Po prvních třech písních alba "Unstable" už jsem měl připravený tvrdý odsudek, že Adema je sice fajn, ale takových kapel se jen v Americe najde dvanáct do tuctu. Také jsem chtěl napsat, že nedávní předskokani Linkin Park na jejich pražském koncertě hrají standardní tvrdý rock blízký nu-metalu, ale na ty nejlepší prostě nemají, protože jim chybí špetka něčeho výjimečného. Ale potom přišla čtvrtá, titulní píseň a něco se změnilo - skladbu "Unstable" jakoby někdo štípl ze šuplíku s přelepkou Korn (mimochodem - zpěvák Ademy Mark Chavez II je nevlastním bratrem Jonathana Davise) a překvapení pokračovala.

Po pomalejší melodické "Promises" následuje téměř metalový slaďák "Blame Me" a pak asi nejhitovější píseň desky "So Fortunate" - slyšíme pestřejší aranže, vynalézavou melodii a chytlavý refrén. Klidně by se to mohlo hrát v osvícenějších českých rádiích. "Unstable" se mi začala pomalu líbit. Po třech poklidných věcech mírně přitvrdila skladba "Stressin' Out", a kdyby Adema více pracovala s elektronikou a vícehlasými vokály s trochou hiphopu, fanoušci Linkin Park by si mohli libovat. A abych na to nezapomněl, je třeba pochválit Chaveze za práci s hlasem, protože zvládá mnohé různorodé polohy.

Další příjemná pomalejší a vůbec ne tvrdá skladba se jmenuje "Let Go" a při předposlední písni si už posluchač říká, že to takhle dojede do konce a zůstane v něm dojem celkem dobře strávených a přijatelných čtyřiceti minut. Ovšem Adema se v poslední skladbě "Needles" urvala z řetězu a aby konzumenta ujistila, že dokáže notně přitlačit na pilu, počastovala jej sepulturovským nátěrem!

Celkově lze říci, že v tom širším poli současných tvrdších kapel je Adema v pelotonu těsně za vedoucími jezdci. Připadá mi, že i členové kapely jsou si toho vědomi, ovšem neberou to jako slabinu či nevýhodu. Mají na to, aby překvapili a zlepšili se, jen najít nějakou výjimečnou drobnost, jež by jim přidala na osobitosti. Zatím se pilně učí a zdokonalují a jednou si třeba pro sebe urvou větší kus koláče.