Psát reportáže z festivalu Metronome Prague je každým rokem těžší a těžší. Jako hudební publicista chtě nechtě bojujete s tím, že nechcete být na pořadatele zlý, protože si alespoň do určité míry uvědomujete, jak složité je festival tohoto typu uspořádat. Tím spíš, když zpovzdálí sledujete, jak jim různí nejmenovaní aktivisté házejí klacky pod nohy a jak kromě všech obvyklých potíží, z nichž už musejí mít za ta léta vybudovanou hroší kůži, bojují i se stále novými a mnohdy i zcela absurdními problémy.

Zároveň pořád ve skrytu duše té myšlence fandíte. Vybudovat městský festival, kam nemusíte tahat stan ani si kvůli němu brát dovolenou, protože se koná ve městě, kde už delší dobu žijete a pracujete, a tak na něj můžete vyrazit hned poté, co vám v práci padla - to je přece strašně super. Ta vize, vybudovat jakési Colours Of Prague s pestrým, multižánrovým line-upem a přetvořit Výstaviště ve festivalovou oázu dobré nálady... To je tak nádherný sen, že proti tomu snad ani nelze nic namítat. I proto ostatně spousta z nás už od prvního ročníku festival navštěvuje a drží mu moc palce.

Jenže pak přichází ta realita a samotná realizace hudební přehlídky. A tam už musíte brát v potaz i to, že coby novinář chcete podávat svým čtenářům relevantní informace a nechcete je uvádět v omyl. Už vloni se tak mezi sebou tyto dva pohledy bily o to, který převáží. A po úvodním dni, kdy to vypadalo na naprostý provar, pak přišlo finále s Raye, která celý ročník naprosto bez přehánění svým fenomenálním koncertem zachránila.

Ročník 2025 by tak šel odstartovat překopírováním části z loňské reportáže a mohli bychom si nad tím umýt ruce. Jenže namísto poučení a vylepšení začíná nyní hudební přehlídka ještě hůř než loni. A pokud coby člověk referující o pražské hudební akci nechcete ztratit jakoukoliv integritu a relevanci, nelze začít jinde než u vstupného.

Metronome Prague oproti loňsku zdražil, lístky na třídenní festival tak nyní seženete za 4 590 Kč, organizátoři přitom ještě v květnu v rozhovoru pro Aktuálně.cz avizovali, že finální cena bude okolo 3600 Kč. Festival tedy i letos zůstává v přibližně stejné cenové relaci jako konkurenční Rock for People, Colours Of Ostrava nebo Beats For Love. Jenže zatímco zmíněné akce jsou čtyřdenní, Metronome nabízí o den méně.

Navíc je oproti nim, ale i své vlastní minulosti, výrazně osekanější. Tam, kde konkurence nabízí třeba i čtyři či více stageí s programem, který vyjde kolikrát na celý den, pražský festival přinesl ve svém prvním dni pouhé dvě scény - a ještě mu na nich chyběl jakýkoliv zahraniční umělec (nepočítáme-li slovenského Gleba), natož headliner. A ano, další dny počítají s více pódii i umělci, a proto se dojmy snad i zlepší, čtvrtek ale zůstává opravdu hodně chudý.

Aby toho nebylo málo, výrazně se zmenšil i areál, v němž nově zcela schází oblíbená Park stage (prý kvůli hlukovým limitům), naproti tomu ale zůstala kritizovaná scéna na Křižíkově fontáně. Za její jediný klad můžeme počítat skutečnost, že si tam můžete sednout. Zvuk odrážející se od stěn pavilonů je ale nadále tristní.

Také stánků s jídlem výrazně ubylo, smrsknul se i doprovodný program. Lze to vnímat i pozitivně - konečně se festival velikostně přiblížil reálnému množství návštěvníků a nevypadá to tam jako ve městě duchů. Když se proto vydáte pod libovolnou scénu, cítíte, že je tam návštěvníků tak akorát. Také pro umělce může být pohled do publika mnohem příjemnější.

