12.11.2023 21:24 - Jiří V. Matýsek | foto: Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Japonských kapel jezdí do Česka jako šafránu, a když navíc přijede kult, který dnes patří ke klasikům žánru, je to svátek - a plnej barák. Sigh, tři dekády prozkoumávající zákoutí avantgardních podob metalu, by měli výše napsané splňovat. Kult ano, klasici rovněž. S tím plným barákem už to bylo horší.
Live: Sigh
Support: Laster
místo: Underdogs', Praha
datum: 9. listopadu 2023
setlist: Kuroi Kage, The Transfiguration Fear, Hail Horror Hail, Shikigami, Shingontachikawa, Mayonaka No Kaii, Satsui - Geshi no Ato, Gundali, A Victory of Dakini, Corpsecry - Angelfall, The Soul Grave, Introitus/Kyrie, Me-Devil, Přídavek: Black Metal (Venom cover)
Fotogalerie
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Tvrdá muzika to v zemi vycházejícího slunce nikdy neměla tak snadné jako na Západě - a jen málokteré kapele se skutečně podaří prorazit mimo hranice Japonska. Pomineme-li mainstreamový paskvil
Babymetal, případně velmi snaživé a na Rock For People hrající
Crossfaith, pohybujeme se v rovině undergroundových libůstek a podivností, které v zásadě nemají šanci na větší zásah.
O to větší kult se pak kolem nich vznáší: noiserockoví
Melt-Banana, nezařaditelní
Boris, výborní doommetalisté
Church of Misery, nervy drásající Vampilia. A taky
Sigh, kteří díky klice, kdy se jejich debutu chytilo vydavatelství Deathlike Silence, které patří nikomu menšímu než Euronymovi z norských
Mayhem, všem ostatním umetali cestičku.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Sami ale přijeli do České republiky poprvé v loňském roce na festival Brutal Assault a na pražskou premiéru si museli počkat ještě další rok a něco. A jak se ukázalo, jakkoliv je to kult a v rámci black metalu či avantgardního metalu nepřehlédnutelné jméno, očekával je sotva z poloviny zaplněný smíchovský klub Underdogs'. A to to přitom byl skvělý koncert. Ale popořádku.
Úvod večera patřil
Laster z Belgie. I v kuchařském umění platí, že i když máte dobré ingredience, delikatesu to nezajistí. V jejich hudbě, která na deskách funguje v zásadě dobře, se spojuje black metal s krautrockem, shoegaze i progresivním přístupem k věci. Jenže, ačkoliv se muzikanti skrytí v maskách snažili, seč to šlo, kýžený efekt se ne a ne dostavit. V dílčích chvílích podařenému setu poněkud chyběl nějaký větší tah a propojení jednotlivých prvků do spojitého celku.
To se samotnými
Sigh to byla jiná pohádka. Skupina, zformovaná v roce 1989 v Tokiu, se totiž dokázala oprostit od původně klasicky extrémně metalových začátků. Kromě proto-blackmetalového jádra dokázala nasát prvky okultního roku, progu, hudební avantgardy i lidové hudby a vytvořit, i s jakýmsi typicky japonským, drásavým a nevyzpytatelným přístupem k věci, něco absolutně svébytného.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz A rozhodně nehodlá jen stavět na svém kultovním statusu. Z loňské, podařené desky "Shiki" zazněly hned tři kousky a vůbec se docela dost hrálo z alb vydaných až po přelomu milénia. Samozřejmě že "A Victory of Dakini" a "Gundali" z klasické "Scorn Defeat", či
splašený cover hymny "Black Metal" od
Venom rezonovaly nepočetným, ale o to poučenějším publikem o něco více.
Sigh dorazili pouze ve třech - výrazná tvář Dr. Mikannbal v uskupení momentálně nepůsobí. A je to trochu škoda, z některých skladeb se vytrácí dialog mezi ní a
otcem zakladatelem Miraiem Kawašimou, chybí i osvěžující prvek freejazzového saxofonového běsnění.
A jakkoliv se androgynní samuraj s kytarou Nazomu Wakai (mimochodem, má i svou pozornosti hodnou powermetalovou partičku Destinia, v níž mu na basu hraju
Marco Mendoza a zpívá
Ronnie Romero) pěvecky snažil, úplně ono to nebylo. Jeho síla tkví v kytarových schopnostech a démonickém vzhledu - a když došlo na hořící katanu, byl dojem bezchybný.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Trojice muzikantů (aby byla sestava kompletní, je třeba ještě zmínit maskovaného bubeníka Juničiho Harašimu, který to s bandem táhne skoro dvacet let) se slabší návštěvností nenechala zahanbit. V té hodince a půl odehrála koncert, který měl kolem sebe jistou exotickou magii.
Vědomí kultu dělá svoje, namíchané s jasným charismatem a orientální
jinakostí tvoří skvělý a originální mix, který rozhodně nehraje jen na efekt. Kostýmy a vizuální prvky pracující s japonskou mytologií byly jen oním toppingem, o hudbu tady šlo především.
Arigató gozaimasu.