"Vy vážně víte, kdo jsem?" zeptal se mě upřímně překvapený Jung Jaeil (správně se jeho jméno dle jeho vlastních slov vyslovuje jako Džeil Džang). To když jsem na jihokorejského skladatele po sice živou kapelou doprovázeném, ale textově plytkém vystoupení Alvara Solera narazil, jak se svou ženou prochází napříč areálem, aby se podíval na stánek "Hry na oliheň" - seriálu, do nějž od roku 2021 skládal hudbu. Ta jej proslavila po celém světě.

Potvrdil tím tak už podruhé svou obrovskou skromnost a pokoru, jaká je v dnešním světě až nevídaná. Úplně stejně plaše o pár hodin později působil i na hlavním pódiu, když měl za svými zády kromě tří jihokorejských muzikantů a jejich tradičních nástrojů i šedesátihlavý orchestr Janáčkovy filharmonie Ostrava, s níž připravil unikátní představení, které v někdejším hutním městě zažilo svou světovou premiéru.

Jung Jaeil v České republice zdaleka nebyl poprvé - jak se vyjádřil už při příležitosti svého jarního koncertu v pražské Nové spirále, pravidelně sem cestuje přes dvacet let. A dokonale zná i řadu našich skladatelů - Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu, či dokonce Josefa Suka. Ostatně už jako malý chlapec v Koreji sledoval záznamy Českého národního symfonického orchestru, a tak nejen jeho pražská koncertní premiéra, ale nyní už i koncert v Ostravě jsou pro něj bez přehánění velkým splněným snem.

Ostrava se však od fantastického vystoupení v Praze hodně odlišovala - mimo skutečnost, že tentokrát hrál pod otevřeným nebem a pro lidi, kteří nebyli nutně fanoušky jeho tvorby, ale třeba jen náhodnými kolemjdoucími, kteří jeho práci dosud neznali, šlo především o tři klíčové změny. Přidal se orchestr. Vznikly zcela nové a vesměs i hezky vypadající doprovodné projekce od studia Fluks, které má za sebou projekce například pro Olivii Rodrigo. A také se výrazně proměnil setlist.

Zatímco v hlavním městě se až na neplánovaný přídavek soustředilo všechno na hudební doprovod ke "Hře na oliheň", díky čemuž jsme skladatele oproti Ostravě mohli zažít i v jeho noisovější poloze, kdy hrál mimo tradičního piana i na elektrickou kytaru, aktuální vystoupení z veleúspěšného seriálu vytáhlo jen ty největší hity. Ty zazněly pouze na začátku a pak už došlo i na další věci z jeho stále bobtnající diskografie. On sám se hned v úvodním hudebním podkladu ke hře "Červená, zelená" doprovodil na flétnu, jenže jak byl viditelně nervózní, pár tónů mu lehce ujelo a netrefil to.

Jakmile ale následně usedl za černé piano, rozjel se přesně ten typ koncertu, kvůli němuž máme Colours Of Ostrava rádi. Je to totiž jeden z mála festivalů, který si může dovolit takto odvážné dramaturgické okénko a na hlavní scénu v primetimeu dát hudbu z Jižní Koreje postavenou mnohdy na velice precizním, minimalistickém hraní na piano. Zezadu ji tu a tam podpořil orchestr vedený Stanislavem Vavřínkem. Být v tak komfortní situaci a mít jistotu, že lidé přijdou a až na pár netrpělivých posluchačů neschopných soustředěného poslechu i ve velkém množství zůstanou, je přece naprosto nádherná výchozí situace.

A nutno dodat, že Jung Jaeil nezklamal. A to ani když slavný seriál opustil a začal prezentovat nyní už dokončenou a vydanou hudbu ke spíše průměrnému a rozporuplnému sci-fi dramatu "Mickey 17", na kterou navázala ukázka z oscarového hitu "Parazit", jímž o sobě dal světu vědět vůbec poprvé. Mít tak možnost zažít jej ve více polohách než minule, a k tomu ještě slyšet dokonce i materiál z jeho sólového alba "Listen", v němž především "Oceans Meets The Land" vyvolávala zapojením smyčců příjemný mráz po těle... To bylo něco neuvěřitelného.

A když se posléze program dostal do části, v níž se šamanským rituálem přálo lidem vše dobré a do akce se znovu dostaly nejen tradiční korejské nástroje, ale i zpěv, koncert došel do tak silného finále, že Jung Jaeila diváci nechtěli pustit z pódia.

Stát takřka bez hnutí pod hlavní scénou celých osmdesát minut bylo zejména pro starší generaci fyzicky poněkud náročné, přesto platí, že kdo se dokázal naladit a vydržel, toho mimořádné představení naplnilo až po okraj skutečností, že zažil opravdové umění. Nezbývá než skladatelovu náklonnost k Česku a nově nabyté tisícovky fanoušků řádně vytěžit a podobně jako před lety u ZAZ ho k nám vozit zas a znovu i v následujících letech. Třeba v pohodlné sedačce a zatemněném O2 universu by jeho hudba dostala ještě další náboj. Překrásný zážitek.

Třetí a papírově asi i nejsilnější den ostravských Barev nabídl zajímavých koncertů více - kupříkladu senegalskými kořeny obdařený, ale v Londýně narozený bubeník, skladatel a producent Pauli The PSM známý nejvíce díky své práci pro Damona Albarna a jeho Gorillaz na T-mobile stagei ukazoval vesměs pozoruhodný hudebně-taneční program. Nejednou jste si u něho vzpomněli na dávno rozpadlé OutKast. Více by mu ale slušela menší scéna.

