© Michal Skořepa
Tomas Rozkovec - Tohle zvíře se bude těžko chytat, ale i překonávat (10/10)
Vztah k interpretovi: Michala Skořepu sleduji zpovzdálí už od období Stroy a výročního koncertu Pražského výběru, pak se mi ztratil z očí. Už vím proč. Poprvé jsem Michala Skořepu zaznamenal coby kytaristu a frontmana grungeových Stroy, kteří mě uchvátili na naše poměry neuvěřitelnou energií. Ukončení kariéry tohoto power tria mi přišlo škoda, protože jsem netušil, co po něm přijde. Pan Lynx! Měl jsem tu čest seznámit se s několika skladbami v unplugged verzích na koncertě Kamila Střihavky v Lomu Amerika, kterému Skořepa předskakoval. A tehdy jsem zbystřil. Pozor, pan Skořepa je lišák, tedy rys, a jde na to od/do lesa! Rozhodl jsem se jít i na křest nahrávky do Paláce Akropolis. Před ním samotný však už vyšlo album a musím upřímně napsat, že jsem z něj po prvním poslechu nijak zvlášť odvařený nebyl. Vadila mi ta těžká zamlžená poduška a určitá přepjatost. Před samotným koncertem jsem si desku pustil ještě jednou a věřil v poslední šanci, že by to mohlo jít. Živá produkce mě však srazila doslova na kolena. Najednou jsem pochopil celý ten dramatický koncept, tu tíhu vstoupit do sebe, do svého lesa, do krajiny za zrcadlem a celou cestu se nechat vést Panem Lynxem. "Kdo se bojí, musí do lesa" je silné a originální dílo s přesahem, až muzikální panoptikum s příběhem, kterých u nás nevzniklo mnoho. Celá nahrávka drží krásně pohromadě a po jejím poslechu zůstává v místnosti zamlženo tak, že je třeba tu všeobecnou temnotu ještě chvíli vyvětrávat, a posluchač se tak trochu stále cítí "Parawolizovanej". Michal Skořepa ze svého lesa vypustil zvíře, které bude těžko někdo chytat, ale zároveň si sám sobě laťku nastavil hodně vysoko.
Jiří V. Matýsek - Skvělá, možná ale až příliš promyšlená deska (8/10)
Vztah k interpretovi: Obdiv. Protože lidí, kteří si dokážou jít za svým snem a ledacos tomu obětovat, je málo. Projekt Pan Lynx Michala Skořepy působil už od prvního singlu jako zjevení. Doladěná výtvarná stylizace, vycizelovaná muzika, která se sice opírá o grunge, ale vlastně nezní jako nic, co by tady bylo běžně ke slyšení. A navíc v češtině. Není divu, že nahrávka "Kdo se bojí, musí do lesa" patřila k tomu nejnapínavěji vyhlíženému v podzimní sezóně. Výsledek nezklamal, ačkoliv to nebyla hned napoprvé ta pověstná rána na solar. Album muselo v mých uších dozrát. Michal Skořepa je vizionář a ti málokdy následují vyšlapané cesty nebo zapadají do již dobře vysezených škatulek. A přesně takové je i tahle deska: Výrazně stylizovaná cesta plná slovních hříček a vybroušených hudebních detailů, groteskní temnota, jaksi vláčný pěvecký projev, na který si je potřeba nějakou dobu zvykat. Všechno to ale jsou pečlivě promyšlené kousky skládačky, které mohou místy působit divně, znepokojivě či snad samoúčelně. Kdyby tu však nebyly, v celém tomhle pečlivě uvařeném pokrmu by prostě něco scházelo. Skořepa je ale také zřejmě control freak. Ostatně, to tak často bývá, když si desku natočíte prakticky sami. Bohužel se to trochu podepsalo na spontánnosti. Debut Pana Lynxe je totiž do každého zvuku či melodického nápadu a posledního slova v textu nesmírně hluboce promyšlená deska - promyšlená, nikoliv vykalkulovaná, to je třeba podtrhnout. A i původně spontánní nápady jsou tu přefiltrovány pečlivě uvažující myslí a s matematickou přesností zasazeny do narýsované vitráže. A tu je prostě radost zkoumat a opakovaně se do tohoto nevyzpytatelného světa nořit. Samotný titul "Kdo se bojí, musí do lesa" je svým způsobem návodem, jak se na tohle album musí. Bez odvahy a vlastní iniciativy to rozhodně nepůjde.
