Sum 41. Kapela, která nás naučila, co to znamená žít rychle, hlasitě a bez kompromisů. Kapela, se kterou jsme vyrůstali, dospívali a hledali sami sebe. A teď přichází její poslední rozloučení v podobě skladby "Radio Silence". Ale tohle není jen píseň nebo videoklip. Tohle je příběh těchhle muzikantů. Příběh jejich vzestupů, pádů a všeho mezi tím. Je to epitaf skupiny, jež nás provázela bouřlivým dospíváním až po uvědomění třicátníků, že nešlo jen o přechodnou fázi, ale že punk nám skutečně proudí žilami.

Videoklip začíná v The Punk Rock Museum v Las Vegas - místě, kde se historie punku setkává s jeho duší. Sum 41 tam stojí mezi exponáty jako živoucí legendy a hrají přímo mezi symboly punkové revoluce, jako by chtěli říct: "Tady je naše místo. Sem patříme." Žádné efekty, žádné přetvářky - jen kapela a atmosféra, co křičí, že vzpomínky nemůžeme vymazat.

Nejde pouze o přítomnost. Klip nabízí cestu časem - retrospektivu jejich života jako skupiny i jako lidí. Vidíme záběry z jejich začátků, první koncerty plné chaosu a mladické energie, zákulisní momenty naplněné smíchem, přátelstvím a typické punkové drzosti. Vidíme je na pódiích po celém světě, jak svým fanouškům dávají všechno.

A pak přichází temnota: Milovaný i nenáviděný frontman Deryck Whibley na nemocničním lůžku - vyčerpaný alkoholem a na pokraji smrti. Tyhle chvíle jsou syrové a bolestivé, ale ukazují pravdu - život punk-rockera není jen sláva a večírky. Je to boj o přežití. Vidět Derycka v těchto chvílích působí jako pěst do žaludku. Ale stejně jako kapela samotná i on vstal z popela. Stojí znovu na pódiu, silnější a odhodlanější než kdy dřív. Tohle je příběh přežití, boje za život, za hudbu a vlastně za všechno, co Sum 41 znamenali.

Ten klip ale nevyvolává pouze smutek. Naopak. Je to oslava všeho, co skupina představovala - chaosu, vzpoury i syrových emocí. Je to pocta fanouškům i samotným hudebníkům. Připomínka toho, že se stali symbolem generace, která chtěla všechno, nebo nic.

Hudebně zní "Radio Silence" jinak než většina jejich tvorby. Je to balada - pomalejší, melancholická a zatraceně upřímná. Klavírní intro posluchače vtáhne do atmosféry a Whibleyho hlas ho provede každým bolestným slovem: "Time is just a fuse / It’s burning fast." Každý verš zasáhne jako rána pěstí - mluví o konečnosti všeho, o tichu mezi lidmi, které někdy křičí víc než jakýkoliv hluk.

Kytary jsou čisté, ale ostré jako břitva. Dave Baksh do každého tónu vkládá kus své duše. Písnička míchá starý pop-punk s temnějšími tóny jejich pozdní tvorby.

U "Radio Silence" nejde jen o rozloučení - je to poslední kapitola knihy plné punkové energie. A víte co? Nemůžu jinak než být naprosto subjektivní. Bolí to. Bolí vidět kapelu, která vás provázela celým dospíváním, jak říká sbohem. Ale zároveň je v tom něco krásného a ryzího. Sledování tohoto videoklipu mi dává hřejivý pocit vzpomínek, jako by se mi před očima přehrávala část života, jako bych byla součástí samotné pětice přátel se stejnou láskou k hudbě.

Díky za všechno, Sum 41. Vaše hudba bude žít dál v každém akordu a každém textu, který jste nám zanechali.

Punk never dies!