"Nowhere to Go But Up" je třetím letošním albem od Guided By Voices po lednovém "La La Land" a červencovém "Welshpool Frillies", kdy se Pollard opět připojil ke své druhé restartované sestavě spoluhráčů Douga Gillarda, Bobbyho Bareho Jr., Marka Shuea a Kevina Marche - jedné z nejspolehlivějších jednotek Guided By Voices (skupina se totiž od svého vzniku na konci 80. let dvakrát rozpadla a znovu se dala dohromady).

Kolekci otevírá song "The Race Is on, the King is Dead", který zní hymnicky, velkolepě a burácí na všechny strany. Dovedu si představit, že by úplně stejně vynikl i jako závěrečná píseň. Už podle prvních akordů poznáte, že Pollard dal do novinky opravdu vše. Otázkou ale zůstává, kde bere všechnu inspiraci a produktivitu? Přece jen není moc kapel, které by vydávaly desky jako na běžícím páse, a to navíc desky takové, že při jejich poslechu nemáte chuť hlavou prorazit zeď.

Kdybychom žili ve fantaskním světě, tak by se vyrojily teorie, že frontman prodal duši ďáblu. Anebo že má přinejmenším Trsátko osudu. Ale zůstaňme nohama pevně na zemi. A pokud možno při smyslech.

Druhá položka tracklistu "Puncher's Parade" se pyšní až britpopovým nádechem. Snad za to může syrovost kytar doprovozená o text, který místy působí až přespříliš nostalgicky. Což ale není na škodu. Pro tohle roční období se zdá být tahle nahrávka jako znovuzrozená. Člověk si rád poslechne energickej flák a představí si, že stojí pod pódiem na Glastonbury, anebo si s nějakou depresí zaleze do postele a nasadí sluchátka.

Pollard nadále prokazuje vrozenou schopnost přetavit prvky žánrů spřízněných s rockem a připojit tyto nesourodé části ke kterékoli skupině, s níž spolupracuje. Díky tomu každá nakažlivá melodie a houpavý riff, které Guided By Voices zvládnou, fungují i po 40 letech, kdy změnili samotnou DNA indierockové hudby.

Když už byla řeč o nostalgii a vzpomínkách, těch si užijete dosyta ve skladbě "Jack Of Legs", která mluví o setkání s jinými "muži na dálku", jako je Leonardo DaVinci. "And we just smiled | Face to face | With nothing great to say | I've seen your Mona Lisa," zpívá se v ní.

Bobův hlas je opět ve vynikající formě, Gillardovy a Bareovy kytary se derou z reproduktorů a March a Shue ženou písně kupředu. Jak se ale deska chýlí ke konci, mění se i její nálada. Vše bravurně zakončuje "Song and Dance". Hned první akord zní jako song "Hundred Mile High City" od Ocean Colour Scene. Nakonec se ale jedná o pomalejší záležitost, v níž si syrovost kytar pohrává se zvukem alt a garage rocku a jde s ním v ruce... no, jako píseň a tanec.

"Nowhere To Go But Up" je počinem, který má svou vlastní, jasnou identitu, ale i svůj nezapomenutelný rukopis. A přestože je vždy těžké říct, jak nové album zapadne do stále se rozrůstající skládačky diskografie kapely, v tomhle případě platí jedno: pro Guided By Voices byl letošní rok mimořádně silný. A tahle deska ho skvěle uzavírá.