James Cole za svou kariéru vystřídal řadu person. Od drzého floutka Phata, který provokoval jak sólově, tak po boku Hacka aka Huga Toxxxe v rámci skupiny Supercrooo, přes seladona Dona a svůdníka Kapitána Lásku až po metalového antihrdinu z nepochopené a tvrdě kritizované desky "Orfeus". Nakonec zakotvil u Stanleyho Kuffenheima, hrdiny z paralelního vesmíru, který přicestoval do našeho světa, aby zde pomocí tvrdého rapu zachránil žánr před nevyhnutelným rozpadem způsobeným prorůstající komercializací. V tu chvíli se mohlo zdát, že se jeho vývoj uzavřel a přinesl s sebou stagnaci.

Před třemi lety však zaexperimentoval s nahrávkou "ALIEN", odvážným pokusem o návrat v roli mimozemšťana milujícího rap. Ambiciózní koncept se však rozplynul hned po intru a zbyla po něm jen jakási směs jemných beatů a rutinního projevu starého Colea.

Nakonec se opět vrátil k tvrdosti, minimalismu a syrovosti s albem "DOWN4LIFE". A právě tam se zjevil nenápadný klenot, který předznamenal novou cestu - singl "Brody", na kterém se poprvé představil Idea, zakladatel labelu Ty Nikdy. Nečekané spojení dvou odlišných osobností přineslo svěží vítr. Dlouhá a trnitá cesta skrz všechny Jamesovy postavy vedla až k novince "Done", jejíž premisou je završení několika životních etap a vyrovnání se s vlastními démony.

Výrazná osobitost Jamese Colea přirozeně svádí k tomu vnímat "Done" čistě jako sólovku. Ostatně už sám název odkazuje na jeho civilní jméno a také metaforu dospělé hudební nahrávky. Zásadní roli však sehrál Idea, který se coby výkonný i hudební producent postaral o pevný koncept i zvukové ukotvení, zkrátka vytvořil prostor, ve kterém mohl James Cole s maximální soustředěností rozvíjet svá témata. Samozřejmě s patřičným apelem na konzistentní tvůrčí rámec. Impulsem ke spolupráci byla zdánlivě prostá, avšak podstatná otázka, kterou položil Idea Jamesovi: "Překvapil jsi sám sebe na své poslední desce?"

Dlouhé roky byl James Cole úzce spjatý s producentem Ristem, jehož rukopis se nesl v duchu psychedelických, toxicky znějících a často až dusivě minimalistických beatů. Jejich opakovaná spolupráce definovala několik předchozích projektů a postupně se začala jevit jako omezující. Byla zkrátka zvukově vyčpělá, zacyklená v jednotné náladě a neměnných schématech. Idea naproti tomu přišel s moderním a velmi svérázným oldschoolem, který Coleovi pomohl najít nejpřesvědčivější rapovou formu za poslední roky.

Idea se navíc jako producent dlouhodobě profiluje výrazně autorsky, či řekněme kurátorsky, a nebojí se vystoupit z komfortní zóny. Projekty jako "Puls", "O beatech a lidech" nebo "Tempo" nejsou určené pro masy, ale ukazují jeho cit pro koncept, důslednost a odvahu experimentovat. Všechny aspekty má pevně v rukou. Platí to i pro album "Done", které kromě zvuku drží pohromadě i vizuálně.

Velkou inspiraci pro Jamese Colea představoval také brněnský rapper MC Gey se svým oceňovaným počinem "O tatínkovi, který usnul", která získal Anděla v roce 2023. Tento vyzrálý a dospělý projekt dokázal oslovit i posluchače, kteří českým rapem běžně opovrhují. Gey v něm autenticky zprostředkoval svou zkušenost rappera a otce, vyhnul se siláckým pózám a zároveň si zachoval svůj osobitý humor.

Pointa nahrávky "Done" přitom netkví v tom, že by šlo o dospělé album, ale spíš v tom, že svým sdělením oslovuje dospělé publikum, které na rapu vyrostlo a pro které jsou relevantní úplně jiné věci. Rap zůstává žánrem mladých, nicméně jak fanoušci, tak i rappeři stárnou a je důležité mít zdravou sebereflexi. Rapovat ve čtyřiceti o street creditu, hromadění majetku a patologickém egotripu působí spíš křečovitě, ne-li trapně. Ostatně i po třicítce už často převládá pohodlí nad skutečnou snahou něco posouvat. Dokonce i Ektor pochopil, že dospět není slabost, ale nutnost.

James Cole se nyní stylizuje do pozice skutečného Daniela, člověka bez masek ("už dávno skončil Halloween / sundal jsem kostým"). Syrovostí projevu a upřímností nechává nahlédnout do svého pravého já. Zároveň se ale nabízí otázka, zda tím nevzniká další vrstva inscenace, meta-persona tematizující rozpad všech předchozích stylizací.

Možná tu Cole svou uměleckou identitu neodkládá, ale pouze ji přetváří v nové simulakrum autenticity - iluzi upřímnosti, která sama o sobě zůstává konstrukcí. To ale vůbec ničemu nevadí, protože právě tahle ambivalence a práce s identitou patří k nejzajímavějším prvkům desky. Nejsme přitom ochuzeni o starého Jamese, který k nám mluví svými alter egy skrz krátké skity napříč deskou. Ty sice mohou působit mírně rušivě, ale v kontextu celkového konceptu tu mají své opodstatnění. Navíc jsou svou lyrickou syrovostí velmi zábavné.

"Kámo, já už nechci řešit fame / dvě děti na krku visej mi jak chain," ozývá se v osobní zpovědi "Daniel", kde rapper otevírá téma vnitřní bolesti: "Už chápu, proč jsem strávil celej život nachcanej / abych nemusel čelit tomu, jak jsem nasranej / abych necejtil tu bolest, co v sobě mám." Téma závislostí a sebedestrukce rozvíjí i v následující skladbě "Halloween": "Většinu života jsem jenom sípal / namrdal se pivem a brkama a pak chcípal." Na celém albu tak rezonuje reflexe dávných traumat, lítost, křehkost duševního zdraví i bolestivá upřímnost vůči sobě samému.

V tomto duchu se James Cole nebojí sáhnout ani do minulosti. V mrazivém tracku "Rány", kde popisuje zkušenost s mladistvou šikanou, naráží na slabší místo jinak mimořádně silného tématu. Tam, kde by posluchač čekal hlubší sebereflexi nebo pokus o smíření s vlastní vinou, zůstane jen u letmého gesta: "a teď dostávám rány / za to, jak jsem rozdával rány." Výsledek tak spíš než jako zpověď působí alibisticky. I přes tyto drobné nedostatky si album uchovává svou hloubku a sílu.

Nejzábavnější moment přichází s trackem "OK Boomer", kde si poprvé a naposledy zarapoval i sám Idea. Mezi oběma interprety funguje skvělá chemie, až zamrzí, že společně nerapují ve více skladbách. Výbušná oslava boomerství nepostrádá nadhled ani drive a netradiční jazzový beat je vysoce návykový. Nechybí ani důležitá slova: "Brečet je ok, slzy jsou sexy / tak buďte ok, bratři a sestry."

James Cole a Idea společně vytvořili odvážný projekt, který příjemně narušuje sterilitu současné scény. "Done" se tak stává bezpochyby jednou z nejvýraznějších a velmi zásadních rapových nahrávek tohoto roku - a dost možná nejen jeho. Těžko si představit, že by nevyvolala zájem publika i mimo rapovou komunitu. Ve výročních žebříčcích a nominacích na hudební ceny si pravděpodobně zajistí výrazné místo.