09.11.2023 09:00 - Jiří V. Matýsek | foto: Tomáš Moudrý
Slánské power trio The Bladderstones společně hraje už dekádu, přesto ale až nyní přichází se svou druhou studiovou nahrávkou "Toilet Fame". Vyšla (pro řadu kapel likvidačních) sedm let od debutu "Without Cover". Vyzrála albová dvojka i muzikanti sami? A kde jsou vlastně močové kameny v roce 2023?
I bez pravidelného občerstvování novým materiálem je pozice
The BladderStones na domácí žánrové scéně stabilní. Z formací mladé generace snad nejpevnější - a to z ní tahle trojice vlastně dost vybočuje.
Tomáš Frolík,
Johnny Judl a Michael Nosek za tu dobu stačili omočit prsty v celé řadě projektů - všichni tři mimo jiné v Krajině Ró, samostatně v
The Plastic People Of The Universe,
Jablkoň (Judl) anebo
Livin Free (Frolík, Nosek). The BladderStones jsou ovšem, jak svorně přiznávají, srdcovka. A to je něco, co se prostě projeví.
Kapelu lze sice formálně šoupnout do šuplíku označeného blues rock, v tomto prostoru se ale projevuje nadmíru svobodně a s nějakými stylovými hranicemi si hlavu neláme. A pokud byla na debutu vyložená
bluesovka "Životní role", "Toilet Fame" tyhle berličky opouští úplně. Bladders si na tomhle pískovišti mohou hrát, jak se jim jenom zlíbí. V každém případě je to ku prospěchu věci.
Sedm skladeb, sedmatřicet minut. Už z těchto statistických fakt je znát, že tahle trojice nestaví svoje skladby jako přímočaré jednohubky, které chytí na první dobrou. Jistě, jsou tu dvě - funkem navoněná
"Self-Adhesive Otto" s výbornou basou a zasněná, štěstí pomatené mysli zkoumající
"Confused Rennie". Obě vyšly jako singly a spojují je úvahy nad životem dvou slánských figurek.
Celek alba ovšem tak úplně nevystihují, jakkoliv dávají na srozuměnou, že vedle schopnosti napsat výrazně melodickou písničku patří k The BladderStones také nadhled a jistá svéráznost. Už název sám i fakt, že Frolík album napsal ve svém improvizovaném studiu na toaletě, budiž důkazem osobitého přístupu, který tahle parta má.
Její největší síla leží v písních, v nichž si pánové mohou více hrát - se zvukem, s kompozicí, s obsahem - a převracet tak temná témata (závislost v "Heroin" či svět prosycený virtualitou v "Is It Real?") do tvaru, který je lehký, hravý a uvolněný. Podstatný podíl na tom má i
Miroslav Chyška (mimo jiné kytarista
J.A.R. nebo Bártovy
Illustratosphere), který desku mixoval a masteroval. Podařilo se mu zvuk otevřít,
načechrat a povznést od typicky blues-rockové zemitosti.
Hudba The BladderStones se nese ve středních tempech, jako by se vznášela někde mezi snem a realitou. Je zadumaná, koketuje s melancholickým smutkem. Tóny tu doznívají, akordy Frolíkovy kytary se pomalu rozplývají v reverbech a echu a my máme, společně se skupinou, příležitost k přemítání. "Jacob The Cream" tak citlivě dávkuje rozpité kytarové party nad jemným rytmickým předivem, začátek osmiminutové "The Death" vysune dopředu bicí a pak je zahalí hutnou kytarovou temnotou a tuhle existenciální romanci nechává výborně gradovat. Závěrečná instrumentálka "Blues For Teo", věnovaná synovi Tomáše Frolíka, je mistrovskou ukázkou toho, jak vyprávět, neříct u toho jediné slovo - a nenudit.
"Toilet Fame" je album, které by mělo říct své, až se na přelomu roku budou dávat dohromady seznamy toho, co rok 2023 stvořil.
The BladderStones jsou na něm zase o pořádný kus dál než před sedmi lety a úspěšně setřásají poslední zbytky stylových omezení. Přestože jsou jejich blues-rockové kořeny znatelné, na povrch z nich vyrůstá svěží muzika plná nápadů, muzikantského mistrovství a vzájemného mezilidského propojení.