Těžko se ale tleská tomu, když za více peněz než loni dostanete prokazatelně mnohem méně obsahu. A když budete srovnávat s konkurencí dále, zjistíte třeba, že takový Mighty Sounds nabízí vstupenky na třídenní akci za 3 590 Kč, postaví ale čtyři scény nabité programem přibližně od oběda až do dvou ráno. V podobném duchu by se dalo pokračovat, poměr cena / výkon prostě pro Metronome Prague dlouhodobě nevychází dobře a férově ho návštěvníkům doporučit nelze, neboť konkurence dává víc.

Nehledě na to, že zatímco ostatní uvedené festivaly mají poměrně jednoznačně definovanou cílovku (byť konkrétně u Colours se to v posledních letech zdá také trochu nahnuté), u Metronomu stále jasně nevíme, kdo je vlastně typickým návštěvníkem, který by měl na akci zavítat. Catch all dramaturgie může fungovat na událostech typu Glastonbury, Mad Cool Festival nebo Open'er, kde máte sice interprety žánrově rozstřelené na všechny strany, divák si ale ve své oblíbené škatulce vždy najde třeba tři, čtyři velká lákadla, kvůli nimž mu stojí za to koupit si lístek.

Jenže když máte mezi headlinery Alanis Morissette, Rag'n'Bone Mana a Die Antwoord, snažíte se oslovit všechny a zároveň nikoho. Za svým způsobem podporující interprety v podobě žánrově blízkých jmen tady najdeme Rufuse Millera, The Streets a Tommyho Cashe, tím ale víceméně končíme.

Nezbývá než se ptát, co vlastně bude na festivalu v pátek dělat posluchač prvních dvou headlinerů, když večer zjistí, že mu kontroverzní jihoafrické duo není po chuti? Pokud nepůjde na českého hyperpopového začátečníka jménem Pingi, který milovníky živých nástrojů patrně rovněž neuspokojí, může koncert headlinerů buď přetrpět, nebo jít domů dříve. A to prostě nepůsobí dobře.

Nezbývá než doufat, že stejně jako loni nabídnou další dny dostatečně silné zážitky, aby návštěvníci neodcházeli z areálu zklamaní. Určitá esa v rukávu festival přece jen ještě má. Při nejlepší vůli ale už při svém startu ukázal v lodi tolik děr, že zacelit je a vrátit mu lesk, který ještě před pár lety měl, bude nesmírně složité. Kéž by se to podařilo.

Hudební program odstartovala pro dříve příchozí Monika Načeva. Ti, kteří pracují déle, ale stihli až Michala Prokopa. Oceňovaný umělec a někdejší politik na ČT Art Fontána stagei především pokřtil své skvělé album "Ostraka", které mu při křtu držela právě zmíněná kolegyně.

Pochlubila se přitom, že na jeho koncerty chodila už v sedmnácti letech v Chocni, organizátor a dlouholetý Prokopův promotér David Gaydečka následně vinyl polil šampaňským a ústřední zpěvák s hlasem stále silným jako zamlada obdržel taktéž rovnou i Zlatou desku.

Krásný koncert podpořila vynikající sedmičlenná kapela dodávají plný, bohatý zvuk, z níž do popředí vystupoval především vynikající klávesista Andy Čermák a také legendární šestasedmdesátiletý houslista Honza Hrubý. Zazněly skladby jak z populární "Koleje Yesterday" či comebackové "Poprvé naposledy", tak v početném množství novinky, mezi nimiž čněla ta s názvem "Blues o prázdném sedle". Při ní Prokop radostně rozpažil ruce a s velkou chutí zpíval: "A vůbec nic se neděje." Ale ono se určitě ještě dít bude. Na příštích Andělech, kde tato mimořádně vydařená studiovka určitě neodejde s prázdnou.

V podobném duchu, tedy s kapelou stavící na souhře všech zúčastněných, kteří velmi výrazně podporují ústřední tvář, se pokračovalo i s kapelou Vltava. Ta se dle pořadatelů měla v těchto prostorách představit až napřesrok, nakonec ale Robert Nebřenský a spol. zahráli už letos, neboť na poslední chvíli z programu kvůli nemoci vypadla Jasná páka.

Lákadlo v podobě skoro souběžně rapujícího Jamese Colea, jehož společné album s Ideou patří k dalším výrazným počinům letošního roku, ale bylo nakonec silnější. O tom už více v samostatném článku zaměřeném na rapovou scénu napíše kolega Jarda Hrách.