Novinka "Metroplex" Lutricie McNeal, další čokoládové krásky s dobrým hlasem, uspokojí ty, pro které produkce drtivé většiny našich rádií je úplně v pohodě, mají rádi perfektně vyrobenou hudbu, u které nejde o originalitu, ale o zvukovou kulisu dnešního světa ve formě moderního dancesoulpopu.
Hned na úvod musím varovat fanoušky a fanynky zpěvačky Lutricie McNeal, z mé recenze nebudou mít radost. Nejde o to poplivat ji, prostě má tu smůlu, že opět přesně ukazuje, jak funguje hudební business, ve kterém nejde o originalitu a uměleckou výpověď, a to mě nebere. Lutricia splňuje minimálně jedno ze základních pravidel (i když i v něm se najdou bohužel výjimky), a sice umět aspoň něco, co se pak dá prodat. U Lutricie je to hlas, vycvičený gospely (jak jinak), sytý, když je třeba i soulově teplý, zvládající slušné rozpětí. Přesto asi pouze návštěvníci klubů a odborníci sledující vše na scéně dancesoulpopu koketujícímu s R&B jsou schopni jí odlišit od zástupu jiných.
A přitom není žádná novicka. Ačkoliv rozená Američanka, kariéru začala ve Švedsku. Na počátku 90. let spolupracovala s producentským týmem Rob'N'Raz, účinkovala v jejich projektu DLC, se kterým nahrála dvě alba. Před šesti lety se vydala na sólovou dráhu, postupně se jí podařilo uspět s několika singly, nejdříve ve Švédsku, a pak i po Evropě a Japonsku. Novinka "Metroplex" je její třetí deska, už loni na podzim si ozkoušela fanoušky v "domácím" Švédsku (a v Japonsku ještě dříve), teprve letos v létě v Německu. Že by víc šancí vzhledem k menší konkurenci než v rodných USA?
Tam totiž podobná muzika neuměle výše naznačená škatulkou "dancesoulR&Bpop" jede nejvíc a švédští a němečtí producenti a skladatelé hudby pro McNeal to vědí. Muzika (na které se nicméně McNeal částečně podílí, což ji od zástupu vyloženě nájemných zpěvaček aspoň trochu odlišuje) tak logicky splňuje další pravidlo showbusinessu - hlavně nebýt originální, lépe řečeno přesvědčit trh, že je originální na základě úplných detailů. Stačí nahlédnout do děkovačky v bookletu a víme, kam Lutricia a kolegové cílí -
Tina Turner,
Aretha Franklin,
Whitney Houston jsou takové tři body, mezi nimiž se, s přihlédnutím k době,
Lutricia McNeal pohybuje. Uvádí tam i další, ale Lennyho Kravitze, Kida Rocka, Mobyho nebo
Macy Gray v "její" muzice nepoznáte, tak odvážná není. I když od Macy dokonce přebrala "Love Is Drug", právě v ní ukazuje, v čem je síla originálu. V "Power Of Music" zalovila u Tiny Turner - a rytmicky ta nejobyčejnější diskoducka se nemá vůbec čím chlubit.
Řečeno jinak - rytmicky lehce (uměle) funkové (možná i malinko hiphopové) skladby, doplněné syntetickými smyčci, občas zazní i obyčejná kytara či piáno, ty logicky v pomalých skladbách. Moderní dobu zastupují samply, u kterých se nemohou nevybavit Neptunes (např. v práci pro
Kelis), dle jejich množství jde v dané skladbě o více či méně tanečnější nahrávku. Mezi ně patří třeba druhý evropský singl "You Showed Me" (relativně ucházející verze staré klasiky), kde si i zarapují mužští kolegové (to se teď dělá skoro všude), ""Poof" You're Gone" (kde se autoři dost inspirovali stařičkým dancefloorovým "Rhythm Is A Dancer" od Snap) nebo z desky nejlepší "All That Matters". Jasně že dojde i na pomalé skladby, bohužel z nich je nejvíc cítit recyklace, v kombinaci s hodně jednoduchými texty (což platí i pro ty "moderní" skladby) je to příliš na aspoň trochu náročnějšího posluchače (za všechny hrozná "Someone To Love"). Lidé okolo Lutricie se snaží rozbít problém zaměnitelnosti skladeb, který s přibývající stopáží sílí, ve stylově nazvané "Dreadlock Refugee" koketuje s reggae, ale opravdu hodně z dálky, ten pravý duch přes umělé bariéry nemá šanci proniknout. A s podobnostmi není konec, v "Memories" se do hlavy dere melodická podobnost s "Family Portrait" od Pink, jenže hudebně je Lutricie a spol. mnohem horší.
Pro příznivce podobné muziky (ti jistě znají
její stránky) to asi není špatná deska, snaží se míchat známé ingredience na slušné úrovni. Pokud jsou otrlí k zoufale zaměnitelným pomalým cukrkandlovým skladbám, ocení jemnou progresi v rychlejších kousích a bude jim jedno, odkud se kopíruje. Každopádně se jim dostane dobře zprodukovaných a melodických skladeb s kvalitním hlasem. Ostatní se ale bez téhle desky snadno obejdou, lépe si poslechnout Arethu nebo Macy.
P.S.: Je moc hezké, když mají lidé rádi zvířata, zvláště v kombinaci se všeobjímající (boží) láskou, ale aby své zemřelé kočce spoluvěnovali album? I když to může myslet sebeupřímněji, děkování hotelům to poněkud ruší.