Vzpomíná si někdo na dobu, kdy byli Cage The Elephant jednou z nejhranějších kapel na internetovém rádiu Indie Pop Rocks!? Na přelomu let 2010 a 2011 se v žánrové komunitě nenašel snad nikdo, kdo by se nerozplýval nad indie hymnami "Shake Me Down" nebo "Aberdeen", které vzešly ze druhé studiovky "Thank You, Happy Birthday". Na tomto počinu dala skupina jasně najevo, kterým směrem se chce ubírat. Koneckonců nejspíš právě zmíněná "Shake Me Down" se většině fanoušků vybaví při vyslovení názvu téhle partičky.

Nyní přicházejí Sloni se svým již šestým albem "Neon Pill". A už po uvedení prvních singlů nemohl nikdo pochybovat o tom, že Cage The Elephant jsou skutečně zpátky.

Potvrzuje to hned úvodní track "HiFi (True Light)", který zní docela letně a frontman Matt Shultz v něm dává najevo svůj hudební rozmach. Místy písnička působí jako zaseklá deska, což je ale pochopitelně záměrem, a chytlavý refrén vás chtě nechtě donutí k tanci. V podobně odlehčeném duchu se nese i následující "Rainbow". Snad dokonce vzdáleně připomíná Arctic Monkeys a jejich slavný hit "Why'd You Only Call Me When You're High". A to nejen zvukem, ale i textem. Že by se snad formace nechala inspirovat dalšími alternativními velikány?

V titulním singlu vynikají kytary Nicka Bockratha, muzikanti se zde vracejí ke svému starému zvuku. Song složil sám Shultz asi rok před svým zatčením za držení zbraně v New Yorku a následnou hospitalizací. V té době se ještě navíc potýkal s paranoiou - údajně si myslel, že někdo manipuluje s jeho léky a snaží se ho otrávit.

Ani následující "Float Into The Sky" nepatří k veselejším skladbám. Odrážejí se v ní depresivní stavy, a to hlavně ve druhé půlce třetí minuty, v níž dojde k propadu a emotivnímu sólu. Tento moment může v někom probudit chuť křičet, zabořit obličej do polštáře nebo dokonce demolovat věci pod tíhou nepředstavitelné frustrace, kterou frontman procházel ve svých nejtěžších chvílích.

Jedno se Cage The Elephant musí nechat: partička dokáže perfektně vyjádřit všechny nahromaděné emoce několika tóny. Třeba jako ve svižné "Metaverse", ve které přichází čas setřást všechno špatné a dojít k uvědomění, že většina lidí hledá útočiště na sociálních sítích. Nepochybně se tak ale vzdaluje od všeho pravého - od skutečných lidských vztahů, opravdových životních zážitků, ale dokonce i od své podstaty bytí.

Po klavírním singlu "Out Loud" pokračuje krasojízda songem "Ball and Chain", který se pyšní nakažlivou basovou linku. Svým způsobem je to tak trochu mix The Strokes a Kasabian, který se opravdu povedl a nabízí pestrou hudební paletu.

"Good Time" posluchače hází na počátek kariéry Cage The Elephant, takže na moment můžete nabýt dojmu, že jste možná zabloudili na eponymní debut. Basová linka "Shy Eyes" pak zase pro změnu připomíná basy Nikki Monninger z neméně slavných Silversun Pickups. Tento nástroj vyniká i v refrénu následující "Silent Picture".

Závěrečný track "Over Your Shoulder" začíná pomalým kytarovým sólem, ke kterému se pozvolna přidávají bicí, Mattův vokál a další instrumenty. Svým způsobem písnička připomíná pochod na ulici - uprostřed silnice kráčí jeden člověk a postupně se k němu připojují další a další, aby všichni sdíleli ten samý vibe. Nicméně platí zde jedno pravidlo: neohlížet se přes rameno.

Z dvanáctky skladeb, která se stopáží vejde pod čtyřicet minut, je cítit sevřenost materiálu a profesionalita celé kapely. Ta se na "Neon Pill" vrací nejen ke svému staršímu zvuku, ale také se pouští cestou vyprávění ne zrovna šťastných událostí, s nimiž se museli hudebníci vyrovnat. V některých písních se americká partička zaměřuje na neoprávněné držení zbraně Matta Shultze a jeho bludy, kterými trpěl kvůli užívání léků.

Cage The Elephant, kteří za předešlou nahrávku "Social Cues" získali Grammy pro nejlepší rockové album, na "Neon Pill" dokazují, že do starého železa nepatří ani omylem. Rockeři z Kentucky také tentokrát dávají dost jasně najevo, že mají stále co nabídnout. Zvukově se jedná o rozmanitý počin, na kterém dostává prostor každý člen této indie formace: ať už se jedná o basové linky Daniela Tichenora, kytarové riffy Nicka Bockratha, případně povedené texty, na nichž se podíleli všichni. Tato šestice zkrátka pořád ví, jak dělat povedenou hudbu.