Brazilská Sepultura svou pozici v dějinách metalu zabetonovala minimálně dvakrát. Poprvé na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na deskách "Beneath The Remains" a "Arise" dokázala sblížením thrashe a proto-death metalu posunout hranice extrémní hudby a položit základ pro death metal i druhou blackovou vlnu.

Podruhé tím, jak zvládla stylové mantinely překročit přimícháním brazilské hudby do metalového rámce. Mimo jiné taky pracovala s tématy jako útlak domorodého obyvatelstva nebo ekologie v době, kdy to ještě nebylo trendy. Kdo ví, jak by bez uskupení z Belo Horizonte vypadal moderní metal. Jen se zeptejte, koho Gojira, Slipknot nebo Korn uvádí za svůj zdroj. No jistě, Sepulturu.

Kapela navíc dokázala přežít vlastní smrt. Postupně ji totiž opustili klíčoví zakládající členové, bratři Max (odešel v roce 1996) a Igor (následoval ho za deset let) Cavalerové. Osiřelá dvojice Paulo Jr. a Andreas Kisser to nezabalila. Na post zpěváka angažovala výrazného Derricka Greena, na stoličce za bicími se to trochu střídalo. Aktuálně na ní sedí Greyson Nekrutman, který nahradil Eloye Casagrande - ten pro změnu zakotvil u již zmíněných Slipknot. Asi tam ucítil lepší perspektivu.

Aby ne, když aktuální turné má být pro Sepulturu rozlučkové. To má být je důležité. Ostatně druhý pražský koncert se měl stát poslední evropskou štací. Nestane, skupina už na příští léto ohlásila koncert v Plovdivu - a u toho jistě nezůstane. A pak se objevují i spekulace o návratu bratři Cavalerů, kteří pod hlavičkou Cavalera Conspiracy znovu natáčejí raná alba formace. Každopádně uvidíme, jak moc to bude s tím posledním sbohem žhavé.

Pravdou ale zůstává, že Sepultura hrála v téměř plném O2 universu jak o život. Než na ni ale došlo, bylo třeba překonat nálož předkapel. V tomto případě si pomozme meteorologickým "střídavě oblačno". První Jesus Piece zůstali u snahy. Jakous takous energii do lidí dokázali napumpovat, hudebně to ale nebylo na víc než na pokrčení rameny. Ksicht aby člověk pohledal, něco, co by šedi průměru přidalo trochu barev, taky.

Poněkud rozhoupaný vlak večera vrátily na koleje floridské deathmetalové veličiny Obituary. Nabídly naprosto s přehledem vystřižený set, který měl vše, co - zatím? - Jesus Piece schází. Mazácká uvolněnost ale nepřekryla profesionalitu, Obituary připomněli klasiky - Redneck Stomp pro mě patří k nejlepším metalovým instrumentálkám vůbec - i čerstvé věci a bylo to bez diskuze skvělé. Ta kapela jede na velmi dobré vlně.

O sešup se postarali Jinjer. Tedy, aby bylo jasno: tato parta má ksicht, vidíte za ní kupu práce i snahu hledat cestičky ven z poněkud už vyprázdněné metalcorové škatule. A samozřejmě má také Teťanu Šmajljuk, která ji na pódiu táhne. Ovšem hraje tu až příliš často: festivaly, vlastní koncerty i předskakování (díky oné správné střední svítivosti) stojí za touto Jinjer-inflací a sety souboru už bohužel poněkud ztrácí své kouzlo.

Sepultura vlétla do své téměř dvouhodinovky s typickou vervou klasiky "Refuse/Resist" a minimálně jedna věc zazářila okamžitě - takhle nevypadají muzikanti, kteří chtějí slavné jméno pověsit na hřebík. Takhle to nevypadá, když hrajete z povinnosti. Energie skupiny nebledne, ona zraje. A připomíná vlnu, jež pražskou halu doslova rozhoupala. Stačilo, aby frontman s figurou desetibojaře vyskočil, a skákala celá hala. I ochozy. K circle pitu ani povel dávat nemusel, wall of death se taky otevřela bez přemlouvání. Tohle se vážně nevidí každý den. Služebně starší členové kádru se mohli jen potutelně usmívat pod vousy.

Formace slaví čtyřicet let - alespoň tak se původně avizované rozloučení přerámovalo. Setlist tomuto faktu odpovídal. V zásadě povinné best of ale mělo k rutině daleko. Sepultura provedla nekompromisní řez svou diskografií. Větší váhu dala kultovnímu duu "Chaos A.D." a "Roots", společně s posledním povedeným zářezem "Quadra". Chvályhodně připomněla svoje thrash-deathové kořeny - "Inner Self", "Troops of Doom" a "Escape To The Void" potvrdily svou nadčasovost i to, proč ve své době tak mocně inspirovaly - a se zkrácenou verzí "Orgasmatron" smekla klobouk před Motörhead.

Co se show týče, bylo by možná lépe, kdyby to muzikanti nechali jen na hudbě a světlech. Doprovodné projekce vlastně jen zaplňovaly prázdnotu za nimi, totéž platí i pro LED obrazovku roztaženou po celé délce jeviště. Jako vyloženě iritující se pak ukázaly záběry přímo z pódia, které se na projekci dostávaly se zhruba vteřinovým zpožděním. Oba pražské koncerty se podle Andrease Kissera natáčely - jsem celkem zvědavý, jak si se zmíněným problémem ve střižně poradí.

Ve výsledku se ale jedná o drobnou kaňku, která mohla klidně vadit jenom mně. Podstatná tu totiž byla energie, která se z pódia valila. I když Sepultura občas pracuje s tribální hypnotičností, například v povedené "Kaiowas", kde si s kapelou zabubnovali diváci a členové týmu, či v naopak bohužel poněkud nevyužité "Ratamahatta", podstatná u ní zůstává spíše jakási živočišnost. A ta strhávala naprosto spolehlivě.

Pokud šlo o skutečné poslední sbohem, například poslední halové turné, je to škoda. Plamen Sepultury stále hoří velmi jasně a bylo by velmi předčasné jej hasit.