John Higginbotham, tedy JJ Grey, už asi slávy aktuálních, místy až poněkud přehypovaných blues(rockových) hvězd, vyprodávajících i v Česku poměrně velké sály, nikdy nedosáhne. Pravdou zůstává, že rodák z Jacksonvillu na Floridě tomu ani nejde úplně naproti. Když se holt na vrcholu kariéry zavřete pouze ve Spojených státech a ještě k tomu vydáte nové album až po deseti letech, asi nelze čekat vyprodané haly. Ale že se v Praze nedočká ani plného Lucerna Music Baru s kapacitou okolo osmi set hlav, to úplně nepotěší.

Nakonec se nejednalo o úplný průšvih, ale ve tři čtvrtě na osm, čtvrt hodiny přes začátkem, se dalo hladce dojít až k pódiu a fronty u baru prakticky neexistovaly. Děsivé. S poloprázdným sálem se tak museli vyrovnat pánové z Charlie Slavik Revue, toho času už regulérní domácí bluesový all-star band.

V čele stojí Charlie Slavík, jeden z nejpřednějších domácích hráčů na foukací harmoniku, záda mu jistí bubeník Marcus Jurkovič (syn slavného kytaráře Petra Jurkoviče) a basák Lukáš Mandlík. A konečně, na postu kytaristy nyní, v zásadě celkem nově, hraje Tomáš Frolík, nejvýraznější hráč své generace, toho času v The Bladderstones nebo projektu Michala Němce Krajina Ró . Svou pohodovou půlhodinku muzikanti nacpali energickou směsí blues, dřevního rock’n’rollu a boogie a velmi zvolna houstnoucí publikum se jim dokonce podařilo rozezpívat, byť, pravda, dost nesměle.

JJ Grey & Mofro přijeli do Lucerna Music Baru s výbavou jak pro velké pódium Fora Karlín. Deset lidí, kytarový technik hned po ruce, uspořádání, v němž z praktikáblu odsunuli bubeníka stranou dvě vokalistky, a rovněž s dvoučlennou dechovou sekci. V přední linii basák, kytarista a klávesák, který kromě svých korgů zvládal obsluhovat také trombon - a to klidně vše najednou.

A konečně samotný JJ. Ten dříve vystupoval jako charismatický gentleman v obleku - a možná i jako ten angry young man, jak několikrát připomněl - nyní zvolil spíše image rozesmátého kamioňáka s povinnou kšiltovkou na hlavě. Na pódium nakráčel naprosto nehvězdně, za potlesku zapreludoval na foukací harmoniku a dal prostor početnému ansámblu, aby se nachystal, a pak rázně odpálil titulní skladbu z loňské desky "Olustee". A energie okamžitě vystřelila až ke stropu.

To je to kouzlo těchto velkých bandů, které muziku sytí soulovými groovy a schopností šponovat napětí do nebývalých výšin. V rockové muzice to perfektně umí Bruce Springsteen, JJ Grey & Mofro mu ale zdatně dýchají na záda. Jakkoliv to může znít divně, tenhle koncert mohl skončit po kterékoliv písni - a pokaždé by skončil na vrcholu. Ukázek mistrovské, chirurgicky přesné gradace, která ale nepůsobí jako jakkoliv vypočítavý kalkul, zazněla v té poctivé dvouhodinovce celá řada. Za všechny jmenujme cover Johna Andersona "Seminole Wind" a překrásnou "The Sun is Shining Down".

JJ Grey je v jádru bluesový vypravěč, písničkář s bystrou schopností vtělit život do neprvoplánově krásných slov, soulman se srdcem na dlani, ale taky skvělý frontman, jenž ale dává přednost partě muzikantů, která stojí za ním. Moc dobře ví, že se na kolegy na pódiu může spolehnout a že jsou to právě oni, kdo celému tomu podniku dodává jiskru. Však taky ze scény odešel první a nechal své Mofro, aby si velké finále vychutnalo samo.

Nakonec se ale, po zaslouženém potlesku, vrátil a společně nasadili opět báječně vygradovanou "Brighter Days". Smutný song, který hledá ony "ztracené lepší dny", dostává ve světě plném nejistoty úplně nový rozměr, přesto ale skončil s jistým zábleskem naděje a hlavně obří dávkou energie.

Premiéra, jak má být. Doufám, že se ještě dočkáme repete.