Trochu jako čekání na Godota vypadal druhý den festivalu Colours Of Ostrava. Zpěváků, zpěvaček a kapel sice vystoupilo přehršel, že by se na ně ale stály fronty, to se - snad až na duo Siegfried & Joy - říct nedá. Komediální dvojka zároveň trikem s tygrem upozornila na své učitele Siegfried & Roy.
Nebývá pravidlem, aby se z celého odpoledne stráveného na Colours Of Ostrava stalo zdlouhavé čekání na večer. Ne že by snad od oběda v areálu nebylo co dělat, ale koho nelákalo
postopadesáté vidět
Mig 21 nebo
Tata Bojs, toho na festivalu čekalo spoustu objevování. Různá zákoutí rozsáhlé Dolní oblasti Vítkovic tak zejména ve svém druhém dni tu a tam nechala zvědavé návštěvníky ochutnávat nejenom hudební delikatesy, ale také ty reálné.
Vždyť jen málokterá hudební přehlídka u nás i v Evropě se může pochlubit tak neuvěřitelně pestrou nabídkou pokrmů všemožných kuchyní a kvalit. Právě to je věc, kterou organizátoři dělají správně. Těší to podobně jako skutečnost, že se nemusíte otravovat s obtěžujícím nabíjením a vybíjením čipů k placení nebo že si kdykoliv můžete nechat zdarma načepovat pitnou vodu. Kéž by to bylo samozřejmostí i na jiných akcích.
Spoustu stánků najdete i v roce 2024 na stále stejných místech jako dříve, nacházejí se zde ale jak osvědčené langoše, hranolky nebo veganské pokrmy, tak třeba stále oblíbenější startup Dorohlíku, kde vám
hádejte-kam natočí třeba kuře na paprice. Určitě ale nepropásněte nenápadný stánek s japonskými pokrmy naproti hlavní scéně nacházející se jen kousek od davy milovaných waflí, protože pokud ještě nevíte, co jsou to Okonomiyaki, pak vězte, že bez nich váš zážitek z ostravské hudební přehlídky nebude úplný.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Murdo Mitchell se snadno mohl stát objevem roku pro všechny, kdo mají rádi třeba
Lewise Capaldiho. I on ostatně začínal právě na Fresh stagei - a kam to dotáhl. Murdo sice nemá tak uhrančivý hlas, dokáže ale zahrát cover
Britney Spears jako málokdo, smysl pro humor mu stejně jako slavnějšímu Skotovi také nechybí. Fanoušky zval v žertu kromě svého Instagramu třeba i na Tinder nebo OnlyFans, později doporučil zavítat i na Spotify, aby mu z toho káplo 0,000001 pence. Nebo tak nějak. Smutek s realitou zabaleno do vtipu jako do wrapu, to máme rádi.
Při vystoupení
Billy Barman lidi spíš než hudba slovenského uskupení zajímalo, kde ještě by nalezli trošku stínu. A právě ten nabídla Full moon stage. Lenhard Tapes zněli z alba "Dens" jako velice zajímavá alternativa pro zdejší scénu jako dělaná, ovšem naživo šlo namísto kapely mixující balkánský folklór s industriální produkcí jen o trochu jiný DJ set v podání ústřední postavy, Vladimira Lenharta.
O poznání příjemnější úlevu unavenému tělu nabídl koncert Nessi Gomes na Cacao stage. Publikum její poklidnou, meditativní hudbu s prvky stylu fado konzumovalo vsedě i vleže a potvrdilo tak, že nemusíte rodačce z Portugalska rozumět jediné slovo, přesto se můžete i tak cítit léčení. Trávit ale mezi zutými lidmi příliš mnoho času by taky mohlo znamenat, že další report už nevyjde.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Metal až z Taiwanu dovezli na Orlen Drive stage
JhenYueTang (震樂堂). Vyzbrojeni warpaintem na tváři, jaký by jim záviděli i hráči série "Payday", s trubkou znějící jako klakson z jízdního kola a se špatnou angličtinou připomněli, že i po odchodu váženého dramaturga Jiřího Moravčíka festival občas umí dovézt něco doopravdy neslýchaného a přitom kvalitního. Škoda jen těch slabších vokálních výkonů.
