Britská kráska Sophie Ellis Bextor odstartovala svoji kariéru již v roce 1996 jakožto vůdčí osobnost indie kapely Theaudience. Ta mnoho úspěchů nezaznamenala, vše se pro ni ale zlomilo v roce 2000, kdy se její samotový hlas objevil v tanečním hitu "Groovejet" projektu Spiller. Tehdy v rádiích její jméno často ani neuváděli, label Polydor však věřil v její velkou budoucnost a podepsal s ní smlouvu. Následovala deska "Read My Lips", na které s ní spolupracoval například i Moby, a již tehdy vznikl dnes již legendární hit "Murder On The Dancefloor".

Tento singl zmiňuji naprosto záměrně, neb jak jistě už všichni víte, právě jeho znovuobjevení mladou generací stojí za zpěvaččiným nynějším globálním úspěchem. Když Sophie ohlásila aktuální světové turné, mělo jít o sérii spíše komorních koncertů po menších klubech, v nichž půvabná Britka upozorní na nedávno vydané album "HANA". Leč nedávné použití dvacet let staré písně v nahé scéně filmu "Saltburn" mělo za následek přesun několika koncertů do větších hal a v případě Prahy určitě přispělo k tomu, že koncert byl již několik týdnů předem beznadějně vyprodán.

Publikum v Praze bylo opravdu různorodé. Mohli jsme v něm potkat mladé zamilované páry opačného i stejného pohlaví, elegantně upravené pány a dámy po padesátce, mladé teenagerky, které dorazily ve stejně blyštivých šatech, jaké nosí sama zpěvačka, ale našlo se i několik celebrit a známých hudebníků, kteří si první českou hudební návštěvu čtyřiačtyřicetileté rodačky z Londýna nechtěli nechat ujít.

Akropoli se dá po celý rok vytknout snad jen jedno - je tam hrozný vzduch. Takže věřím, že mi prominete, že jsem co nejvíce času před koncertem trávil v předsálí či před klubem, a tak jsem australskou předskokanku Holiday Sidewinder vnímal opravdu jen zpovzdálí. Ale určitě tam byla, protože hrála hudba a někdo tam zpíval... Songy mě každopádně na tu dálku úplně neoslovily. Ano, je to neprofesionální, pozornost si zaslouží i předskokan, ale na druhou stranu je fér to aspoň přiznat a posypat si hlavu popelem. Bylo třeba šetřit síly a kyslík na hlavní hvězdu večera.

O to víc jsem poté z balkonu sledoval Sophie a vnímal každý její pohyb, gesto i větu, kterou mezi písněmi řekla. Její show začala přesně, tedy úderem půl deváté. Během krátkého intra se na pódiu objevila čtyřčlenná doprovodná kapela v černém, mezi jejímiž členy na pozici basáka nechyběl ani její manžel Richard Jones. A celé to odstartovala velmi vkusně, coververzí singlu "Crying At The Discotheque", asi největšího hitu projektu Alcazar.

A protože hned první song publikum krásně rozproudil, vsadila pětinásobná matka následně na jistoty v podobě hitů "Take Me Home" a "Music Gets The Best Of Me", díky kterým taneční party hezky pokračovala. Mezitím se stihla s publikem přivítat, prozradit jim, co všechno v Praze stihla vidět a jaká slova v češtině se naučila (samozřejmě nechybělo i pivo). Někteří z nás u toho také obdivovali její nádherné nohy, jiní upřímný smích či krásné oči. Já asi všechno dohromady.

Zpestřením každého koncertu aktuálního turné je kolo štěstí, v případě Bextor kolo se seznamem písní, kterým během večera dvakrát zatočí, a podle toho, na jakou skladbu šipka následně ukáže, ji hned zahraje. Praha měla velké štěstí, protože v prvním případě mohla Sophie představit pilotní singl "Breaking The Circle" z aktuálního alba "HANA". Při pohodovém songu se atmosféra koncertu trochu uklidnila, což bylo jen k dobru. Následovala totiž nedávná hitovka "Hynotized", během které přítomné učila i speciální taneční kreace.

Zmiňoval jsem, že Sophie je výtečná zpěvačka, a tak by bylo na škodu, kdyby nás o tom nepřesvědčila během krátkého akustického setu. Stalo se tak v písních "Young Blood" a "Hearing In Colour", během kterých všichni přítomní vytáhli své mobily a rozsvítili je. Tím se večer dostal do druhé poloviny, kterou zpěvačka odstartovala v novém outfitu a rozjela i díky kolu štěstí své hitovky "Catch You", "Get Over You" a výtečná funky medley hitů, ve které samozřejmě musela zaznít i již zmiňovaná pecka "Groovejet".

Na počátku článku jsem zmiňoval čtyřčlennou doprovodnou kapelu a té je třeba taktéž věnovat alespoň pár pochvalných řádků. Drtivá většina hitů Ellis-Bextor totiž spadá spíše do klubové scény, a tak s živou kapelou mohou znít tak nějak prázdně. Opak byl ale pravdou. Hitovky "Not Giving Up On Love" původně s Arminem van Buurenem nebo "Heartbreak (Make Me A Dancer)" s Freemasons měly naživo opravdu koule, přednahraných podkladů bylo minimum, a potlesk by si tak zasloužili především bubeník a klávesák, kteří si celou show téměř neodpočinuli.

Vlastně jednu chybu vystoupení Sophie mělo. Bylo relativně krátké. Po výše zmiňovaných písních totiž přišel už jen hodně povedený cover Madonnina "Like A Prayer" a samozřejmě i "Murder On The Dancefloor", kdy ze zdí Akropole začala díky euforickému tanci přítomných snad padat i omítka. Zpěvačka se po třinácti písních rozloučila, nechala se zhruba minutu potleskem doprošovat, aby pak přidala nádhernou "Bittersweet" a opět bez většího rozloučení zmizela. Po pár sekundách už bylo jasné proč. Objevila se totiž na balkoně, kde téměř okamžitě přítomné přiměla k tichu, aby se se všemi, bez mikrofonu a jen za doprovodu kytaristy rozloučila akustickou písní "A Pessimist Is Never Disappointed".

Asi je z jasné, že se mi koncert opravdu líbil. Ano, dokonce moc. Vlastně ani nevím, co mu vytknout. Když jsem následně v předsálí popíjel drink, přemýšlel jsem a na prstech rukou počítal, jaké písně bych od Sophie Ellis-Bextor ještě rád naživo slyšel. Bylo by jich dost. Zbývá tedy doufat, že její skvělá pražská premiéra, která nebyla o ničem jiném než o příjemné popové hudbě, radosti ze života a zábavě, bude mít brzy své pokračovaní. Jsem si jist, že tahle interpretka si zaslouží nejen brzký návrat, ale i větší koncertní sál.