I pomyslní veteráni se mohou učit od mladých. Praxe, kterou se domovy seniorů pomalu snaží, ku prospěchu všech, aplikovat do praxe, v poslední době zdomácněla i v hudebním světě. Stačí se podívat na zasloužilé muzikanty formátu Ozzyho Osbourna nebo Iggyho Popa - těm angažování zázračného producenta, třicátníka Andrewa Watta, nahrálo na vrcholné nahrávky cílové rovinky jejich kariéry. Pomůže i nový člen kapely - Judas Priest s Richiem Faulknerem doslova omládli, alba "Firepower" a "Invincible Shield" budiž důkazem. A trik, zdá se, vyšel i v případě Deep Purple.

Členové se tím nijak netají: vnějšími okolnostmi vynucený odchod Stevea Morse, který už asi navždy zůstane nejdéle sloužícím kytaristou v historii uskupení, a příchod Simona McBridea (ročník 1979) jim vliv novou krev do žil. Bylo to znát na koncertě a hluboce se to otisklo i do krypticky nazvané novinky "= 1", kterou si v různých formátech můžete pořídit i v našem shopu. Párpli totiž udělali jediný logický krok: Jako parta hudebníků se zavřeli do studia a nechali nápady proudit. Bez složitého vymýšlení a poněkud tápavého hledání nových cestiček, které poznamenalo desky "inFinite" a "Whoosh". A sbírka coverů "Turning To Crime" už tuhle bezradnost jenom utvrdila.

S příchodem McBridea na palubu se kolesa skupiny opět roztočila na plné obrátky. Letošní kolekci nelze poslouchat jinak než s úžasem, že to ještě jde - jakože doopravdy jde. Co první singl s temným klávesovým riffem Dona Aireyho "Portable Door" naznačil, poslech celé třináctipísňové nahrávky potvrdil.

Deep Purple vsadili na přímočarost, (naštěstí) zapomněli na přepjaté orchestrální aranže (citlivě orchestr přisladí pouze baladu "If I Were You") i progresivní výlety. Na pomyslný piedestal postavili hardrockovou energii a typickou souhru kytary a kláves. Stačí to, někdy vážně není třeba objevovat kolo, aby se dostavil úspěch. Výsledek zní povědomě, svou slavnou historii soubor nevykrádá, jen jejím směrem pomrkává. "Old-Fangled Thing" tak například nabízí v zásadě cestu časem do zlatých let formace, nevzdává se ale aktuální energie a věk muzikantů nezastírá.

Úvodní čtveřice, odpálená vynikající "Show Me" a uzavřená kouskem "Portable Door", je balzám, který nedopřává oddechu a svou vnitřní energií a gejzíry hudební radosti doslova strhne. Deep Purple si nepřipouští roky na krku, kytarista McBride jako by ty staré pardály táhnul a nutil je jet na dostupné maximum. Opět slyšíme nehrané předbíhání a zdravou rivalitu kytary a kláves v sólech - viz vygradovaná "Lazy Sod" nebo citlivě poskládaná hudební mozaika v závěrečné "Bleeding Obvious".

Frontman Ian Gillan našel na "= 1" hlasovou polohu, která mu sedí, nepřepíná se, melodie kreslí jistě, ale zároveň je schopný vyseknout překvapivý výkřik v "Now You’re Talkin’". Rytmika nemá zapotřebí oslňovat, basa Rogera Glovera na albu až aristokraticky probublává, Ian Paice svoje party vystavěl spíše úsporně a poctivě plní úkol vybudovat nezbytné základy, na nichž pak další hudební stavba může růst.

A roste skutečně do krásy. Deska dokáže na první dobrou strhnout, o své kouzlo ale nepřichází ani při opakování. Právě naopak - na povrch se postupně prodere řemeslná fortelnost i znovuobjevená schopnost napsat výborný song, který si je vědom svých kořenů, ale zároveň neunavuje fanoušky pouhým variováním již známého. I po více než půl století na scéně dovedou Deep Purple znít svěže. Nechtějí překvapovat, ale překvapí - hlavně tou nenucenou grácií, s jakou "= 1" vzniklo, a tím, jak se tato nonšalance otiskla do výsledného tvaru.

Podařilo se jim stvořit jízdu, která z prověřených prvků dokázala vykřesat novou jiskru a jen doutnající energii veteránů Deep Purple zase rozpálit. Tohle asi nebude poslední slovo, plamen v britských hardrockových harcovnících stále hoří, prokletí hudební instituce dokázali muzikanti zase pro jednou překročit.