Fanoušci mongolských
The Hu by ale ve formaci, která na festivalu zahrála kvůli kolapsu IT systémů po celém světě včetně letišť i podruhé, neboť ve třetím dni nemohla přiletět
Sevdaliza, mohli nalézt zalíbení. Ke cti pořadatelům budiž rovněž přičteno, že se rozhodli majitelům jednodenních vstupenek na pátek umožnit nově vstup i v sobotu. Zda se ale přesun Sevdalizy na poslední festivalový den vydaří, ještě v průběhu uzávěrky tohoto textu nebylo jasné.
Písně o mateřství se ve své tvorbě snažila zachytit stále ještě čerstvá matka Natasha Khan. Album "The Dream Of Delphi" tak věnovala umělkyně vystupující pod hlavičkou projektu
Bat For Lashes své dceři, která přišla na svět během pandemie. Zpěvačka však neřeší pouze přízemní problémy, ale zmiňuje i vlastní deprese a různé filozofické otázky, jež nově nabytá role přináší.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Možná že právě proto naživo nepůsobí tak étericky jako víla
Florence Welch, k níž bývala donedávna často připodobňována, byť si určité podobnosti mezi oběma dámami nelze nevšimnout. Ovšem tam, kde
Florence And The Machine drží tvář, tam Bat For Lashes nasazují úsměv. Ten, s nímž dorazili do Ostravy, byl široký, upřímný a svým způsobem i překvapivý, když vezmete v potaz, jak místy pochmurnou, melodramatickou hudbou převážně bez bicích se skupina prezentuje.
Škoda jen že se hrálo ještě za světla, kapela tak velkou část svého kouzla ztratila a lidé, kterým by se jinak líbila, nakonec kolem hlavní scény spíše procházeli. Přitom se jednalo o jeden z nejlepších koncertů letošních Colours. Snad se tedy dočkáme ještě nějakého sólového setu někdy příště, protože v tomto případě šlo o promarněnou příležitost.
Nehajluj mi tady, nejsi v Německu," prohlásilo duo kouzelníků Siegfried & Joy ve stanu NYC stage, zatímco na druhé straně areálu bouřili Tata Bojs. A zatímco u hanspaulské partičky poměrně dobře víte, na co se připravit, u německého dua vám padaly brady každou chvíli.
Dvojice, která se proslavila vystoupením v America's Got Talent, na nějž se podívejte výše, totiž míchá trapnomagii s opravdovými iluzemi. A jste-li od přírody skeptik, dá vám to sežrat. A to klidně i před celým narvaným stanem, jak se ukázalo ve chvíli, kdy přerušila vystoupení, protože se jedna slečna zvedla, že už by šla jinam. Se slovy
"Kam si myslíš, že jdeš? My na tohle trénovali deset let! Mazej zpátky na své místo!" ji vystupující usadili zpátky na své místo. Nesmírně zábavná groteska však brala dech i samotnými triky, nad nimiž zůstával rozum stát.
Druhý den pohledem Tomáše Parkana
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Program druhého dne pro mě začal slovenskou
Drtí, u níž jsem brzy pochopil, že její styl nepochopím. Neměl jsem proto sebemenší výčitky, že uteču na Murda Mitchella, kterého jsem objevil už předchozí den na Cacao Stage. A nyní jsem si mohl vychutnat jeho set prakticky celý. Přechod na větší scénu tomuhle Skotovi nedělal sebemenší problém a stejně jako přetékal ve středu stan, bylo za chvíli plno i na Freshi. Ačkoli v tu samou dobu hráli na velké scéně
Mig 21, přitáhl i tak fůru lidí.
