Divoké taneční párty v Roxy jsou vyhlášené po celé republice a množství špičkových jmen z taneční a elektronické scény, které si vyzkoušelo, jaké to je hrát pro narvaný pražský klub, nebere konce. Spousta z nich se navíc do klubu v Dlouhé ulici opakovaně vrací, ať už je to z nedávné doby třeba Fatboy Slim, Chase & Status nebo blížící se Netsky, London Elektricity a další zástupci nejen proslulého drum’n’bassového labelu Hospital Records.

Když je vám ale pětatřicet a časový harmonogram hlásí, že hlavní hvězda bude hrát v čase 1:30 - 2:30, jako to teď měla Sigma, přece jen už trochu zvažujete, zda to za návštěvu a rozhozený rytmus vašeho těla v dalších dnech stojí. Zvlášť když se britské duo v posledních letech naživo moc nepředvedlo. Jenže - 26. ledna vyšla Sigmě třetí deska "London Sound", a ačkoliv je její dosud nejslabší (byť pořád ještě zábavná), zvědavost, co je u dvojice nového, byla silnější.

Pozdní start měl ale jednu výhodu - mohli jste předtím stihnout vidět kompletní vystoupení Sophie Ellis-Bextor, která ve svých čtyřiačtyřiceti letech přijela zazpívat své hity "Murder On The Dance Floor" nebo "Music Gets The Best Of Me" do Prahy vůbec poprvé. Absolutně narvaný Palác Akropolis tak byl svědkem vystoupení někdejší diskotékové princezny z počátku milénia, která nyní zažívá svůj comeback a diváky si okamžitě získala svými našprtanými znalostmi o Orloji, Karlově mostě nebo spotřebě piva v Česku. Koncert pětinásobné mámy, v jejíž doprovodné kapele hraje i její manžel, svého času basák nedoceněných The Feeling, to byl velmi srdnatý. Jen zaznělo zbytečně moc ohraných coverů na úkor vlastních hitů, takže to nakonec tak trochu připomínalo karaoke. Ale kolega má v reportáži trošku jiný názor.

A úplně stejný problém postihl o pár hodin později i Sigmu. Ale popořadě. Když dvojice Cameron Edwards a Joe Lenzie začínala a po gigantickém úspěchu jejich průlomového hitu "Nobody To Love" chystala svůj debut "Life", zahrála si v roce 2015 i na maďarském Szigetu. Tam ale vystoupila coby live band, což znamená, že s sebou měla třeba i bicí nebo dvojici fantastických vokalistů. Do dnešního dne je to nejlepší drum’n’bassová show, jakou jsem kdy viděl.

Jenže něco se zadrhlo a v následujících letech Sigma sice vystupovala velmi často a opakovaně se vracela i do Česka, už ale bohužel jen jako DJ set. A stejně jako u Pendulum, Chase & Status a dalších, u kterých je na výběr ze dvou variant, platí, že ta skromnější a logisticky jednodušší verze tak dobrá prostě není. Je to logické, vždycky zní lépe, když jsou nástroje a vokály živě a ne ze záznamu.

Aktuální set v Roxy měl ale i další problémy. Kupříkladu v tom, že vizuálně to byla nuda. Atmosféra sice byla skvělá, vždyť klub byl narvaný do posledního místa a lidi tancovali nejen na schodech a u baru, ale tradičně i po stranách pódia. Prostě hédonistická párty, na níž se leckdo dopouští neřestí, k nímž se druhý den nechce přiznat. Jenže při pohledu na scénu jste viděli jen stůl s technickým vybavením, který tradičně zdobilo logo klubu Roxy, a na celoplošné projekci probíhaly celou hodinu jen abstraktní obrazce s různě zobrazeným logem Sigmy. To vše doplněné tradičními proprietami typu dýmu, světel a nejčastěji zelených laserů. Tedy žádný vlastní stage design a promarněná příležitost ukázat něco navíc.

Jak je v posledních letech bohužel zvykem, za mixážním pultem hrál jen druhý zmíněný ze slavné dvojice a v čele pódia se snažil hypeman MC Ad-Apt. A byl tragický. Jindy bývá běžné, že si jemu podobní MCs umí pohrát s publikem, dokoření songy vlastním rapem nebo v pravou chvíli zahlásí ke skákání či mávání rukama nad hlavou, aby pomohli danou skladbu prodat. MC Ad-Apt byl ale v Roxy nadbytečný.

Samotný set, který nakonec trval hodinu a čtvrt, nabídl své nejsilnější momenty ve chvíli, kdy Sigma hrála z novinky "London Sound". Ať už to byl titulní kousek nebo třeba "The Corner", "Badman", "Going Out To The Ravers" či asi nejlepší dvojice "Adrenaline Rush" se samplem od The Verve a nový singl "City Lights". Bylo bezvadné, že se na ně dostalo. Škoda jen, že jak to u DJ setů bývá, zazněly zhruba ze třetiny, a pak už je vystřídal tvrdý elektronický, instrumentální, klubový zvuk, pro který se mezi laiky vžilo označení mlácení železných trubek o sebe. Myšleno s nadsázkou samozřejmě.

Velký ohlas měl i hit "Can’t Stop" od Red Hot Chili Peppers, jedna z prvních známějších melodií, z níž ale zazněla jen část předcházející zapojení bicích, odhrhovačka "Take On Me" od A-ha nebo těsně před koncem ještě "Satisfaction" Bennyho Benassiho. Speciální zmínku zaslouží "Easy On Me" od Adele, která ve velmi vydařeném drum’n’bassovém remixu zněla, jako by vypadla z desek této producentské dvojice.

Cizích a různě překopaných hitů ale bylo až moc, což nakonec odnesli všichni ti, kteří se těšili na více skladeb z prvních dvou alb dua, které jsou dodnes tím hlavním důvodem, proč se vůbec o Sigmu zajímat. Obrovská spousta singlů tak vůbec nezazněla, a to dokonce ani takové tutovky jako "Glitterball", "Higher", "Anywhere" nebo dokonce "Find Me" z druhé desky "Hope", jehož absence je až šokující.

Dlouholetí fanoušci si tak přišli na své až v samém závěru, kdy jim musela stačit instrumentálka "Trumpets", zhruba třetina stále ještě největšího hitu "Nobody To Love" postaveném na samplu "Bound 2" Kanye Westa a krátce na to i "Changing", která alespoň zazněla kompletní.

Sigma tak dala jednoznačně najevo, že žije současností a vracet do minulosti se bohužel nehodlá. Spokojení se setem z Roxy tak budou převážně ti, které třetí album "London Sound" oslovuje. Ti tak důvodů k radosti měli více. Osobně ale z těch setů, které jsem za poslední roky měl možnost v různých zemích vidět, hodnotím ten nejnovější jako zatím nejslabší. A mrzí mě to.