Kapela Plain White T's se u nás proslavila hitem "Hey There Delilah", který se pevně zakořenil ve vzpomínkách každého z nás. A zatímco někteří tuhle píseň nesnášeli, jiní ve tvorbě těchto Američanů našli svou krevní skupinu. Ti nyní po pěti letech přicházejí s devátou studiovkou "Plain White T's".
Formaci
Plain White T's v roce 1997 založili čtyři kamarádi a hudebníci ze střední školy. Tehdy by málokdo uvěřil tomu, že se na scéně udrží tak dlouho a že v roce 2023 vydá svou další desku. Čtveřice, tehdy tvořená z Toma Higgensona, Davea Tiria, Kena Fletchera a Stevea Masteho, se však svého snu nehodlala jen tak vzdát. A z kapely, která hrála v menších undergroundových klubech, se stal band, jehož muzika se dostala do povědomí i zaoceánských příznivců.
V průběhu času došlo v sestavě ke škatulatům - v roce 2003 ji opustil Fletcher a dvě léta nato Mast. Nahradili je Tim Lopez a Mike Retondo. V tomto období se k Plain White T's přidal také nový bubeník De'Mar Hamilton. Za bicími nahradil Tiria, jenž přešel ke kytaře.
V roce 2005 vyšla kvartetu první studiovka "All That We Needed", ze které pochází již zmiňovaný song "Hey There Delilah". Nyní se ale posuňme o osmnáct let dopředu. Během nich pánové posbírali několik nominací a stále se drží svého žánru, který nejlépe umějí. Zatímco spousta kapel se rozhodla experimentovat s různými styly,
bílá trička se rozhodla zůstat u poctivého alternativního rocku.
Album "Plain White T's" se zabývá tématy zamilovanosti a rozchodů a pocitu pohodlí ve vlastní kůži. Třináctka skladeb tak zůstává věrná kořenům kapely a vyznačuje se melodickými kytarovými akordy a optimistickými bicími.
Vydání kompletu předcházel song "Red Flags", který je vzpomínkou na někoho, koho jste kdysi milovali. Tato melancholická píseň zkoumá problémy s důvěrou, které se vyvinuly v romantickém vztahu. Skupina v ní poukazuje na štěstí, které v někom najdete, a pak bolest, když si uvědomíte, že vám ten člověk není zcela oddaný. Text odráží obtížnost přijetí takzvaných red flags a přiznání si, že daná osoba pro vás není ta pravá.
Přestože polovina skladeb na albu zobrazuje negativní zkušenosti se vztahy, Plain White T's se věnují i hřejivé stránce zamilovanosti - třeba v "L-O-V-E" popisují věci, které člověk cítí a kterých si všímá na lidech, které miluje.
Kromě lásky zde rezonuje rovněž téma sebepřijetí. Rockeři znovu objevují svou identitu a přijímají sami sebe takové, jací jsou. Například ve
"Fired Up" se sebevědomě přiznávají, že se opravdu cítí dobře. Ve světle neustálého srovnávání a společenského tlaku, a to jak v reálném životě, tak na sociálních sítích, můžou verše tohoto songu pomoci těm, kteří se sebepřijetím mají potíže.
Velmi pozoruhodným číslem je také "Girl From Pasadena". Nejenže nese chytrý název s jemnou narážkou na hudbu, která tu byla předtím, ale je to opravdu skvělá skladba. Higgenson na ní dělá to, co mu zkrátka jde: zpívá o tom, že nikdy nechce opustit dotyčnou osobu. Jeho krásné melodie páruje smyčcová sekce, která je prostě ohromující.
Kolekci stylově uzavírají dvě skvělé skladby: ve "Feeling (More Like) Myself" Plain White T's znovu narážejí na přijetí sebe sama, "Spaghetti Tattoo" je uderná,
špagetová záležitost, ideální na samotný konec.
Byť se na základě předchozích odstavců může tohle album zdát jako něco, co člověk musí slyšet, ve skutečnosti potěší asi jen opravdové fanoušky této čtveřice. Jak bylo již zmíněno na začátku, muzikanti se rozhodli sice zůstat u svého žánru, ale - není to trochu škoda? Snad by trocha toho experimentování neuškodila. "Plain White T's" totiž ve finále působí poměrně utahaným dojmem a pro někoho může být ztrátou času. No, snad si příště (pokud nějaké bude) povede tento čtyřlístek o něco lépe.