Guatemalská písničkářka
Sara Curruchich, která otevírala den na Drivu, měla trošku smůlu, protože v době jejího vystoupení se do lidí opřelo sluníčko a vydrželi na něm jen ti nejotrlejší. Člověk by řekl, že k jejímu stylu, kombinujícímu folk, rock, mayskou a tradiční latin hudbu, rozpálené publikum patří, ale zkrátka čeho je moc, toho je příliš. Její vystoupení bylo sice příjemné, ale upřímně - za rok si na něj vzpomenou maximálně ti nejvěrnější.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Bohužel, odpolední situaci nevylepšili ani
Khruangbin. Americké psychrockové trio patří už nějaký čas mezi velké hvězdy, avšak v rozpálené Ostravě svými úvodními instrumentálními skladbami roztavilo veškerou energii, která tak protekla někam na podzemních štol a k lidem se nedostala. Jen těžko se mohli muzikanti divit, že jim publikum spíše ubývalo. Osobně se mi jejich desky hodně líbí, ovšem naživo zkrátka úplně nezafungovali. Jsem ale přesvědčený, že na nějaké menší, intimnější scéně v podvečerních hodinách by jejich koncert vyzněl naprosto odlišně.
Kdo se přesunul na vystoupení japonského hudebníka Yogetsu Akasaky, moc si nepomohl, protože jeho styl na pomezí beatboxu, elektroniky a ambientu také nepatřil mezi lehké a živé žánry. Nicméně své zenové publikum si rozhodně našel.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Ve chvíli, kdy na Drive nastoupili
JhenYueTang, už bylo na betonové ploše před pódiem snesitelněji, a tak se nelze divit, že jejich energickému vyvolávání božstev přihlíželo výrazně více lidí. Kdo naopak hledal ještě více zklidnění, až možná mantrického rozjímání, ten se došel usadit a dokonce si i lehnout na Cacao, kde hrála irská písničkářka Ajeet. Slovo
písničkářka je v jejím případě mírně zavádějící, protože ačkoli ona sama hraje na kytaru, doprovázejí ji ještě harfenistka a hráčka na africké perkuse. Její patnáctiminutové písňo-mantry však také byly pouze pro někoho.
Z jisté letargie Vítkovice nevytrhla ani
Bat For Lashes a jako by tomu odpovídalo i její publikum. Zatímco před hlavní scénou zůstávalo vzdušno, rozhodně to neplatilo o Fresh Stage, kde v tu dobu hráli němečtí
ClockClock. Kdo přišel později, před pódium samotné se probíjel jen velmi těžko a za chvíli nebylo k hnutí ani před vedlejší obrazovkou. Kdyby tihle electropopaři hráli na jedné z hlavních scén, určitě by ji zaplnili také. Jejich vystoupení mělo říz, náboj a energii a vše se přenášelo i na diváky. Jednoznačně se zařadili mezi další objevy Colours.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Na německé trio navíc skvěle navázali o chvíli později na Driveu
Tankus The Henge. Jejich neúnavný rock and roll konce šedesátých let roztancoval přihlížející takřka okamžitě a muzikanti na pódiu byli naprosto neúnavní, byť se jednalo zčásti o stylizaci. Frontman Jaz Delorean skákal, lezl po torzu pianina, ze kterého se chvílemi i kouřilo, běhal po pódiu a jeho spoluhráči mu zdatně sekundovali. Hudebně sice nic nového či objevného, ale prostě to sakra dobře fungovalo.
Poté si už vzal slovo
Sam Smith (
přečtěte si report Honzy Trávníčka) a opravdu jen málokdo volil jiný program. Ten, kdo si vybral americké freejazzové Irreversible Entanglements, se asi divil, jak moc free tahle parta je. Zejména hlavní zpěvačka Camae Ayew aka Moor Mother působila, jako by byla v jiném světě nebo rovnou jiné dimenzi. Jak toho dosáhla, se lze pouze domýšlet.
Ve třetím dni by na Colours měl zazpívat
Lenny Kravitz. Tak snad to dopadne.