Na tomtéž místě se velice pokorným proslovem s diváky vítal i v tričku Judas Priest vystupující Vladimir 518, který do svého projektu se 7krát3 přizval i kytaristu a zpěváka The Atavists Adama Krofiana. A ten si, jak už je jeho dobrým zvykem, nakonec show obou ústředních pánů ukradl svou skvělou hrou pro sebe. Ve stejné době na opačné straně areálu řádil další z letošních zástupců Asie, DJ jménem ¥ØU$UK€ ¥UK1MAT$U, na nějž nad ránem tak trochu navázal spíše zapomenutelný Francouz Mezerg.

V raveovém setu prvního zmíněného se objevila třeba i zremixovaná Billie Eilish, a jakkoliv nelze než pochválit, že svůj set regulérně míchal naživo, což v dnešní době už zdaleka nebývá pravidlem, ukázalo se na tom také to, že nové přepracování Fresh stage se moc nepovedlo. O devadesát stupňů pootočená scéna totiž vedla k tomu, že jí v cestě stálo zdejší schodiště, a tak drtivá většina tancechtivých na pódium ani nedohlédla a byla odkázána na zavěšenou drobnou obrazovku nad schodištěm, pokud chtěla alespoň trošku vidět, co se na pódiu děje. Tohle nebude fungovat.

Co se ale v areálu podařilo opravdu hodně, je dětská část v ČEZ Family Parku, v níž můžete své potomky zabavit klidně na celé odpoledne. Bezdětní dospělí si přitom jen o pár metrů vedle mohou zahrát třeba Jengu nebo Twister, takže máte-li po hudebním zápřahu chuť i na jiné aktivity, je tady pořád co dělat.

Půl hodiny před půlnocí ale začal koncert druhých hlavních hvězd třetího dne, severoirsko-skotských Snow Patrol. Jejich první české vystoupení si zdejší fanoušci přáli mnohdy i více než dvacet let, premiéra tedy byla pro tisíce z nich obrovskou událostí. Civilní představení tátů v letech, kteří už přece jen mají největší slávu dávno za sebou, ale navzdory místy pozměněným vokálním pasážím a čtecí obrazovce s texty písní u nohou Garyho Lightbodyho nemohlo zastínit, jak silné písničky jejich repertoár zahrnuje.

Koncert Snow Patrol totiž neměl hluchého místa. A kdyby trval dvakrát tak dlouho, aby se dostalo na všechny zdařilé singly minulosti, patrně by s tím jejich fanoušci neměli navzdory pozdním hodinám žádný problém.

Čím déle totiž vystoupení trvalo a čím více se introvertní a dlouhými psychickými problémy s neurotickými stavy, úzkostmi, finančními problémy, depresemi a závislostí na alkoholu sužovaný zpěvák osměloval, tím lepší to bylo. Jako by s každým dalším výletem na molo, které jinak na svých vlastních koncertech kapela nevyužívá, došlo ke stále silnějšímu napojení na diváky hltající jeho nezapomenutelný baryton.

Velký obdivovatel Bona z U2, který od mládí miluje Wolverina, občas se věnuje DJingu a spolupracoval s obrovským množstvím umělců od Taylor Swift až po Mogwai, navzdory svým velkým úspěchům neměl nikdy jednoduchý život. Set jeho kapely na Colours Of Ostrava ale působil dojmem, jako by sám sobě opakoval slova "Just Say Yes". Hitu, který kdysi napsal pro sólovku Nicole Scherzinger a následně měl skončit na albu The Pussycat Dolls. Nakonec se tak ale nikdy nestalo, a tak si ho v roce 2009 skupina vydala na své první bestofce.

Ještě před velkým finále ale stihla zaujmout dokonale vyváženým zvukem, který podporoval zvonivé kytary, jež tak krásným způsobem prodávaly například finální část singlu "Crack The Shutters". Velkým zážitkem se stala i postupně gradovaná "Open Your Eyes", díky níž se poprvé začaly bořit ledy a o níž byla řeč i v našem přehledu vysvětlujícím, co od tohoto koncertu čekat. Pastvou pro uši se ale stal i první velký hit "Run", sborovým zpěvem doplněná a lehce repetitivní "Shut Your Eyes" nebo na španělce stojící "Heal Me".

Snow Patrol byli zdejšími promotéry dlouho vnímáni jako kapela, která v Česku mnoho fanoušků nemá, realita ale dala pochybovačům na frak. Ukázala, že na jejich koncert přišli lidi znalí minimálně většiny textů a s velkou chutí tleskat do rytmu či jakkoliv jinak dávat najevo své sympatie formaci, která nepotřebovala velkou show. Úplně jí stačila její hudba a nesmělý, ale stále širší a o to upřímnější úsměv Garyho Lightbodyho.

Když v přídavkové baladě hned dvakrát zapomněl text, čímž opět dokázal, že to čtecí zařízení regulérně potřebuje, nevypadalo to, že by mu to měl kdokoliv za zlé. Stačilo se jen s úsměvem přiznat a fanoušci se shovívavě usmáli nazpět. Nezáleželo na tom. Podstatné bylo, že se toho "Chasing Cars" naživo po dvou dekádách čekání v Česku konečně dočkali!