Česká pop-rocková scéna může zaplesat, herec a zpěvák Simon Opp platí za její velký talent. Dvaadvacetiletý mladík vydal na konci listopadu debutové EP "Dance With Somebody", na kterém si vedle autorských skladeb střihl i stejnojmenný cover. Jaké byly jeho začátky a čeho by rád dosáhl? Zjistíte v rozhovoru.
Simone, někteří ti říkají český James Dean. Lichotí ti to? Ty sám za svůj vzor uvádíš Harryho Stylese.
Rozhodně mi to lichotí, byl to fešák.
(úsměv) Moc se mi líbí i jeho filmy, stal se ikonou své doby.
Harry Styles je zase skvělý performer a zpěvák. Dokonce máme i podobné tetování - mořskou pannu.
Hrával jsi florbal. Nemrzí tě, že v tom nepokračuješ?
Nedávno jsem se šel podívat na zápas svých bývalých spoluhráčů. Mrzelo mě, že jsem tam nemohl být s nimi, ale jinak to neřeším. Pro nás byl florbal taková rodinná tradice, můj starší bratr hrál a ten nejmladší dokonce ještě hraje. Pocházíme z Čelákovic a tam nebyl velký výběr sportů, původně jsem chtěl hrát hokej, ale neměli jsme poblíž hokejový stadion. Florbal se ukázal jako dobrá alternativa. Můžu se pyšnit tím, že jsem se z bratrů dostal nejvýš, hrával jsem za Spartu a dostal se na dětskou olympiádu.
© BrainZone Hraješ na kytaru, basu a banjo. Jak ses dostal k poslednímu - v popu a rocku netypickému - nástroji? A využiješ ho pro své tvoření?
Snažím se ho využít. V pár skladbách pětistrunný banjo mám. Umím na něj pár skladeb, ale je to mnohem náročnější než kytara. Doma mám ještě šestistrunné banjo s hezky bluegrassovým zvukem. Na basu jsem začal hrát v první kapele, kde se sešli tři kytaristi a bubeník. Byl jsem ten, co uměl na kytaru nejmíň (hraju na ni ale od osmi let), a tak jsem se ujal baskytary. Můj táta taky umí na kytaru, jezdili jsme na vodu, kde hrával u táboráku, a líbilo se mi, jak s ním všichni zpívali. Jako první píseň jsem se naučil "Wish You Were Here" od
Pink Floyd. U nás se vždy poslouchal rock'n'roll, bluegrass, soul či jazz. Od
Amy Winehouse přes
Pink Floyd,
Rolling Stones,
Beatles až po Nedvědy a
Brontosaury. Tak vypadal hlavní playlist na vodě. Když vystupuju, snažím se nehrát na žádný nástroj, protože kdybych měl v uších moc věcí, nesoustředil bych se, proto to nechávám klukům z kapely, kteří to opravdu umějí.
Simon Opp
Mladý český zpěvák Simon Opp se v médiích dočkal přezdívky český James Dean a v tomto duchu se nese i převážná část jeho tvorby. Žánrově inklinuje k britpopu, v jeho repertoáru ale dostává prostor i rockabilly nebo country-pop. Jeho koncertní vystoupení se nesou v retro stylu. V listopadu 2024 vydal EP "Dance With Somebody".
Ke zpěvu ses dostal jako slepý k houslím, jak sám uvádíš. Hrál jsi v punk-rockové kapele. Jak ses stal sólovým zpěvákem?
Když jsem se začal učit na kytaru, docházel jsem k synovi od paní, co mě hlídala v dětství. Říkal mi, ať si do toho zpívám, ale já se vždy styděl. V prvních kapelách jsem vůbec nezpíval. Potom to přišlo zničehonic, líbila se mi pozice zpěváka a frontmana. Začal jsem si broukat a zjistil, že to ladí. Dával jsem to pak na Instagram a dostával na to docela dobrý reakce.
K tvým přednostem patří chraplák. Jak o něj pečuješ?
