Mnohými je považován za současného krále r'n'b a soulu, v Evropě se ale objevuje velice vzácně, zdejší fanoušci těchto žánrů proto zatím neměli mnoho příležitostí si to ověřit. A když už se do Evropy vypraví, jedná se jen o pár koncertů v nejvyspělejších státech na západ od našich hranic. V České republice dosud nevystupoval, a jelikož jeho aktuální turné na starém kontinentě patřilo mezi ty dosud největší, a přesto jsme se ho v Praze nedočkali, bylo by asi bláhové čekat, že se to u případné další šňůry podaří.

Chcete-li proto někdy vidět Ushera naživo, musíte prostě podobně jako u Beyoncé, Taylor Swift nebo Coldplay vyrazit za hranice. A to také tisíce fanoušků udělaly, takže z původně plánovaných osmadvaceti koncertů rázem bylo čtyřiapadesát. V Berlíně se proto z jedné zastávky staly hned tři: interpret tedy v tamní Uber aréně vystupoval v termínu od 1. do 4. května, a to vždy bez předskokana.

Přirovnání jeho koncertu k hamburgeru není od věci, rozeberme si proto jednotlivé vrstvy. Coby horní a spodní houska bez výraznější příchuti sloužil úvod a závěr. Hned ze začátku se Usher za obrovského jásotu publika zjevil v kompletně bílém obleku na rozměrné B stagei v zadní části haly, jako kouzlem ale v mžiku přeběhl skrze venkovní chodby zase za hlavní scénu. A ještě než se pořádně začalo hrát a zpívat, už si reálný úvod s příznačně vybraným singlem "Hey Daddy (Daddy's Home)" odzpíval na kulatém prostoru s pohyblivou podlahou tvořícím střed půlkruhového mola.

První z mnoha převléknutí, v tomto případě do ryze černého obleku a pláště s blyštivými flitry, proběhlo hned v prvních minutách. Následně se držitel osmi cen Grammy stihl převléknout ještě tolikrát, že už to ani nešlo počítat. Skvěle tím ilustroval fakt, který byl pro jeho aktuální koncertní program zásadní mantrou - pořád se musí něco dít.

Právě v úvodu vystoupení se toho dělo ale až příliš - turné totiž nenese název po deváté studiovce "Coming Home", z níž se toho po hříchu mnoho nehrálo - například výborná a jako rajče šťavnatá "BIG" byla osekaná na dvě minuty a vůbec nedala vyniknout bohatým dechům, které její studiovou verzi tolik zdobí.

Místo toho se šňůra jmenuje "Past Presence Future" a v duchu tohoto hesla se program vytvářel tak, aby skladeb evidentně zaznělo co možná nejvíc, přičemž coby pomocník k tomu sloužila umělá inteligence hovořící ženským hlasem z pódia ve videopasážích podobně, jako jsme to měli možnost vidět na koncertě Bring Me The Horizon na Rock for People.

Zpěvák tak k publiku dlouho vůbec nepronesl jediné slovo, místo něj jsme sledovali na velké čtvercové projekci letopočty, převíjení v čase tam a zpět a různá archivní videa - v úvodu show šlo o nahrávku Usherova tanečního představení z roku 1993, jako podkres k tomu znělo nepříliš povedené medley jeho singlů z období, kdy s muzikou začínal. Spíše než koncert to ale připomínalo jen shluk pár poslepovaných refrénů, o hudebním zážitku v tomto případě nelze hovořit. Navíc v té době v aréně poměrně dlouho bojovali s nazvučením, což výsledku nepřidalo.

Horní část nepříliš chutné housky tak končila v sekci věnované "You Make Me Wanna..." a především "U Remind Me", kdy se dojmy i zvuk začaly výrazně zlepšovat. Usher Raymond IV. s dalšími čtyřmi tanečníky předvedli vynikající choreografií kolem židlí a vypadali u toho sehraně jako devadesátkové boybandy typu Backstreet Boys. A když se protagonista náhle postavil na ruce, roztáhnul nohy a zmrznul, nestačili jste zírat. Je mu šestačtyřicet let.

Škoda jen, že i tak šlo o stále sesekané písničky, kdy jsme z nich pořád slyšeli jen pouhé dvě minuty, nikoliv celé skladby. I proto by tato pasáž mohla být spíše křupavým salátem než do zlatova opečeným masem. Tím se totiž měl stát především program z nejslavnější a v programu hojně zastoupené desky "Confessions", jíž se od jejího vydání téměř přesně před jedenadvaceti lety prodalo přes dvacet milionů kopií, čímž se stala nejspíš už napořád nejprodávanější sbírkou umělce černé pleti tohoto tisíciletí.

