Před třemi lety se Nubya Garcia poprvé představila českému publiku v rámci brněnského Jazz Festu, kde si tehdy dokázala podmanit tamní Sono. Zatímco do moravské metropole přijela s již prověřeným debutem "Source", za nějž získala nominaci na Mercury Prize i Jazz FM Awards, v sobotu večer se chlubila hlavně druhou deskou "Odyssey" - a to do slova a do písmene. Jak je na ni hrdá, nezapomněla zmínit hned několikrát. A především to z ní přímo sálalo. Jak by také ne, když jí na ní zahostovaly třeba i Esperanza Spalding nebo Georgia Anne Muldrow. Nelze se tedy divit, že skladby z albové dvojky tvořily podstatnou část vystoupení britské saxofonistky. Během večera zazněly vedle té titulní například "Clarity", "We Walk In Gold" nebo "Triumphance".

Na scénu Lucerna Music Baru nastoupila krátce po sedmé hodině v tradiční sestavě, tedy s bubeníkem Samem Jonesem, kontrabasistou Danielem Casimirem a klávesami, za nimiž ovšem neseděl Joe Armon-Jones, který s ní nahrál obě dvě řadovky a patřil ještě donedávna do jejího kvartetu. Vzhledem k tomu, že se aktuálně nachází na svém vlastním asijském turné, musel ho nahradit James Beckwith - a nutno poznamenat, že ten měl někdy plné ruce práce, aby ustíhal z not to, co mu jeho předchůdce připravil. Vypadalo to, jako by ony společné party neměl ještě zcela zažité a nazkoušené. Dlužno ovšem dodat, že ve chvíli, kdy improvizoval či jamoval s dalším z kolegů, působil naprosto přirozeně a tyhle momenty patřily k tomu nejlepšímu z celého koncertu.

Jak to tak obvykle bývá, největší ohlas mimo hlavní hvězdu sklízela bubenická sóla Sama Jonese, což bylo trochu s podivem, protože daleko náročnější instrumentaci předváděl basista Daniel Casimir, který se doslova dostával až za limity svého nástroje, tedy mimo hmatník. Rozhodně to však nepůsobilo, že se tak děje pouze na efekt, spíš že se snaží dokázat, co všechno ten někdy opomíjený nástroj zvládne a umí. Na druhou stranu Jones odehrál přesně a úderně vše, co od něj Nubya Garcia chtěla a potřebovala, a to včetně dubových prvků, a k tomu ještě odřídil své kolegy, čili své několikery potlesky si jednoznačně zasloužil.

Ačkoli známe hned několik jazzových saxofonistek jako třeba Grace Kelly, Candy Dulfer, Alex Clarke nebo, už bohužel zesnulá, Barbara Thompson, přeci jen Nubya Garcia je jiná. Její styl zabíhá více do alternativnějších žánrů, k nimž nás zavedla i v Praze. Pohybovala se na poměrně širokém žánrovém rozpětí od fusion jazzu přes již zmíněný dubstep k de facto téměř popové skladbě, aby se zase vrátila přes free jazz až k mainstreamu. Ve všech se se svým saxofonem pohybovala jako ryba ve vodě a naprosto se hře oddávala.

Působila, jako by se ocitla zcela mimo prostor a čas a byla zde jen ona a její saxofon. Velmi úsměvný, byť možná i záměrný, se zdál moment, kdy společný part s bicími hrála zcela mimo dosah mikrofonu, což ale ve specifickém prostoru, jakým je Lucerna Music Bar, vlastně vůbec nevadilo. Naopak to vytvářelo dojem většího sepnutí. V závěrečné "Triumphance" pak na chvíli připojila i svůj vokál.

I přes to, jaká je Nubya Garcia hvězda jazzové scény, klub zcela nevyprodala, což ale také přispělo ke skvělé atmosféře. Publikum totiž cítilo volnost a více extrovertní návštěvníci na některé skladby dokonce tancovali. Tleskalo se nejen na konci jednotlivých položek, ale obdivné výkřiky a hučení následovaly prakticky za jakýmkoli povedeným partem hudebníků. Ke všemu pak přispěla také sama hudebnice, která se několikrát moc hezky rozpovídala a její projev byl neskutečně vřelý, skoro by se chtělo říct až přátelský, což se přeneslo i na publikum, které nechtělo britskou saxofonistku a její tři kolegy pustit z pódia.

A je více než pravděpodobné, že kdyby v programu dále nenásledovala Video párty Jirky Neumanna, před níž se kloní i daleko větší hvězdy, přidávala by ještě několik skladeb. Takto se musela rozloučit a nám nezbývá než doufat, že se k nám opět brzy vrátí.