Novinka od ZZ Top "Mescalero" určitě potěší ty, kteří se před třemi lety mohli lehce pozastavovat nad tím, kam to trojka Texasanů dopracovala. Deska "XXX" byla obecně dost zklamáním. Po čtyřleté pauze však přicházejí na scénu s něčím, co jednou bude možná fungovat jako jeden z důležitých mezníků v doposud odžité čtyřiatřicetileté kariéře... zde je recenze.
8/10
ZZ Top - Mescalero
Skladby: Mescalero, Two Ways to Play, Alley-Gator, Buck Nekkid, Goin' So Good, Me So Stupid, Piece, Punk Ass Boyfriend, Stackin' Paper, What Would You Do, What It Is Kid, Que Lastima, Tramp, Crunchy, Dusted, Liquor
Celkový čas: 66:24min
Vydavatel: BMG
Na
ZZ Top je poměrně zajímavé pozorovat jejich střídavé pokusy o to se zviditelnit jinak, než by se od nich čekalo v kombinaci s návraty k tomu, co je od nich nejočekávatelnější. Přitom jim musí být jasné, že ten druhý způsob funguje mnohem lépe, minimálně podle reakcí kritik a fanoušků. Tento rok předkládají vousáči Gibbons, Hill a Beard z Texasu další důkaz toho, že s tou nejsyrovější podobou bluesrocku se dá, v kombinaci s otevřenou myslí a chutí přijímat současné zvukové možnosti, nejen přežívat, ale stále inspirovat. Deska nese jméno "Mescalero" a po ne úplně jasném úletu z roku 1999 (neposlouchatelně umělohmotným albem "XXX", které bylo vydané při příležitosti třicetiletého výročí kapely) je příjemným návratem tam, kde nechali ležet předposlední nahrávku "Rhytmeen" (1996). Tam, kde se evidentně cítí nejpřirozeněji.
Šíře záběru nahrávky je ve srovnání s "Rhytmeenem" ještě o něco větší. Zatímco pocit ze sedm let staré desky je ve výsledku lehce monotónní - přestože svým způsobem harmonický, "Mescalero" působí mnohem pestřeji a členitěji. Pozná se to jak na tempech, které se zde vychylují do dost nezvyklých extrémů, tak na aranžérské nápaditosti, nakonec i dva jazykové exkursy do španělštiny příjemně osvěží. Dost vysokou laťku danou úvodní "Mescalero", ve které jsou hrátky se zvukovými rejstříky a hlasem snad nejkoncentrovanější, se sice nepodaří překonat dlouho, ale má zase funkci dost výrazného "nakopnutí" správným směrem.
Zbustřená basová linka (přivádějící až k rozpakům, jestli člověku neodchází reprobedny), vokodéry nasazené na hlasy zpěváků, syrový zvuk kytar, tisíc a jeden efekt na jednotlivých částech bicích... opět jdou ruku v ruce s těmi nejmodernějšími technickými vymoženostmi. Ty se občas dokonce promítnou i do žánrových přesahů. Například v písni "Tramp" (původně od blues-soulového matadora Lowella Fulsona) dojde i k "tanečnímu" přerušovanému cukání vzbuzujícímu dojem přeskakující desky. Druhým extrémem je bonusový (říká se tomu také "hidden track") tradicionál "As Time Goes By", zahraný a zazpívaný v té nejpůvodnější podobě, výrazem jen těžko nesrovnatelný s waitsovkými barovými ploužáky. Jinak se zde, kromě typických boogie ("Buck Nekkid"), bluesovek ("Goin' So Good") a valivých rockenrollů (úctyhodnou rezervu v hlase předvádí Gibbons při "Piece"), objevuje ještě trochu latinskoamerické ploužákové podmanivosti ("Que Lastima") a až jakési metacountryové podbízivosti ("What Would You Do"). Vše samozřejmě s jasně rozpoznatelným a vypsaným rukopisem.
"Mescalero" je v každém případě povedeným dílem. V kontextu desek, které dnes (minimálně ve sféře jižanského blues) vycházejí, je rozhodně nadprůměrná, je z ní cítit chuť do hry, chuť se bavit a experimentovat. To album se staví do výhodné pozice i vzhledem k ostatním albům
ZZ Top - přestože by při letmém poslechu bylo možné tvrdit, že hrají pořád to samé. Hrají to samé, ale vždy s určitým formálním a stylovým přesahem. Otázkou je, jak taková deska bude působit za deset, dvacet let, až bude technika zas docela jinde. Věřme, že to hlavní pod pestrými a proměnlivými kabáty stále přežívá.