O tomto albu si mnoho lidí mylně myslelo, že se vztahuje k Usherově nepovedenému vztahu s Chilli ze skupiny TLC, ale ve skutečnosti zachycuje složitý osobní život Jermaina Dupriho, jednoho z nejslavnějších producentů všech dob (kromě zmiňované sbírky stál např. za comebackem Mariah Carey, byl i úspěchu Destiny's Child, Nellyho či Queen Latifah, pozn. aut.). Reprezentoval ho nejprve jeho pátý, výborný, nicméně nejméně úspěšný singl "Caught Up", který to v hitparádě Billboardu dotáhl na osmou příčku.

Záhy se poprvé ozvaly už legendární úvodní zvuky z megahitu "Yeah!", jenže v tu ránu se umělá inteligence naoko rozbila. Hlásila publiku, že je v sále příliš mnoho energie, a tak se do té doby víceméně chronologický výběr z úvodu kariéry začal sekat a v letopočtech se přeskakovalo dopředu a zase zpátky.

Leckteří kuchaři mívají ve zvyku přidávat do burgeru různé cornflakes, křupínky a podobné, vesměs spíše zbytečné suroviny, které chuti výrazněji nepomohou, jen se díky nim jídlo opticky zvětší. A přesně takovouto funkci zastával oblíbený singl "Love In This Club", z nějž nepochopitelně zazněl v hale prakticky jen jeden refrén. To už ho tam nemusel Usher přidávat vůbec. Podobně rozpačitě vyzněl i taktéž velice úspěšný hit "DJ Got Us Falling In Love", jehož hlavní pěveckou linku zpívali vokalisté, píseň zazněla ve zkrácené verzi a ještě se během ní proměnila v jakýsi techno remix. Zbytečné a smutné.

Až někdy do poloviny programu se proto zdálo, že hlavním cílem bylo narvat do programu co možná nejvíce písniček, bez ohledu na to, že řada z nich nepřekročí stopáž dvou minut, což je na r'n'b, soulové a hiphopové scéně stále častějším jevem. Vzpomeňme například na legendárně tragický koncert Akona ve Foru Karlín.

A u toho všeho se ještě snažit, aby se pořád něco dělo. Pauzy pro potlesk v té době už dávno stojícího a tančícího publika na ochozech dlouho žádné nebyly, prostě se stále přecházelo z jednoho songu do druhého. Připomínalo to sjíždění krátkých videí na TikToku.

Nehledě na to, že i člověk, který prodal více než sto milionů nosičů se přidal k novému trendu na mainstreamové scéně, kdy jeho doprovodní muzikanti skoro vůbec nejsou důležití, neboť prostor na pódiu je dedikován hlavní hvězdě, tanečníkům a velké projekční obrazovce. A tak jste na levé straně té obrazovky sledovali vokalisty, na té pravé zase kytaristy a trumpetisty, zatímco bubeník s klávesistou se museli schovat až pod úroveň pódia, takže na ně téměř vůbec nebylo vidět. Zajímavé časy nás čekají.

Chtělo to zkrátka zvyk. Přistoupit na daná pravidla se ale nakonec podařilo, protože jakkoliv nedůstojné podmínky doprovodní muzikanti dostali, postupně to začalo přebíjet dění na scéně, čímž se dostáváme k dlouho slibovanému masu. Především začal Usher výrazně více zpívat. A to fantasticky - jeho hlas za ta léta neztratil nic ze své síly ani barvy, playback nepotřebuje, a i přes ohromný výdej energie k tancování pořád zní jako ze studiové nahrávky. A když se naplno položil do balad, táhl se v nich jeho vokál jako roztečený sýr. Všechna čest.

Také se stopáž jednotlivých skladeb začala prodlužovat a většina z největších hitů už zazněla v plnohodnotné délce. Balady "U Got It Bad" či novější "Climax" z těžce nedoceněné studiovky "Looking 4 Myself" se proměnily v lahodný zážitek. Medový hlas principála ale naplno rozkvetl až u jeho nejlepšího ploužáku "Burn".

Koncert sice nenabízel žádnou pyrotechniku a dlouho to vypadalo, že největší kejkle majitel osmnácti Billboard Awards předvedl, když po mole dlouho jezdil na kolečkových bruslích s dalšími tanečníky, jakmile ale dorazil k poslednímu refrénu, namísto dnes už ikonického záběru s hořícími palmami z videoklipu se pomyslně rozhořela projekce. Zpěvák tím dal najevo, že na své kořeny a silné momenty nezapomíná.

Velice podobně dopadl i titulní singl "Confessions", v němž nejprve vyzval diváky k mávání rukou do rytmu a pak ještě pronesl nezapomenutelné "Watch this!", u kterého udělal to stejné gesto, z něhož před pár lety vzniklo i velice populární meme. Podobných drobností a easter eggů pro nejvěrnější fanoušky byl jeho koncert plný, ostatně zmíněná píseň nabídla i výmluvnou projekci s hádajícím se párem, na němž se muž zpovídá ze svých hříchů.