Honza Balušek - Pan Lynx natočil desku pro hudebníky a hudební ultrafanoušky (8/10)
Vztah k interpretovi: Michala Skořepu vnímám jako hudebního hračičku, který mimo jiné také točí úchvatné klipy. Ale spíš jsem se dosud s jeho tvorbou potkával, než že bych ji vyhledával. Je jisté, že "Kdo se bojí, musí do lesa" není deska pro každého a rozhodně není ani na první poslech. Člověk jí musí věnovat čas, ideálně se sluchátky na uších. Je to takové to po všech stránkách vymazlené album, které si budou užívat hlavně ostatní hudebníci a posluchači, kteří mají rádi mnohovrstevnaté nahrávky, v nichž mohou objevovat více či méně skryté detaily a pomláskavat si, jak to pěkně hraje. A ono to opravdu pěkně hraje! Ale zpočátku, pokud samozřejmě nepatříte mezi zaryté fanoušky progresivního rocku, poslech místy trochu bolí. Těch zvukových vychytávek a disonancí je někdy až moc. Nebýt makrorecenze, možná by mi dva poslechy stačily, řekl bych si, že to není úplně pro mě a prolil si uši nějakým tím popem. Mnohem více stráveného času s deskou ale ukáže vše to, co do ní Skořepa vložil. Nejde neslyšet, jaký je kromě skvělého muzikanta i výtečný zpěvák. Fascinující pro mě také je, že v tak propracované nahrávce (téměř?) rezignoval na elektroniku a kromě kytarového obsazení dává větší prostor pouze zvuku klavíru. Hosté na desce skvěle sedí. Neslyšet občas v Panu Lynxovi pokračování a evoluci Pražského výběru snad ani nejde, bratři Homolové také dodali přesně to, co měli. I přes všechny pochvaly je ale pro mě "Kdo se bojí, musí do lesa" více objektivní než subjektivní zážitek. Je to výborné album, které se ale trošku míjí s mým hudebním nastavením.
Hanka Bukáčková - Výlet do temnoty zvířecího nitra Michala Skořepy (7/10)
Vztah k interpretovi: Michala sleduju již od dob Stroy, mám k němu respekt, nepouští se do kdovíjakých projektů bez duše. Alter ego Michala Skořepy začalo vystrkovat růžky již před dvěma lety, kdy navnadilo a běželo se schovat do lesa, tedy do zkušebny. Výsledkem je koncepční deska, která se zrodí jednou za čas. Propojení výtvarna s hudebnem vytváří originální dílo, pod kterým je podepsána jedna a tatáž osoba. Muzikantský zážitek, opus na druhou, rock'n'rollový odvaz. Skořepa vytvořil dílo s přesahem - něco obdobného jako Zvíře jménem Podzim, ale v rockovějším kabátě. Ani mě moc nepřekvapilo, že je zde poměrná delší stopáž jednotlivých písní, kde se mohl dostatečně vyřádit. Na mě je deska krapet temnější, těžší, obalená v dýmu hutných nakouřených kytar. Michal má zajímavou barvu hlasu, se kterou umí pracovat, takovou štiplavou, v kombinaci se šeptavými místy, naléhavým vokálem, recitálem. V jeho projevu je slyšet, že má blízko k rock opeře. Teatrálnost řízlá grungem. Ve výsledku to zní, jako kdyby byl oním hlasem, našeptávačem, který umí radit, vlézt do hlavy. Z nahrávky cítím i vliv Pražského výběru, se kterým poslední roky hrával jako host. Pavlíček a Kocáb mu dokonce hostují v titulním songu. Dalšími hostujícími, kteří byli nasnadě, jsou bratři Homolovi z Wohnout. Skořepa jim pomáhal s produkcí poslední desky "HUH!", dělal obal a točil několik klipů, a zaskakoval jeden čas za zraněného Homolovic Honzu. Posedlý panem Lynxem, srdcař, který dává důraz na precizní provedení se zaměřením na detail i jednotlivé nástroje, tak to je Skořepa. Drobný muž s velkým rozsahem, nadhledem, múzou. Učaroval mi prvním singlem "Výlety do temnoty", který pro mě zůstává nej. Střídá se zde krásné napětí. V závěsu za ním je "Cililynx", představovačka, seznámení s panem Lynxem, a "Klidorys" - rýmovačka klitoris-rys-rukopis atd. Za mě je to povedený debut a pevně věřím, že se nejedná o projekt jedné desky. Pan Lynx = latinsky rys = samotář s přehledem, výborným sluchem a bystrým zrakem. Toto přirovnání sedí i k samotnému interpretovi. Ten se toho nebál a šel do lesa po hlavě a svědomitě.
