Osud před pár lety ve Framus Five nehezky zamíchal kartami. Už předchozí deska byla poznamenána odchodem dlouholetého spoluhráče, kytaristy Luboše Andršta. Po natočení "Mohlo by to bejt nebe…" odešel také klávesista Jan Kolář. V obou případech šlo o osobnosti, které v mnohém zvuk kapely utvářely. Sestavu posílil kytarista Pavel Marcel (dlouholetý producent Prokopových alb) a Andy Čermák. Tedy muzikanti jednak mladší, jednak vycházející z poněkud jiných hudebních sfér než jejich předchůdci.

Že se toto občerstvení stalo pro Michala Prokopa novým tvůrčím impulsem, jasně ukázaly koncerty. Jeho plodem je i aktuální deska "Ostraka". Ostatně, odstup od té minulé činí pouhé čtyři roky a od zpěvákova návratu zpět k hudbě v novém tisíciletí jde též o pauzu nejkratší.

Neznamená to však žádnou uspěchanost. Jakkoliv tu Prokop sáhnul po textech od celkem sedmi autorů, "Ostraka" působí vzácně jednotně - a to i přes stylovou barevnost výsledku. Pomyslným tmelem se tu stává právě osobnost hudebního veterána, který má ve formaci poslední slovo a ví, co chce a co ne.

Album se tak může přirozeně pohybovat od lehkých kousků ("V nákupáku", kde se poprvé textařsky prezentuje basák Framusu "Wimpy" Tichota, nebo "Hollywood") přes hořkosladké reflexe života ("A přece ráno", "Vážený pane") až k temným písním, do nichž může Michal Prokop přirozeně vtělit svou životní zkušenost. V tomto ohledu působí emblematicky dva pilíře desky: titulní "Ostraka" a přirozeně sebereflexivní "Vyrovnání".

Blížící se osmdesátka možná interpretův hlas některých drobných nuancí zbavila, soulovou hladivost raných alb tu nahrazuje spíše bluesová ošoupanost, vokál se tu přiznaně láme, o typickou barvu a schopnost vystihnout text ale zpěvák nepřišel. Zvládne proto znít nesmírně energicky - jako v úvodním manželském blues "A přece ráno" - i velice křehce jako ve "Vyrovnání".

Michalu Prokopovi věříte každý tón. Věříte mu pohled stárnoucího chlapa, který ví, že ho už toho moc nečeká ("Vyrovnání"), kabaretní hravost v coveru Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého "Nashledanou", šibalskou radost v houpavé hře s ikonami filmu ve skladbě "Hollywood" i strach v "Ostrace".

Jakkoliv představuje hlavní osobnost osu veškerého dění na albu, výsledek si udržel výrazně kapelní charakter. Mnohem výraznější než třeba poslední tři nahrávky Vladimíra Mišíka, které kolem sebe mají podobné veteránské fluidum. "Ostraka" působí velmi týmově, nabízí celou řadu muzikantských výměn - patří mezi ně gradovaná střední pasáž "Blues o prázdném sedle" nebo mezigeranční přestřelka Marcel - Čermák - Hrubý v "A přece ráno" - i autentických záseků dechové sekce.

Framus Five přinášejí naprostou muzikantskou profesionalitu, ale do hudby se přesvědčivě podařilo otisknout ten oheň, jímž nyní září jejich koncerty. A vůbec nesejde na tom, že ze sebe muzikanti sypou jižanský rock nebo latinu.

Hudbě hraje do karet i skvělý zvuk - otevřený, vzdušný, schopný pojmout dynamiku "Ostraky", jejíž sevřená aranže staví dopředu text, i jiskřivou velkolepost "Blues o prázdném sedle" nebo mnohovrstevnatost songu "V nákupáku".

I když písně čas od času otevřou temnější témata, v celkovém ohledu zůstává "Ostraka" překvapivě vlídné album. Řemeslně nesmírně poctivé, pevně sevřené, prakticky bez slabého momentu a dramaturgického zaváhání, velmi noblesní. Jestli se neoddiskutovatelné kvality desátého studiového počinu Michala Prokopa začátkem příštího roku propíšou i do výročních žebříčků, to se teprve ukáže. Jisté však je, že případní vyzyvatelé to budou mít docela těžké.