Chraplák mám od té doby, co jsem začal zpívat. Asi mám nedomykavost hlasivek a žije si to svým vlastním životem. Nedostal jsem žádnou pěveckou průpravu, do budoucna bych na tom ale chtěl zapracovat. Rád bych začal někam docházet na hlasové poradenství, protože když jedu třetí den, cítím, že to není úplně ok a že asi technicky nepoužívám hlas správně. V zimě nosím šály a hodně piju černý čaj s mlékem.
S kamarádem Tomem Seanem, kterého na musicserveru brzy představíme v samostatném rozhovoru, vás pojí podobný příběh (věk, Anglie, herectví, alba jste oba pojmenovali podle úvodních písní, box, tetování, oba jste studovali psychologii). V čem jste rozdílní?
V muzice a charakterově. Tom je popový umělec a já rocker. V některých věcech se mi zdá mnohem vyspělejší, i když je o dva roky mladší než já, přijde mi mnohem šikovnější. Považuju ho zároveň za jednoho z nejnadanějších herců dnešní doby, zatímco já herectví jen naťukávám a vyplňuji tím volný čas. Zároveň je skvělý hudební producent. Dříve jsem moc nechápal proces vydávání, že všechno posouvá a na poslední chvíli předělává. Teď už to chápu, protože jsem nyní sám vydal EP "Dance With Somebody", které se původně mělo jmenovat "Sex".
S hudbou si prý vzájemně pomáháte. Jak tato spolupráce probíhá? Chystáte společně něco dalšího?
Ano, dělali jsem spoustu věcí společně, například singl "Twisted Blond" jsem nahrával u Toma ve studiu, pak mi pomáhal s melodiemi a texty. Když jsme pracovali na nové muzice, často jsme si volali a ptali se na názor toho druhého. Nakonec z toho vznikla i písnička "Runnin' In Deep", ale jinak máme s Tomem každý svou cestu.
© BrainZone Na EP se podílel producent Steve Lyon, nahrávali jste v londýnském studiu. Proč ne v Česku?
Na EP jsme chtěli dostat zvuk z tamního studia, který by mu dodal autentický nádech. Je tam specifický sound, který jsme do nahrávky chtěli otisknout. Se Stevem dělali třeba
Depeche Mode, což nás bavilo. Na další části EP zase pracoval producent Honza Gajdoš tady v Česku.
Proč desku otevírá cover od Mando Diao "Dance With Somebody"?
Za prvé mám tu písničku hrozně rád. Dalším důvodem byli vlastně fanoušci. Když jsem měl letos v lednu koncert, kde jsem křtil singl "Twisted Blond", a zahrál tam i tuhle skladbu, všichni si ji se mnou hrozně zpívali a užívali si to. Potom za mnou chodili a říkali mi, že je to skvělá písnička. Ptali se, co to je, že už to někde slyšeli, ale neumí si to zařadit. Je to vlastně podobné, jako když
Måneskin nahráli song "Beggin'". Jde o ten wow efekt hitového songu, kdy znáte melodii, je vám povědomá, ale u nás nejde o zas tak známou kapelu, abyste to poznali.
Ostatní písně na albu jsou tvoje autorské?
Ano.
Ptám se i proto, že druhá skladba "Sex" mi lehce připomíná Bryana Adamse - "Summer of '69". Jde o náhodnou podobnost?
Mně to zase šíleně připomíná "On My Head" od
Dana Bárty. Jsou to čtyři nejzákladnější akordy (C, Am, Em, G). Stejná melodie se vyskytuje v hodně písničkách. Psal jsem to s kolegyní Karolínou Beranovou z první kapely, když mi bylo šestnáct. Takže existuje už první verze "Sexu" z dob mé folk-softrockové skupiny. Mám tu písničku hrozně rád. Je prostá a lehkomyslná - tak jednoduchá, až krásná.
Před dvěma lety jsi prohlásil, že rozchodové písně jsou trendy. Platí to stále?
Jo, akorát já píšu rozchodové písně už jinak než dřív. Dostal jsem se do stádia, kdy mě přestávají bavit pomalé jednoduché tiché kousky typu "Fair Lady" nebo "Twisted Blond". Pozoruju u zahraničních interpretů, že jsou schopni napsat smutnou baladu, aby zněla dynamicky a víc emotivně. Šlape to a není to unylý. Slaďárny letí, ale není to vůbec pódiová záležitost. Chci dělat nabitou show, ze které stříká testosteron. Takovou, u které nevydržíš stát na místě, aniž by sis nekejvala hlavou či nepoklepávala nohou.
