Ten proklatý, nezapamatovatelný název kapely jste už letos určitě někde viděli. L’Impératrice totiž dvanáct let po svém vzniku zažili přelomový rok. Podařilo se jim dostat na většinu důležitých festivalů a díky tomu se jejich jméno začíná učit psát a vyslovovat čím dál tím více posluchačů. Mimochodem, správná výslovnost zní lam-pératrís, což se do češtiny dá přeložit jako Císařovna.

Ale zpátky k těm festivalům. Autor reportáže kolem nich v červenci proběhl na polském Open'eru za čímsi lákavějším, v srpnu se už ale na maďarském Szigetu zastavil a zhruba půl hodinky jejich euforického setu zažil. Do reportáže tehdy napsal cosi o kombinaci Daft Punk a Jungle a slíbil si, že si na tuhle optimistickou diskotéku zajde ještě jednou, ale už pořádně. A ta příležitost nastala právě nyní, kdy formace poprvé dorazila do Prahy.

Ten rozvleklý úvod je potřeba kvůli chystané pointě. Od letních prázdnin se totiž skupina zásadním způsobem proměnila. A to nejen svými kostýmy, které prošly zjednodušením a dnes už na nich najdete jen různými barvami blikající světlo připomínající obloukový reaktor Iron Mana, ale především se změnil ústřední hlas.

Zpěvačka Flore Benguigui totiž ze sestavy po necelých deseti letech letos v říjnu za poměrně bouřlivých okolností odešla. V rozhovoru pro magazín Mediapart tradiční floskuli o kreativních neshodách rozvedla v tom duchu, že se mužskou částí osazenstva (především dvěma blíže nespecifikovanými členy) a kapelním managerem cítila být neustále kontrolována a ponižována. Prý na ni křičeli i před ostatními a také postupně ve skupině příznačně ztratila svůj hlas.

Francouzská parta se od jejího vyjádření distancovala, všechna obvinění popřela a najala náhradnici vystupující pouze pod jménem Louve. A právě s ní dorazila i do Prahy.

Nutno říct, že nová tvář se zatím trochu hledá a na pódiu, ač účinkuje většinu času v jeho středu, působí lehce zakřiknutě. A i z uměleckého hlediska její hlas zůstává trochu za očekáváním, na nějaké velké exhibice to tak momentálně nevypadá.

Ale to nutně nemusí vadit. Louve totiž není Tarja ani Chester, a jelikož jsou L’Impératrice teprve na regulérním začátku své profesionální cesty a naprostá většina lidí je teprve nyní objevuje, nebudou zdaleka čelit takovému srovnávání jako právě Nightwish, Linkin Park a nebo třeba Parov Stelar, abychom zůstali v podobných vodách.

Právě rakouské electro-swingové partě, jejíž sláva začala po nedávné změně zpěvačky trochu uvadat, by Císařovna mohla ukrást nějaké ty fanoušky. Její hudba je sice žánrově skutečně blíže francouzské odnoži diska, ale obě formace rády testují příbuzné žánry a potenciální nová teritoria. Společného ale mají více.

V obou případech se bavíme o jinak ryze mužské skupině, v jejímž středu najdeme za mikrofonem ženu. Obě se snaží skládat převážně pozitivně znějící, optimistickou hudbu. Obě byste mohli bez problému pustit jako podkres v nějakém luxusnějším lounge baru. A v neposlední řadě také obě nahrávají hudbu, která vám rozvlní boky, už se ale nesnaží o nic víc. Nejde jim o to, abyste ztratili zábrany a skákali na ně s rukama nad hlavou. Vlnění boků a přiblble spokojený úsměv na tváři jim naprosto stačí. A přesně tak to vypadalo i v narvaném klubu Roxy.

Rozsáhlá, světlo odrážející stříbrná konstrukce s blikajícím názvem hvězd večera byla jednoznačně připravena pro ještě větší pódia. Ostatně v Roxy zabírala takřka celou plochu scény, bubeník sedící na nejvyšším stupínku hrál dokonce z takové výšky, že by málem mohl bubnovat i do stropu. Majestátní stavba vyvolávala pocit, jako byste dorazili ani ne tak na koncert, jako spíše do cirkusu. Nebo do kabaretu.

V průběhu hodinu a půl dlouhé show jsme si užívali bublající funky riffy jak od Nilea Rodgerse, tu a tam zpěvaččin hlas prošel modulací vokodérem, a dokonce i na ty Daft Punk nakonec došlo alespoň v podobě coveru. Do programu zapadl naprosto přirozeně, jako by účinkujícím patřil odjakživa.

"Následující skladbu jsme dali dohromady v italské Neapoli a nejlépe si ji užijete s Aperolem Spritz v ruce!" vybízel kytarista diváky při "Danza Marilù", zatímco světelný park se zbarvil do fialova. Jednalo se o jednu z mnoha ukázek z nejhojněji zastoupeného alba, letošní třetí studiovky "Pulsar".

Ta by se mohla líbit všem příznivcům výše uvedených vzorů, z nichž Francouzi čerpají, ocenit by ji ale mohli i ultrapopaři nejen z redakce musicserveru. A taky lidé, kteří rádi jezdí na Colours Of Ostrava. Ostatně je jen otázka času, než se tam formace s novou zpěvačkou v čele objeví.

Abychom ale jen nechválili, je potřeba jedním dechem dodat, že jakkoliv zvuk L’Impératrice zůstává do určité míry osobitý a neoposlouchaný, přece jen by jim neuškodilo, kdyby do jiných žánrů zamířili častěji, jako to ostatně předvádějí třeba jejich čeští kolegové z MYDY. Plnohodnotný koncert totiž ukázal, že zhruba po hodině už se jejich glamour kouzlo lehce vyčerpá a písně začnou splývat.

To je však jen malá bolístka na jinak vydařeném večeru. Vždyť podobně optimistických a zdánlivě bezstarostně znějících kapel ve světě řítícím se stále hlouběji do recese potřebujeme mít na každém prstě aspoň deset.