Hitu "OMG" prezentovanému ve futuristických slunečních brýlích i oblečku kupodivu nechyběl ani will.i.am., ani auto-tune, za který ve své době oba dostali pořádnou čočku. Potěšil i návrat k nejslavnějšímu albu s nesinglovými, ale oblíbenými kousky jako "Superstar" s muzikanty výjimečně prezentovanými na molu nebo houpavou "Bad Girl". V té době už jste mohli při bližších záběrech během velkolepého pěveckého čísla "There Goes My Baby" vidět, jak mu stéká pot po tváři, protože do vystoupení dával opravdu obrovské množství energie a s tancem prakticky nepřestával.

Přestal až ve chvíli, kdy do svého burgeru přidal surovinu, kterou by tam čekal asi málokdo. A namísto štiplavého chilli vytáhl misku s třešněmi. Procházel se u toho mezi diváky a velice smyslně vybraným z nich po jedné třešni nabízel. O pár dní dříve z této tzv. cherry challenge udělala jedna z fanynek natolik erotickou pasáž, že se video nejprve stalo virálním a následně ho smazali z internetu všichni, včetně Facebooku. A ani Berlín se nenechal zahanbit.

Takže zatímco vlastník dvanácti Soul Train Music Awards jen tak mimochodem zpíval sexy baladu "Can U Handle It?", pobavil nejprve všechny přítomné postarší pár, u něhož zpěvák z respektu políbil ruku manželce a následně třešeň podal prošedivělému manželovi, aby svou ženu nakrmil on. O chvíli později se zase diváci káceli smíchy, když se jeden mladík velice vtipným způsobem pokusil urvat si ovoce určené fanynce pro sebe a v nestřežený moment svou rozevřenou papulí po třešni zaútočil.

Svou procházku interpret zakončil u B-stage, kde jeho DJ začal pouštět úryvky známých hitů jako například "Shots" od LMFAO a Lil' Jona, zatímco po stranách scény se objevily dvě pole dance tyče s polonahými tanečnicemi, které se kolem nich svíjely. A z nebe u toho doslova začaly padat místo konfet peníze. Respektive jejich atrapy, které výmluvným gestem posílal divákům i otec čtyř dětí.

A když už to vypadalo, že žádné další překvapení přijít nemůže a koncert se přece musí blížit ke konci, vytáhl příležitostný herec další trumf. Místo aby za zvuků hitu "My Boo" procházel zpět k hlavní scéně, jako to dělal bezpočet předchozích večerů v řadě, pozval na scénu speciálního hosta - legendární německé duo Snap!

Skupina běžně obrážející devadesátkové retro festivaly nevalné úrovně tak šokovanému publiku předvedla své dva jediné, ale zato nezapomenutelné hity "Rhythm Is A Dancer" a "The Power". Sám Usher se k nim na druhý zmíněný přidal, a i když si o eurodance vykopávkách můžeme myslet leccos, rozhodně se ze třetího berlínského koncertu díky tomu stal večer, na který se nezapomíná.

Šťavnatou část programu, v němž nemohla chybět povinná macho chvilka na židli během "Seduction", u níž se kolem alfa samce svíjelo pět dalších, nohy roztahujících samiček, zakončil megahit "Yeah!". Před ním se z projekce umělá inteligence omluvila a sálem se podobně jako v klipu začaly míhat modré lasery. A nejen to - více než pětatřicetiletou kariéru budující umělec se k tomu roztančil, přesně jako to dělal v roce 2004. Vidět naživo nejen tento ikonický song, ale i jeho neméně legendární choreografii s pěti dalšími tanečníky v bílém patřilo k nejpamátnějším okamžikům už tak nadýchaného večera.

Tím spíš je škoda, že právě tímto momentem koncert neskončil, ale coby přídavek zazněla ještě spolupráce s Davidem Guettou v podobě "Without You", čímž chtěl rodák z Dallasu patrně pomyslně poděkovat za přízeň. Moc se to ale nepovedlo, protože podobně jako v už zmiňovaném EDM hitu, na němž spolupracoval s Pitbullem, i tady se náhle ukázalo, že živý zpěv je v tanečních kouscích problém. Velká část skladby tak zněla spíše z podkresu.

Závěr rozpačitý jako seschlá spodní houska proto nakonec po poctivých dvou hodinách ještě venku před halou vylepšili vynikající pouliční umělci, kteří mimo tvorby někdejšího kouče amerického "The Voice" svými okouzlujícími hlasy dokázali skvěle prodat i hity od Adele, Rihanny či Natashy Bedingfield. Zájemci proto nechť podpoří například postupně se rozšiřující instagramový profil písničkáře vystupujícího pod jménem Bünyamin, určitě to ocení.

Usher v Berlíně zkrátka odehrál koncert, na němž podobně jako v oblíbené pochoutce zdaleka nelze pochválit úplně všechno, pozitiva ale jednoznačně převažují. Mňam!