Jaký repertoár hraješ na koncertě? EP obsahuje jen šestici písní.
V playlistu mám tři covery, dva od
Kaleo, "No Good" a "Backbone", a "Kiwi" od
Harryho Stylese, což jsou moje srdcovky. Nevím, zda je někdy přestanu hrát. Strašně bych si přál, abych je mohl napsat já. Pak hraju novinky, třeba zmíněný "Sex" nebo "Rebel".
Co se "Rebela" týče, jak moc velký rebel jsi ty sám?
Dřív jsem býval větší. Asi klesá moje hladina testosteronu, dost jsem se zklidnil. Z uběhaného vlčáka se stal gaučový anglický buldok.
(smích) Mám rád svůj klid, nerad chodím ven. Jsem rád sám se sebou. Nevyhledávám společnost, mám úzký okruh přátel. Ale když přijdu na stage, to rebelství se ve mně zase probudí.
© BrainZone Song "Fair Lady" vypráví o babičce?
Věnoval jsem ho svojí babičce, která stále žije. Ona nerozumí anglicky, a tak jsem jí musel písničku přeložit a vysvětlit její koncept. Ale pro ni jsem to původně nepsal. Jedno období jsem měl takový, že texty, které jsem psal, se vyplnily. Nevěřím na ezoterično, ale fakt se mi to dělo. Tady se zpívá, že jedu na jih jen se vzpomínkami, se svou kytarou na zadním sedadle, nikdo nesedí po mém boku, mohla by to být moje poslední jízda. Měsíc nato jsem jel si koupit kytaru, měl jsem ji na zadním sedadle a volala mi mamka, že babička dostala mrtvičku. Nejde ani o žádné milostné vyznání. Skladba pojednává o ženě ve vašem životě, ke které vzhlížíte a vážíte si jí.
Na vizuálu hraje prim, kromě tebe, tekoucí voda. Proč?
Fotka vznikla pro jednu kampaň. Voda tady nemá vyšší smysl, běhali jsme po velké zahradě a při focení blbli.
Máš za sebou úspěšné kampaně pro prémiové značky Yves Saint Laurent, Leviʼs, Dr. Martens a další. Baví tě se živit svým tělem, nebo upřednostňuješ zpěv?
Jsem příležitostný model, jinak na to nemám proporce. Na módní přehlídky mi chybí dostatečná výška, takže dělám jen focení. Občas mi zavolají z módních magazínů s nějakou nabídkou. Raději bych se živil zpěvem, ale nechci na to vsadit úplně všechno, aby mě to jednou nezradilo. Mimochodem jsem vystudovaná praktická sestra, takže jsem kdykoliv připraven jít pracovat do špitálu.
To se hodí, kdyby ti náhodou omdlévaly na koncertě fanynky, jako teď Sofianovi Medjmedjovi ve Foru Karlín...
Doufám, že jsou všechny v pořádku! O omdlévající fanynky nestojím, budu raději, když si s námi holky dají pivo a budou v pohodě, nemusí tam hrát scénu z "Pirátů z Karibiku".
Co bys rád dokázal?
Chtěl bych hrát před co nejvíce lidmi. Jednou bych si přál uspořádat koncert v Edenu. Netoužím po šílené slávě. Nedělám hudbu proto, abych byl všem na očích. Byl jsem vždy spíše kapelovej typ. Až poslední tři roky jedu sólovou dráhu, v některých směrech je to snazší, ale pořád se s tím nejsem schopný ztotožnit. Hrozně mě bolí, že kluci, kteří makají a jsou moje opora na koncertech, nedostávají takový kredit jako já, celé to nese pouze moje jméno. Třeba se ale ještě někdy poštěstí a stanu se frontmanem skupiny. Příští rok bych chtěl jet na turné, festivaly, ale vše bude záležet na tom, jak se bude moje muzika lidem líbit a jak budu šikovný. V osobním životě bych byl rád jednou dobrým tátou a manželem. Chtěl bych někomu předat něco ze svých zkušeností.