The Plastic People of the Universe jsou už dávno symbolem. Ten název nejspíše slyšel každý, i když z jejich tvorby možná neslyšel ani notu - a přesto rezonuje. A vlastně nezáleží na tom, jestli ta rezonance bude pozitivní, nebo negativní. Letos je to půlstoletí od chvíle, kdy vyšel legendami opředený debut. Dobrý důvod k návratu na pódia.
Proměn, jimiž režimem nenávidění a také notně pronásledování
The Plastic People of the Universe prošli, je celá řada - muzikantů, kteří v kapele hráli, je na čtyři desítky. Před časem dokonce došlo ke schizmatu, kdy po klubech rajzovaly hned dvě formace, obě s některými původními členy v sestavě a obě si činící nárok na to, že jedině oni jsou
ti praví. I proto letošní návrat, který chce připomenout padesát let od vzniku desky "Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned" (v roce 1976 vyšla v Paříži, oficiálně až v roce 2001), vyráží na turné pouze pod hlavičkou PPU.
V seskupení se potkali muzikanti, kteří skupinou prošli v různých obdobích. Pamětníkem nahrávacích sessions na hradě Houska je klávesista a vokalista Josef Janíček. Za bicí usedl Jan Brabec, violoncella se ujal Tomáš Schilla, na trombón hraje Vladimír Dědek a nelehkou a nosnou roli baskytaristy převzal po Mejlovi Hlavsovi Ivan Bierhanzl. Celý tenhle podnik spunktoval Vladimír Drápal zvaný Lábus, který ve vydavatelství Guerilla Records udržuje stále naživu hudební paměť undergroundu.
Celé turné začalo ve čtvrtek 4. dubna v Paláci Akropolis. A bylo, po zásluze, vyprodáno. Krásně je na tom vidět pozice, jakou Plastici a jejich hudba má. Takový nátřesk mnohdy v Akropoli nezpůsobí ani kapela s podstatně větším mezinárodním renomé. Přišel na ně očekávatelný průřez pamětníků - pro mnoho z nich to byla vyloženě společenská záležitost a hloučků shromážděných s pivem kolem stolků bylo v bludišti žižkovského klubu nepočítaně - ale také spousta mladých tváří. Nezařaditelná hudba Plastic People aspiruje na nadčasovost a táhne stejně v dobách nesvobody i nyní. Gesto odporu vůči zaběhnutému je tu stále přítomné a to je dobře.
Večer otevřel básník J. H. Krchovský se svým
Krch-Off Bandem. Striktní forma textů a vybroušené temné a dekadentní verše v kombinaci s tragickým violoncellem Tomáše Schilly (ten večer šlo o nejvytíženějšího muzikanta, hrál s oběma formacemi) a syrovým bigbítem vytváří temné, takřka dušičkové obrazy podzimních hřbitovů. A funguje to výborně.
Krchovský si nikdy nekladl ambici být jedinečným a dokonalým zpěvákem, výraz, v tomto případě bolest v prožívání některých obrazů a situací, ale zároveň i černý humor (to když třeba okomentoval přeřeknutí v titulu nové skladby "Tvůj hrnek" konstatováním, že
"on to vlastně už zase je můj hrnek"), je tu mnohem podstatnější. To ostatně platí i pro Plastiky samotné. Ti dodnes mnohým citlivým duším lezou na nervy svou
nehudebností. I když i to se s léty podstatně změnilo.
Začátek koncertu patřil skladbě "Hudebníci z konzervy", tedy kusu z repertoáru
DG 307 nedávno zesnulého Pavla Zajíčka, a taky všem již zesnulým kamarádům a hrdinům z undergroudu. Pak už formace vybírala z
plastického repertoáru s mírným důrazem na kousky, které vznikly zhudebněním básní Egona Bondyho.
Mezi klasické a sborem zpívané klasiky "Podivuhodný mandarin", "Magické noci" "Nikdo" či "Spofa Blues" se vešly i zářezy z následujících alb, populární "Kanárek", "Šel pro krev", vznešený "Samson" i méně známá "Ruka". Zazněl tak poctivý průřez repertoárem, který zahrnul téměř všechny významné desky skupiny, přičemž stranou pochopitelně zůstaly rozsáhlé skladby z Klímovské "Slavné Nemesis" nebo koncepční nahrávky "Pašijové hry velikonoční".
Muzikanti se vrátili k původnímu pojetí písniček, tj. bez kytar. Melodické linky proto převzala baskytara s violoncellem a fungovalo to výborně, byť místy se dostavovala mírná monotónnost. Plastici se vždycky pohybovali právě na hraně specifické hypnotičnosti a ty skladby jsou co do melodičnosti spíše rovné a postavené na cyklickém opakování. Pokud by se ale někdo chtěl nechat ukolébat k spánku, razantně ho probraly bicí Jana Brabce. Ten je pro tohle turné nesmírným požehnáním a jeho přesná a důrazná hra vlévá písním novou energii.
The Plastic People Of The Universe se vrátili už několikrát, tenhle návrat ale má jinou, specifickou atmosféru. Snad tím, že se na pódiu potkali
skuteční Plastici, a ne sestava doplněná o
externí muzikanty, snad tou výroční aurou. Jasně, nostalgický ten večer dozajista byl, stejně jako určitě budou i všechny následující zastávky turné. Specifická energie téhle hudby ale má svou sílu i v roce 2024. Tohle je návrat, který má smysl. Ostatně, kolik podobných příležitostí asi ještě přijde?