
Na Vánoce roku 1991 jsem jako čerstvý teenager dostal od rodičů několik vinylových desek, které mě provázejí dodnes: "The Razors Edge" od
AC/DC, "Dangerous" od
Michaela Jacksona, "Joyride" od
Roxette a taky "No More Tears" od
Ozzyho Osbourna. Mohl bych si myslet, že mě k nim váže hlavně nostalgie, ale i tak jsem přesvědčený, že se ve všech případech jedná o opravdu povedené nahrávky.
Nejvíce mě samozřejmě uhranulo "Dangerous", v rádiích a na MTV ale řádila balada "Mama, I'm Coming Home", takže jsem dal šanci i Ozzymu. Ze skvělé desky bez slabých míst mě nejvíce oslovila titulní skladba, kde se Madman s kolegy v albové verzi rozmáchl hodně přes sedm minut. Nabažit jsem se nemohl hlavně střední instrumentální části plné kláves, různých zvuků a skvostného sóla Zakka Wyldea. Chvíle, kdy jeho kytarové tóny vygradují do finále a přejdou do vyklidněné pasáže bez bicích, působí i dnes naprosto pohlcujícím dojmem.
Z dřívější doby jsem od Ozzyho neslyšel nic, stejně tak mě minuli i Black Sabbath, ale od "No More Tears" dál jsem ho sledoval. Někdy bylo hůř, někdy líp, ale tahle deska a titulní song obvzlášť v podstatě utvářely můj hudební vkus a to, co se mi na hudbě líbí. (Honza Balušek)
Coby sběratel veškerého hudebního haraburdí v čele s časopisy a různými autobiografiemi jsem o Ozzym vždycky spíše četl, než ho reálně poslouchal. Ono se není čemu divit - jeho život byl plný těžko uvěřitelných historek a bizárů všeho druhu, takže materiálů ke zpracování pro titulní texty snad všech hudebních časopisů, které kdy v Česku vycházely, bylo vždy dost a dost.
A právě i odtamtud jsem v mládí čerpal také dostatek názorů zkušenějších hudebních publicistů o tom, že naživo už ty jeho koncerty v posledních zhruba dvaceti letech za mnoho nestály. A když jsem se pak konečně vydal sám přesvědčit na Rock im Park 2016, kde
vystupovali znovuoživení
Black Sabbath, musel jsem jim dát za pravdu.
Viditelně nemocného Ozzyho mi tam bylo spíše líto a přál jsem mu, aby radši doma v teple mohl v klidu popíjet čaj a ne se trmácet po všech čertech. Nebyl to tehdy dobrý koncert, protože někdejší metalová modla vypadala, že je ráda, že vůbec stojí na nohou, a do mikrofonu spíše skřehotala, než zpívala. Samozřejmě - nikdo nemládneme, ale toto byl podobně jako třeba v případě posledního vystoupení
Phila Collinse v Praze jeden z těch koncertů, u nichž jste si říkali, že už by bylo možná snad i lepší to nevidět a pamatovat si Prince temnoty spíše jako čítankovou postavu se všemi těmi superlativy okolo. Z dob, kdy byl ještě při síle.
Jakkoliv jsem se ale sám zařekl, že už na jeho koncert znovu nepůjdu, s rozlučkovým vystoupením v Birmighamu vznikla další řada úplně nových historek, o nichž hudební média budou ráda psát i v dalších letech. Moje nejoblíbenější se vztahuje k baladě "Changes" z roku 1972, kterou na koncertě zpíval
Yungblud. O tom Ozzy prohlásil, že mu připomíná jeho samotného, když byl mladší, a nadto mu ještě pomyslně předal své žezlo. Jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, oba hudebníci byli přáteli (Ozzy s Sharon se objevili v jeho klipu "The Funeral") a ačkoliv mladší z nich působil v Birminghamu mezi legendami rockové a metalové scény trochu jako pěst na oko, stačilo, aby se převlékl do pro něj atypického černého obleku, brilantně zazpíval "Changes" a všichni mu padli k nohám.
Velice emotivní video, v němž sedmadvacetiletý (!) zpěvák, vlastním jménem Dominic Richard Harrison, potkává v zákulisí Ozzyho a předává mu ručně vyrobený kříž jako dárek, aby tak pomyslně poděkoval za kříž, který mu dříve věnoval Ozzy a o němž nyní britský rodák prohlašuje, že je to to nejcennější, co vlastní, vás prostě dojme. A teď už jen stačí sledovat, jak minimálně na Ostrovech nyní čerstvě vydaný cover vystřelí k vrcholu tamní hitparády. Lidská schránka se sice
"changela", odkaz a hudba ale žijí dál. (Jan Trávníček)
Ozzy Osbourne poprvé samostatně a hned taková paráda. S debutem "Blizzard of Ozz" (1980) se zpěvákovi, kterého rok předtím kolegové vyrazili z
Black Sabbath kvůli problémům s alkoholem a drogami, vydařilo náramně odstartovat a podle žebříčku časopisu Rolling Stone se oprávněně drží na deváté příčce mezi nejlepšími metalovými alby historie.
Osbourne se tu v úzké producentské spolupráci s předčasně zesnulým kytarovým bohem Randym Rhoadesem
vyšponoval k excelentnímu výkonu a nabídl hitové album, které může, historicky vzato, posloužit jako prototypický příklad pro metalový zvuk osmdesátých let. "Mr. Crowley", "Goodbye To Romance", "I Don’t Know", "Suicide Solution" jsou dodnes platné zářezy.
A všechny překonává "Crazy Train". Výkřik
"All aboard!", démonický
šílencův smích a jeden z nejikoničtějších kytarových riffů. To je otvírák nadčasové skladby, která tehdy vydání celé desky předskočila o třináct dnů. A dovedu si představit, že to jako lákadlo zafungovalo perfektně.
Funguje tak dodnes a pro mě je to jedna z prvních písní, které mi v úterý 22. července večer, když jsem zahlédl první headline oznamující úmrtí Prince temnot, vyskočila na mysl. Ta energie rozjetého vlaku, pevně vrytá do každého tónu kytar a mocného rytmického podkladu, je strhující. Vokálně Ozzy exceluje a je slyšet, že se dobře baví. Takhle písnička nakopává a pokaždé je to silná vzpruha. A zrovna po odchodu této ikony je to sakra potřeba. (Jiří V. Matýsek)
